„Usmíváš se jak měsíček na hnoji,“ řekla mi s jedovatým úsměvem souška. Celá třída se mi smála a já jsem si připadala jak debil, protože jsem měla na čele souškou namalovaný lihovým fixem velký otazník. Zapomněla jsem se totiž doma zeptat, kolik naši měří a váží. Kdybych jí zalhala a něco si vymyslela, nemusela jsem teď tady stát jako hňup a celá třída by se mi nesmála.
Ještě mi udělala přednášku, že si nesmím ten otazník umýt, jinak mi dá důtku. A že ho mám proto, abych si při každém pohledu do zrcadla uvědomila, jak jsem blbá a neschopná, protože nedokážu splnit ani tak primitivní úkol. A díky tomu otazníku se doma už určitě na váhu a výšku zeptám.
Všichni se zase smáli a já už se nedokázala usmívat, i když jsem se snažila, abych nevypadala, že mi to vadí. Ale vydržela jsem a neplakala jsem! Takovou radost jí tedy neudělám.
Nebyla jsem sama, byli jsme s otazníkem asi tři. A celý den se nám všichni smáli, i áčáci na obědě.
Doma jsem brečela a prosila, abych už do školy nemusela. Maminka byla smutná, ale řekla mi, že se nedá nic nedělat, že to musím holt nějak vydržet. Už nechce ani chodit na třídní schůzky, soudružka učitelka o mně mluví ošklivě a říká dokonce i něco, co není vůbec pravda. Máma mě nebije, ale stydí se před ostatními a doma mi pak vynadá a mě je z toho potom moc smutno, že jsem ji zklamala a že nejsem tak dobrá jako brácha.
Na začátku roku byla souška usměvavá a milá. Moc se mi líbila. Jenže pak se začala ptát, kdo je z baráku a kdo bydlí v paneláku. Od té doby je všechno špatně. Nám paneláčákům říká, jak jsme neschopní, že nic neumíme a ti z baráku jsou její mazánci. Některé holky za ní dolízají a nosí jí recepty na dorty a buchty, nebo vzory na pletení. Závidím jim. Vždycky mají službu při zapisování, když souška musí ze třídy a služba zapisuje ty, kdo zlobí.
Když je na tabuli napsanej někdo z baráku, tak jen řekne, ať se to příště neopakuje, když je tam nějakej paneláčák, tak je z toho něco ošklivého. Já jsem snad kategorie sama pro sebe, já mám vždycky průšvih.
Minulý týden jsme měli do školy donést stavebnici. Doma jsem plakala, že nechci do školy, protože máme doma akorát velikánského Merkura a toho mi maminka nechtěla dovolit. Tak jsem si musela vzít dřevěné kostky pro mrňata. Soudružka učitelka před celou třídou ukazovala moje kostky a vysmívala se mi, že nemám pořádnou stavebnici. Prý jsem jako z mateřské školky, některé děti se moc smáli, ale Radek, se kterým sedím se mi nesmál a naopak mi nabídl, že můžu stavět s ním. Radek měl totiž nádherné lego! A řekl mi, že si z toho nemám nic dělat. Postavili jsme spolu senzační dům, i s oknama a měli jsme nejbezvadnější výrobek v pracovkách, takže mi souška chtíc nechtít tu jedničku dát musela. Radek je bezva. Taky bydlí v bytovce. Takže ví, jaká souška umí být.
Nejhorší to vždycky bývá, když je na mě hodnej soudruh učitel z áčka. Když mě po hudebce pochválí, nebo se mnou žertuje na obědě nebo na chodbě. To je pak souška obzvlášť jedovatá.
Jako když jsme šili z pohlednic pantoflíček. Nacpala se pak do něj nějaká kožešina a byl z toho jahelníček. Obšívali jsme ten pohled bavlnkou a mě se furt motala a nešlo mi ty pohledy pořádně probodnout. Ona tehdy ten můj výtvor ukazovala ostatním dětem a říkala všem, že jsem nemehlo. A to jen proto, že mi o přestávce soudruh řekl, že jsem čarodějnice, protože zpívám jako Vondráčková.
Ale já jsem se rozhodla, že to všechno vydržím. Viděla jsem totiž film Atentát a líbilo se mi, jak když na ně getsapáci volali :“Vzdejte se, nyc se vam nestane.“ a oni na to odpověděli: „Nikdy se nevzdáme!“ A tak já se taky nevzdám, soudružce učitelce.
Atentát už na ni taky páchat nechci, jako jsem chtěla dřív. Napřed jsem jí chtěla dát na židli připínáček, nebo mokrou houbu. Ale mazánci by mě práskli a hlavně by mi bylo blbý, kdyby ji to bolelo. Ani jí nevypustím kolo. Nejsem jako ona.
Já ji naštvu jinak. Budu se furt dobře učit a usmívat se jako měsíček na hnoji, když mi bude nadávat. A budu zpívat ještě víc nahlas, aby mě soudruh furt moc chválil. Tím jí totiž spolehlivě naštvu. A až mi zase zvedne před celou třídou výkres a pochválí mě tím svým jedovatým zubatým úsměvem: „Děcka, podívejte se, jakého hezkého psa Lenka nakreslila.“ i když moc dobře věděla, že jsme všichni měli za úkol namalovat koně, tak už se nebudu dívat do země a stydět se, ale zůstanu stát rovně a očima jí řeknu: „Souško, dělejte si co chcete, já už vás nemám ráda.“
