Vánoční příběh

Kdyby Ježíšek nakukoval ráno na Štědrý den dolů z nebe, spatřil by malou holčičku klečící u radiátoru pod oknem. Měla sepnuté ruce a šeptala svou motlitbu: „Ježíšku, prosím tě, přines mi pod stromeček prosím tě panenku s vlasama a nového tatínka. Moc prosím. A klidně i bráchu, aby až se mi budou ve škole zase posmívat, dal všem do držky. Už nic jiného nikdy nebudu chtít. Ještě možná štěňátko, ale raději tatínka.“

   Šestiletá Baruška bydlela s maminkou v malém panelákovém bytě. Byly spolu už třetí rok samy. Tehdy od nich Baruščin tatínek odešel a nikdy se nevrátil.

   Později to ráno Baruška pomáhala mamince s přípravou vánoční snídaně. Na krásný tác vyrovnaly voňavé cukroví, které společně v uplynulých dnech upekly a Baruška směla k snídani sníst tolik kousků, kolik chtěla. Maminka jí nabídla i čerstvou vánočku plnou mandlí a rozinek a kávu. Maminka měla tu opravdovou, Baruška horkou čokoládu. Poslouchaly koledy a hodovaly.

   Ale maminka byla toho dne trochu jiná, než kdy jindy. Taková trochu nervózní a roztěkaná. Bylo už skoro devět hodin a vánoční stromeček ještě ani nestál. To už trošku znejistěla i Baruška.

   Nakonec se maminka odhodlala, posadila si svou dceru na klín a začala opatrně vysvětlovat.

   „Baruško, víš, jak se říká, že na Štědrý den nesmí být nikdo sám, viď? Představ si. Mám v práci kolegu a ten bude na Vánoce úplně sám, jen se svým synem. Taky chodí do první třídy, jako ty. Před více než rokem jim umřela maminka. A ten kolega neumí vůbec upéct cukroví a nedaří se mu udělat bramborový salát ani kapra. A tak mě napadlo je pozvat k nám. Co ty na to?“

   Holčičce se zatajil dech. Ježíšku! Ty jsi tak hodnej! Otočila si obličej k mamince, vzala jej do svých malých dlaní, ještě trochu zaprášených od cukru z vanilkových rohlíčků a vážně odpověděla:

    „Maminko a kdy přijdou? Musím pro ně rychle vyrobit nějaký dárek, aby měli taky něco pod stromečkem.“

    „Neboj, Baruško, mám pro oba něco za nás obě,“ usmála se s úlevou maminka. „Bála jsem se, že ti to bude vadit.“

   „No mami,“ podívala se na ni Baruška káravě. „Co si to o mně myslíš?“

   Pak zazvonil zvonek a během chvíle bylo v malém bytě nezvykle živo. Všichni společně zdobili stromeček, uzobávali cukroví i chlebíčky. Baruška s Martinem tajně chodili na balkon ochutnávat maminčin bramborový salát, který se tam v obrovské míse chladil. Už dlouho zdi toho bytu nezažily tolik smíchu, výskání a veselí. Navečer, když vyšla první hvězdička, se rozjařená nálada začala uklidňovat. Všichni byli čerstvě vymydlení a slavnostně oblečení. Mamince to neskutečně slušelo. Svítila jako ta první hvězda a každý na ní mohl oči nechat.

   Po večeři šly děti vyhlížet do Baruščina pokoje Ježíška. Za chvíli za nimi přišli i dospělí. Baruška jednou rukou nedočkavě žmoulala okraj záclony a druhou se pevně držela Martina. Najednou zazvonil zvonek! Děti se na sebe podívaly obrovskýma očima a na nic nečekaly a hnaly se do obýváku.

   A bytem se znovu rozletěl smích a radost. Největší krabici dostala Baruška. Podle písma poznala, že to není dárek od maminky. Chodí už přece do první třídy, byla to pro ni hračka. Dárek byl od Martinova táty. Taky se na ni upřeně díval s obavou, zda se jí bude jeho dárek líbit. Líbil. A jak! Byla to ta vysněná panenka!

   Pak zkoušeli nové dárky, pustili si vánoční pohádku v televizi a hlavně si pořád povídali a bylo jim spolu dobře.

   Až najednou Martinův táta oslovil Barušku:

   „Baruško, co bys řekla tomu, kdybyste se s maminkou přestěhovali k nám, do našeho domu. Byli bychom všichni pohromadě, jako teď.“

   Náhle bylo úplné ticho. Baruška se dívala před sebe a obličejík se jí zkřivil, jako by se měla dát každou chvíli do pláče.

  „Baruško,“ oslovila ji znepokojená maminka.

   Ale holčička na nic nečekala, rychle se zvedla a utekla do svého pokoje, kde za sebou prudce zavřela.

   „Tak to jsem podělal,“ vydechl muž, opřel se o opěradlo a zavřel oči. „Promiň, Jano. Myslel jsem…já jsem vlastně vůbec nemyslel. Byl to jen spontánní nápad. Vím, domluvili jsme se, že jí to řekneme postupně…promiň.“ 

   Malý Martin seděl na zemi a smutně se díval z jednoho dospělého na druhého. O stěhování mu tatínek už říkal. Pomáhal mu vymalovat ten prázdný pokoj, měl být Baruščin.     

   Žena seděla v křesle, hlavu zabořenou do dlaní. Tak moc si přála, aby si Barča muže oblíbila. Z dětského pokoje se ozýval jakýsi tlumený hluk.

   Žena si utřela uslzené oči, tiše se vysmrkala a pomalu se zvedala, aby zašla za svou dcerou. V tom se ale rozrazily dveře obýváku a do pokoje vpadla Baruška. Táhla za sebou napěchovaný kočárek. V něm oblíbenou panenku, nádobíčko a Člověče nezlob se, mezi tím pohozené pyžamo s medvídky, jednu žlutou ponožku, župan, nějaké knížky a vysypané lego. Baruška si přes slavnostní šatičky navlékla huňatý svetr, na hlavu si narazila trochu nakřivo čepici s obrovskou bambulí a na zádech nesla úplně napěchovanou aktovku.

   Spokojeně se na všechny podívala a řekla:

   „A ještě mám ve sklepě sáně a kolo.“

   Pak stočila oči směrem k oknu a potichu zašeptala:

  „Ježíšku, děkuju! To jsou ty nejlepší Vánoce na světě.“

Věnováno všem, co již přestali věřit na zázraky…