Kdo nehraje, nevyhraje!

Pamatujete si slogan: “Kdo nehraje, nevyhraje”? Říkával jej v reklamě na losování jakési loterie pan Zíma. Vryl se mi tak pod kůži, že čas od času mu podlehnu a pokouším štěstěnu…

Ovšem nikdy jsem nic nevyhrála… i když, vlastně ne, vyhrála!

Začalo to stíracími losy, asi dvakrát jsem získala dvacetikorunu. Poté jsem ve dvaceti letech přešla na Šťastných deset. Pokaždé, když jsme jela na noční, vsadila jsem si desetikačku na 6 čísel. Většinou se mi vracelo, co jsem vsadila, tak jsem nebyla ve ztrátě.

Povzbuzena loterijním úspěchem jsem se nechala zlákat na jednom plese pořádaném místním zemědělským družstvem. Zakoupila jsem si los a chodila se koukat na vystavené výhry. Nejvíce jsem toužila po obrovské bedně plné rozličné zeleniny. Jako panelákový odkojenec jsem takovou bednu považovala za malý zázrak. Čím víc se blížila doba losování, tím má touha po zelenině vzrůstala. A jaké bylo mé zklamání, když si pro bedýnku došel nějaký cizí chlap. Člen družstva. A se zahrádkou. Byla jsem tak smutná, že jsem málem přeslechla, že volají číslo mého losu. Překvapená jsem si šťastně běžela pro svou výhru, ale na podiu mi zmrzl úsměv na rtech. Obdržela jsem poukázku na fůru hnoje, tedy vlečku plnou fekálíí.
Chtělo se mi plakat, přemýšlela jsem, co s tím smradlavým materiálem v paneláku provedu a jak jej uplatním. Nejvíce mě zaujala myšlenka, že by se pěkně vyjímal u domovníkových dveří. Zrovna měl u mě vroubek, když mě nespravedlivě osočil z nedostatečného úklidu kolem popelnic. Ale zůstala jsem soudná, tedy alespoň do té míry, že jsem pouze odhodlala nenápadně obcházet ostatní spoluvýherce a zmiňovat možnost směny. Nakonec se povedlo a  vyměnila svůj hnůj za krásnou záclonu do okna. Připadala jsem si jako ten dědeček v pohádce, co měnil, až vyměnil. Také jsem jako on dopadla, protože až doma jsem dodatečně zjistila, že záclona je na mé okno příliš úzká, takže jsem ji obratem věnovala mé mamince.

Po nějakém čase jsem už zapomněla na to, kam až mě dovedla má chamtivost, a na výstavě drobného domácího zvířectva  pořádané na Areálu chovatelů při tradičních Hodech sv. Vavřince jsem si opět zakoupila los. Lákaly mě, jako obvykle, pochutiny, tentokrát čokolády a bonboniéry. Název výstavy mě měl varovat, ale já zaslepena touhou po sladkém vítězství jsem svůj instinkt neposlechla. Dopadlo to nejhůř jak mohlo. Získala jsem první cenu. V krabici jsem převzala krásného černého kohouta a dvě černočerné slepičky. Když jsem šla s krabicí po ulici, pro slzy jsem neviděla. Zamířila jsem si to rovnou k mé matce, protože mimo domku s oknem vhodným na užší záclonu vlastnila také dvorek a tehdy také hejno slepic s kohoutem.
Se svým manželem, až se dosyta vychechtali, se rádi výhry ujali a slíbili mi, že si smím chodit pro vajíčka, že budu dostávat vejce specielně od těch mých černošek.
Když jsem za týden dorazila s krabičkou na vejce, nedostala jsem nic, protože ty mrchy nejenže nenesly, ale taktéž v kurníku způsobily krvavý převrat, jehož důsledkem nenesly ani domácí slepice. Poslední kapkou byl pokus o vraždu domácího kohouta. Trestný čin spáchal samozřejmě ten můj malý roztomilý černý kohoutek, údajně za pomocí mých rozkošných černých slepiček. Já tomu samozřejmě nevěřím, ale naši měli pádný argument, aby černý kur opustil jejich dvůr. Pro ochránce zvířat – nebyli zabiti a snězeni, jak jsem se obávala, ale pouze dány do azylu k sousedovi, který se dodnes vychloubá, jak mu slepičky krásně nesly.

Po této zlomyslnosti osudu jsem se zařekla, že už hrát nebudu a soutěže jsem míjela velkým obloukem. Ovšem před devíti lety jsem při prohlížení jistého časopisu narazila na velmi lákavou vánoční soutěž. Ceny byly poměrně atraktivní, od hraček pro děti přes autosedačky a kosmetiku až po hlavní cenu – lednici. Byla krásná a já ji moc chtěla a hned jsem manželovi řekla, že taková by se mi moc líbila. Na to mi odpověděl, že jsem se zbláznila, a že když ji tak moc chci, ať si ji vyhraji v tom časopise. Jenže ta soutěž nebyla obyčejná losovací. Soutěžící měli vymyslet co nejoriginálnější a nejvtipnější odpověď na otázku “Co byste si přáli pod stromeček?”. A protože mám smysl pro recesi (občas), ale hlavně mě nic jiného nenapadlo, tak jsem na kupon napsala odpověď: “Pod stromeček bych si nejvíce přála novou lednici a nejlépe plnou čokoládových dortů.“
Tajně jsem to poslala, protože by se mi doma všichni smáli. Napjatě jsem čekala, jestli nedostanu nějaký dopis, nebo mi někdo nezavolá, že jsem vyhrála a ono nic. Takže jsem se na začátku ledna smířila s tím, že jsem zase nic nevyhrála. Doma se na kauzu lednice mezitím zapomnělo. A když pak vyšlo lednové číslo časopisu, lhostejně jsem jím listovala. Narazila jsem i na stránku, kde zveřejnili výsledky soutěže. Rychle jsem přelétla jména a nic. Taky jsem pročítala slogany, co kdo vymyslel. Moje věta tam taky nebyla. Už jsem chtěla časopis odložit, když mi oči padly na řádek, kde gratulovali výherkyni hlavní ceny. Byla jsem to já! Civěla jsem na to a říkala jsem si, jestli jsem se nezbláznila a nevsugerovala si to. Ale bylo to tak. O několik dní později mi mou výhru skutečně dovezli a dodnes zdobí naši kuchyni. Jen ty dorty tam nebyly, což bylo mi ve skutečnosti nebylo líto ani trochu.

Inu jak pan Zíma říkal, kdo nehraje, nevyhraje! A propos, nevíte, jaký je dnes jackpot?