Pomóc, úchyl!

Každá žena ho jednou potkala. Která tvrdí, že ne, buď lže anebo jej nepotřebovala potkat.  Mají různé podoby i různé záliby. Já jsem svého prvního úchyla potkala ve čtrnácti. Právě jsem nastoupila do prvního ročníku střední školy, kam jsem dojížděla vlakem.

Tehdy jsem netušila, že se úchylové zdržují právě na nádraží. A že jsou různí. A i jejich aktivity jsou různé a rozdílné intenzity.

Tak tedy můj první. Zrznoun, nějakých pětadvacet let. Přistoupil ke mně, zrovna když jsem čekala, kdy konečně přijede můj vlak. Šeptal, stále se ke mně nakláněl. Ve čtrnácti letech jsem zdaleka nebyla připravena na kontakt s cizími navíc dotěrnými muži. Jako slušně vychovaná dívenka jsem poslušně odpovídala a byla zdvořilá. Naštěstí v rozhlase zazněla výzva, že můj vlak už přijíždí. Omluvila jsem se a chtěla jsem odejít. On se chtěl rozloučit.

Podal mi ruku a políbil mě. Tedy on to ani vlastně polibek nebyl. Připomínalo to tak trochu zubařskou prohlídku, poté mi jazyk vrazil do krku a pokusil se o sondáž žaludku. Volnou rukou mi snaživě rejdil po hrudníku, kde se pokoušel něco nahmatat. Marně.

S posledních sil jsem ho odstrčila a utekla na nástupiště. Celou cestu jsem se dávila a zuřivě drhla jazyk a dutinu ústní kapesníkem. Doma jsem si pak asi hodinu drhla zuby a vše okolo kartáčkem a stále novým a novým množstvím pasty.  Celkovou desinfekci jsem zakončila douškem slivovice, ze které jsem se vzápětí s úlevou pozvracela.

Nádraží pro mě navždy přestalo být bezpečným místem, naučila jsem se být ostražitá a vyzařovat pocit, ještě krok a bude zle.

Vyplatilo se.  Moje ostražitost však polevila. Bohužel.

Přišla další zkouška, tentokrát většího kalibru.

Ráno jsem s kamarádkami nastoupila do přeplněného vlaku. Místo bylo pouze na chodbičce u dveří. V ní již stál mladý muž oděn do zeleného svetru. Vůbec nebyl ošklivý. Naopak.

S holkama jsme semlely první poslední. Já měla nové úžasné kytičkované legíny a holky mi je chválili a zkoušely dotekem na mých stehnech netradiční materiál.

On mě stále sledoval. Lichotilo mi, jak by ne. Poté se ke mně naklonil a položil mi otázku: „Nechceš mi ho vyhonit?“

V tu chvíli ze mě vypadlo: „Ne, děkuji.“

Holky mi pak říkaly, že si myslely, že mě zve do kina. On si obratem sáhnul do kalhot a začal si u toho něco mumlat pod nos. Snažily jsme se od něj dostat pryč, ale nebylo tam místo. Měl tolik taktu, že se nakonec k nám otočil zády.

Má zdvořilost a pěkné nohy byly patrně důvodem, že se do mě muž v zeleném zamiloval. Vyhledával mě téměř každé ráno. Civěl na mě, sáhnul do kalhot a zmizel na WC. Byl vytrvalý. Celé čtyři roky. Zvykla jsem si na něj, a když někdy déle chyběl, dělala jsem si starosti, zda není nemocen.

Osud ale stále ještě neměl dost. Přitvrdil.

Tehdy mě ve škole přepadla nevolnost a musela jsem se vrátit domů atypickým dopoledním spojem.  Koupila jsem si na cestu časopis. Sedla jsem si do téměř prázdného vlaku. Začetla jsem se, a když se nějaký muž po chvíli zeptal, zda si může přisednout, jen jsem přikývla.

Po nějaké době mě začal rozptylovat podivný mlaskavo šustivý zvuk. Nedokázala jsem identifikovat jeho původ, tudíž jsem bezelstně zvedla oči od časopisu. Koukala jsem přímo na něj. Přísahala bych, že na mě mrkl. Tím jedním okem, co má uprostřed. Kmitočet mužovy ruky se nezvykle stupňoval.

Zdálo se mi hodně nezdvořilé se najednou zvednout a odejít bez jediného slova, ale něco mi říkalo, že když muže pobliju, bude to o něco větší faux pas. A tak jsem se zvedla a prchala do jiného vagonu, kde jsem naštěstí potkala kamarádku. Muž se mě pokusil pronásledovat, ale hned jak kamarádku uviděl, z vlaku vystoupil a zmizel.

Od té doby jsem nikdy neseděla ve vlaku sama a vyhledávala jsem známé tváře.

Na nějakou dobu jsem si od mužských, co rádi předvádí své mužství, odpočinula. Ale pak jsem se vracela s kamarádkou v neděli v poledne z bruslí a potkal nás velmi podobný zážitek. Také jsme prchaly vlakem, také za námi běžel se svou chloubou v ruce a až díky klukovi od nás, kterého  jsme ve třetím vagonu potkaly, se dal úchyl na ústup.

Pro kamarádku to bylo její poprvé, byla bílá jako stěna a podivovala se mému klidu.  Já už byla zocelená.

A pak to přišlo. Závěrečná zkouška. Čekala mě po maturitě. Díky zkušenostem jsem jedno letní odpoledne téměř okamžitě zaregistrovala, že pohled jistého mladého muže není takový, jaký by měl být. Mrazilo z něj. Když se na mě začal lepit, instinkt zavelel. Z tohohle týpka šel čirý strach.

A tak díky prožitým zkušenostem jsem neváhala ani vteřinu. Z tramvaje jsem vyskočila na úplně jiné zastávce, než jsem původně potřebovala. Počkala jsem si na úplně poslední chvíli, aby se za mnou okamžitě zavřely dveře. Jen z okna jsem zahlédla jeho zuřivý pohled. Mé tělo neváhalo.

Začala jsem utíkat. Další zastávka nebyla tak daleko a čekat na další spoj by se mi nemuselo vyplatit. Doběhla jsem na vzdálenější autobusovou zastávku a nasedla na první autobus, co jel. Jako by osud stál při mně a držel mi palce. Jel zrovna spoj, který mě bezpečně odvezl tam, kde jsem musela být.

Špatně se mi to popisuje, ale tehdy jsem zřetelně cítila, že jsem unikla něčemu hodně zlému.  A paradoxně od toho dne jsem měla klid. Obezřetnost, instinkt a schopnost reagovat mi zůstaly a mohu je předat dál.

Ztratil se dokonce i ten mladík v zeleném svetru.

Říká se, že andělé na sebe berou různou podobu. Jen aby nám pomohli, něco nás naučili a ochránili nás.

Někdy si na muže v zeleném svetru vzpomenu. Co asi dělá? Má rodinu? Má ještě tento podivný koníček? Jezdí ještě vlakem?

 Anebo už splnil svůj úkol?