Odstíny šedé po česku aneb můj otec sadista a jiní muži

Je těžké být jiný. A ještě těžší je si to přiznat. Můj otec byl sadista. Já jsem jeho životní dílo. Jeho působení, formování mé osobnosti a výchova ze mě udělaly dokonalý prototyp. Přesně tak jak má vypadat žena jeho snů.

Ach ty krásné chvíle dětství, kdy jsem byla jeho holčička! Poslušná, samozřejmě. Jakákoli svobodná vůle mi byla okamžitě odepřena již v raném věku. Moje zoufalé a marné pokusy o vyjádření svých tužeb či potřeb byly ihned potlačeny a napraveny podle jeho Pravdy. Málokdy fyzicky. Psychický nátlak a tyranie byly efektnější a účinnější. A přinášely zcela jistě i velmi hezký pocit uspokojení.

I když jsem se opakovaně pokoušela odporovat, nebylo to nikdy nic platné. Ale už tehdy jsem podvědomě cítila, že vzdor a odpor jsou nutné, jejich překonání totiž přinášelo velké uspokojení. Větší než absolutní poslušnost.

Má následná poslušnost a kapitulace byly bohatě odměňovány. Ať už fyzickými projevy lásky, jako hlazení a dlouhé mazlení, tak i hmotnými a prožitkovými - třeba malý výlet, či nová kniha. Těšilo mě být malou princeznou, která se ve správný čas bojí a ve správný čas se zadrhne, protože jen tehdy mohl můj sadista projevit svou moc a sílu. Po krátkém boji a dlouhém prošení o odpuštění následovalo krásné sbližování, kdy jsem si během mazlení směla vyslechnout poučení, jak jsem šťastné dítě, které má všeodpouštějícího a chápajícího otce. Milovala jsem jej a on miloval mně.

V této lahodné harmonii jsme žili mnoho let. Avšak jednoho letního dne se můj dokonalý svět rozpadl. Moje matka sebrala veškerou odvahu a z posledních sil požádala o rozvod. Odešla pryč. Navždy.

Následující týdny byly zatěžkávající zkouškou pro můj vztah s otce. Nevydržel. Rozpadl se.

Dal mi svobodu.

Nic strašnějšího mě nemohlo potkat.

Od té doby již nikdy nic nebylo stejné, jako dřív. Otec si našel novou ženu a mě nechal samotnou. Nechápala jsem proč. Vždyť ta žena nikdy nemohla být tak dobrá jako já. Nebo snad ano?

Pochopila jsem později. Pochopila jsem také, proč mě můj hodný tatínek seřezal jen jednou jedinkrát v životě. A proč mě pouze jednou jedinkrát stiskl pod krkem a škrtil. A také proč poté vždy rychle odešel z domu a vrátil se až druhý den.

Po rozvodu rodičů mi nastala nová etapa v životě. Musela jsem se najednou naučit rozhodovat sama za sebe. Typické ženské radosti jako výběr oblečení či obuvi mi přinášelo zoufalství. Nenáviděla jsem to. Najednou vedle mě nestál nikdo, kdo by mi řekl, tohle budeš nosit, tyhle boty si vyzkoušej. Při prvním výběru kozaček jsem se rozplakala, bylo tak těžké si vybrat z toho množství.

Musela jsem se naučit poslouchat sama sebe, začít něco chtít o vlastní vůli. Vůbec mi to nešlo. Najednou jsem měla život prázdný. Neměla jsem nikdy své sny, jen jsem naplňovala touhy druhých. Neměla jsem žádné cíle, jen jsem směřovala tam, kam mi bylo určeno. A najednou jsem zjistila, že mi nejvíc chybí láska.

Začala jsem ji hledat. Už v minulosti jsem s někým chodila, ale nikdy jsem nebyla opravdu zamilovaná. Nešlo to. Něco těm klukům chybělo. Můj první kluk v novém životě vypadal nadějně, ale ukázalo se, že je to bačkora, která hledá druhou maminku. Další byl sportovec, plný svalů a spousty frází a krásných řečí. Uměl péct výbornou bábovku a skvělé kuře. Ale nebyl moc chytrý. Neuměl mi poradit, neuměl nic vysvětlit a také měl potíže cokoli rozhodnout. Byl příliš jako já.

Byla jsem zoufalá.

Až jednou jsem vyrazila do malého baru tam u nás. S partou známých a jejich kamarádů. Objednala jsem si kolu s dvojtou vodkou. Seděli jsme u dvou sražených stolů. Já ukázněně na kraji. U vedlejšího stolu seděl mimo jiné i matčin kolega z práce. Znala jsem ho od malička. Organizoval každoroční výlety na hory pro zaměstnance podniku a byla s ním vždy legrace.  V lyžařských závodech jsem vždycky byla nejhorší, ale od něj jsem dostala vždy nejbohatší odměnu ze všech, prý cenu útěchy. Na Den dětí pekl makrely a pořádal závody ve skocích o pytli a střelbě na plechovky. Makrelu jsem dostala vždycky jako první a tajně mi podstrkoval lízátka.

A jak jsme tam tak seděli a povídali si, tak došlo i na to, že jsem momentálně sama. A proč. Pánové do mě začali šít, ať jim povím, jakého partnera chci. Provokovali tak dlouho, až jsem, posilněná tou dvojtou vodkou, začala vyprávět.

A jak jsem mluvila, začalo se mi ulevovat. Přiznala jsem touhu po muži, který bude silnější než já, chytřejší, schopnější, bude dominantní a bude vítat mou závislost na něm. Dovolí mi být jeho partnerkou, ale zároveň loutkou. Chlap, který není bačkora, ale je rozhodný a umí použít ve správnou chvíli svou sílu. Ta vodka ve mně probudila i schopnost nahlas promluvit o mých tajných touhách a snech.

Pánové mě hltali očima a na některých bylo vidět, že je mé vyprávění více než zaujalo. Ale já cítila obrovské zklamání. Takhle se totiž muž, po kterém já toužím, rozhodně nechová. Najednou se ke mně naklonil matčin kolega a důrazně mi řekl, ať okamžitě dopiju tu kolu a obléknu se, protože odcházíme. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale stačil jeden jediný pohled do jeho očí a  mě ani nenapadlo odmlouvat. Než jsem dopila kolu, zaplatil své pivo i mou vodkovou kolu, zvedl mě za paži a odcházeli jsme.

Byla jsem konsternovaná jeho drzostí a samozřejmostí, on navíc vypadal hodně naštvaně. Přeběhl mi mráz po zádech. Bylo to tak důvěrně známé a tak příjemné.

Venku mi strašně vynadal. Jsem prý pitomá, tohle před těmi nadrženci vyprávět, to si akorát tak koleduju o průser, ať jsem ráda, že jdeme domů. Zůstala jsem zaraženě stát. Vůbec mi nedošlo, že všechno slyšel. Nějak jsem si myslela, že to co vyprávím jen někomu, nemůže být slyšet i k okolním stolům. Strašně jsem se styděla. To ta blbá vodka! Když jsem se pak na něj celá červená podívala, už se nezlobil. Usmál se na mě, jak za starých časů a podal mi ruku.

Doprovodil mě domů. Přede dveřmi mi oznámil, že jdeme zítra do divadla, ať si obléknu nějaké pěkné šaty a nezapomenu na lodičky. Vlasy musím mít sepnuté do úhledného drdolu a nesmím se ani o vteřinu opozdit. Držel mě u toho pevně za bradu a nesmlouvavě se mi díval do očí. Podlomily se mi nohy.

Konečně!