Zpověď vdovy

Za pár dní mi bude 37 let. Od minulého týdne jsem vdova. Pořád mi to ještě nedochází. Že už budu v posteli uléhat sama. Že už nikdy neuslyším jeho zvučný příjemný baryton. Že už mě nikdy nesevře ve své medvědí náruči.

Zůstal mi po něm náš úžasný syn. Stihli jsme společně oslavit jeho osmnácté narozeniny. To bylo před měsícem. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že moje narozeniny už takto společně slavit nebudeme.

Zemřel náhle. Jen tak. Rozbolela ho hrozně hlava a pak už nebyl. Takovou rychlou a milosrdnou smrt si přál. Bál se zůstat někomu na obtíž. Rozuměla jsem mu. Trápil se tím celý náš vztah.

Sedím u stolu a dívám se na jeho fotografii. Moc mu to tam sluší. Ani nevím, jestli mi ještě tečou slzy. Oči nesnesitelně řežou, jako by mi je někdo vypálil, nemůžu zaostřit.  Měla bych jít spát, ale nedokážu to. Nechci jít od ložnice. Povlečení na jeho posteli má ještě jeho vůni, nechci jej nikdy vyměnit, ani prát, bojím se, že jeho nádherná vůně jednou vyvěrá a mně nezbude už nic. Na polštáři stále zůstal otisk jeho hlavy.

Můj hodný syn. Přinesl mi nějaké tabletky na spaní. Donutil mě si dvě vzít. Bojí se o mně a já mu nechci přidávat starosti. Snažím se být statečná, ale ve chvílích, kdy jsem sama, cítím jak ztrácím půdu pod nohama.

Dívám se na fotku svého manžela. Usmívá se a já slyším jeho hlas. Mluví ke mně, oslovuje mě něžně a zdrobnělinou, jako celý náš společný život. Vybavilo se mi naše první setkání.

Ihned do maturitě jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání. V den mých osmnáctých narozenin. Byla jsem vyjukaná, absolutně nezkušená a děsilo mě i zvonění telefonu. Dostal mě na starost, seděli jsme v jedné kanceláři. Měl pevný stisk ruky, veselé oči a svatou trpělivost. Učil mě zvládat veškerou agendu i jak reagovat do telefonu. Neustále mě povzbuzoval a vždy mě ochraňoval před některými agresivnějšími klienty i závistivými kolegyněmi. Když jsem jednou dostala zcela bezdůvodně vulgárně vynadáno od jistého problémového klienta, nezvládla jsem to a rozplakala jsem se. A on mě začal utěšovat a úplně poprvé mě sevřel ve svém mohutném medvědím objetí. Celá jsem se v něm schovala, bylo to tak příjemné. Pak mě pozval k sobě domů na večeři a já tehdy zůstala přes noc. Do svého mrňavého podnájmu jsem se už nevrátila.

Do roka se nám narodil náš syn. Svatbu jsme měli po dvouměsíční známosti, v tu dobu jsme se už snažili počít. Osud nám přál. Jakoby znal manželovy obavy ze svého věku. Bylo mu už přeci jen padesát. Bál se, že naše dítě opustí dříve, než dospěje. Dohodli jsme se, že pokud neporodím do určité doby, dítě už mít nebudeme. Příroda k nám byla milosrdná a narození našeho jediného dítěte byl ten nejúžasnější moment v našem životě.

Ale náš velký věkový rozdíl byl trnem v oku mnoha lidem. Zakusili jsme svoje. Já byla označována za zlatokopku. Prý jsem si dělala zálusk na domek. Jak jinak bych přeci mohla chtít o tolik staršího chlapa. Jiní zase dělali psychologické analýzy a zasvěceně hovořili o tom, že ve svém manželovi hledám svého otce, kterého jsem nikdy nepoznala. Možná to svou roli sehrálo také, to připouštím.

On byl na tom o poznání hůř. Poznámky ve smyslu, že se dědkovi zachtělo mladého masíčka a podobně, byly velmi ponižující a urážející. Nedokázali prostě pochopit, že se máme opravdu rádi. Sami si u sebe takový vztah neuměli představit, proto nás soudili podle svých měřítek. Krásně se vykrystalizovali skuteční přátelé kolem nás.

My jsme si jasně uvědomovali, jak moc nás limituje čas. Znali jsme neúprosné počty, které nás nutily si jeden druhého absolutně užívat, abychom jednou nelitovali případných propásnutých chvil. V našem manželství nebyl prostor pro hádky, urážky, jednostranné prosazování vlastní vůle. Záleželo nám na tom druhém. Vždy jsme se domluvili, brali jsme život s humorem. Vím, že největší zásluhu na našem harmonickém manželství měl můj úžasný muž. Pozorný manžel, neskutečný milenec a nejlepší otec na světě. 

Věděli jsme, že se to může stát. Věděli jsme, že čas je náš nepřítel číslo jedna. Ale pořád jsem někde ve skrytu duše doufala, že to skončí jindy, o mnoho let později.

Strašně často se nás lidi ptali na sex. Smáli jsme se tomu. Jistě, věk si i v tomhle ohledu vybíral svou daň a já jsem byla striktně proti používání tablet na podporu erekce. Bála jsem se vedlejších účinků jak čert kříže. Přesto byl náš milostný život bezchybný. Nikdy mě neošidil, někdy jsem měla pocit, že jej snad víc uspokojuje moje spokojenost, než jeho vlastní. Věděl si rady. Jako ostatně ve všem.

Náš syn byl šťastné dítě. Nikdy mu nevadilo, že je jeho táta ve věku dědečků jeho spolužáků. Jednou donesl ze školy poznámku, že se porval. Nechtěl říct proč. Pak se přiznal, že se mu spolužák vysmíval, že má starého tátu a náš kluk mu na to řekl, ať nezávidí, protože sice je tatínek o něco starší, ale má na něj vždycky čas a má ho rád, kdežto spolužákův fotr akorát chlastá v hospodě a mlátí ho i jeho matku. Byla z toho bitva a můj muž byl na našeho tehdy dvanáctiletého syna hrozně pyšný.

Všichni tři jsme byli stále spolu. Jezdili jsme často na výlety, milovali jsme divadlo, do úmoru objížděli hrady a zámky. Rádi jsme jezdili na kole, v zimě na lyže. Ačkoli se často stává, že si otec a syn v určitém období jejich života moc nerozumí, u nás to tak nikdy nebylo. Panovala u nás oboustranná úcta i respekt, až to bylo někdy k neuvěření.

Nevím, jak budu zvládat další dny, měsíce a roky. Neumím si život bez něj představit. Už teď mi palčivě chybí jeho smích. Jeho vtipy i pohlazení. Jeho něžná vyznání. Jeho vůně, vlasy, ruce. Ach ty velké široké ruce, tak silné a pevné. Tak ráda jsem se jich dotýkala. Dával mi pocit jistoty a bezpečí.

Kamkoli pohlédnu, všude ho vidím. Na hrudi mě strašně bolí. Bolí to tak, že porodní bolesti jsou proti tomu něžné pohlazení. Ztratila jsem kus sebe. Svou druhou polovinu. Stydím se za svou bolest. Mám pocit, že bych jako matka měla být silnější a vyjadřovat podporu svému synovi a to nejen slovy, ale i činy.

Jenže je to obráceně. Je příliš jako jeho otec.  Naučil se od něj velké vnitřní síle, má jeho oči i srdečnost. Dnes odpoledne mi řekl, že by si jednou přál mít vztah, jako jsme měli my dva. Prý se od nás naučil, jak neztratit úctu a obdiv ke svému protějšku i po tolika letech společného života.  Nediví se mé bolesti, sám jí cítí stejně. A cítí povinnost mi pomoci.

Nechci to dovolit, ale neptá se mně. Je mu osmnáct a právě složil zkoušku dospělosti.

Jistá neomalená kamarádka se mě již zeptala, jestli se znovu vdám, nebo si alespoň najdu milence. Neměla jsem sílu ji ani poslat tam, kde slunce nesvítí. Jak mohla?

Neumím si představit jiného muže ve svém životě. Neumím a nechci. Čas je prý milosrdný a hojí i ty nejbolestivější rány. Ale copak může na světě existovat muž, který by se mému milovanému manželovi vyrovnal? Je to stejné, jako by jste jezdili kus života v luxusní limuzíně a pak měli přesednout do staré škodovky. Nebudete s ní chtít jezdit jen proto, že má kola a jede. To raději půjdete pěšky.

Všichni mě teď pozorují. Jestli důkladně truchlím. Či zda netruchlím moc. Hlídají, co mám na sobě, jak se tvářím, kolik jsem zhubla a jestli jsem se náhodou nezasmála.

Zasmála. Našla jsem starou fotku ze Silvestra, tehdy jsme s manželem poprvé v životě kouřili trávu. Oba jsme dostali strašný záchvat smíchu, smáli jsme se nepřetržitě několi hodin, jelikož nás rozesmál i tikot hodin a vzor na tapetách. Tekly nám slzy, nemohli jsme popadnout dech a bolelo nás břicho. A tenkrát nás kdosi vyfotil. Absolutní euforie. Z té fotky tryská radost a veselí. Nejde se neusmát, když se na ni podíváte.

Včera jsem našla odvahu vytáhnout starou krabici. Jsou v ní dopisy a vyznání. A básničky. Psával mi verše. O tom, co pro něj znamenám. Celých devatenáct let. Těšil se na naše dvacáté výročí svatby. Chystal mi velké překvapení. Prý budu nadšená a stále mě tím zlobil, věděl jak jsem zvědavá a nedočkavá. Už se nikdy nedozvím, co to mělo být.

Půjdu spát. Budu se snažit co nejrychleji usnout, abych se ráno mohla probudit v naději, že tohle všechno byl jen dlouhý ošklivý sen. A pak zase zaslechnu z koupelny zpěv a větu: „Dobré ráno, holčičko moje.“