Akt pro Karla

„Chtěl, abych mu poslala svůj akt,“ zasnila se. „Kdo?“ zpozorněl její manžel. „Ten, jak fotí, co si s ním občas píšu,“ povzdechla si blaženě. „Úchyl,“ zhnuseně odvětil. „Proč úchyl? Víš jak je milý? A má smysl pro humor.“ „To má, když tě chce vidět nahou,“ odsekl.

   „To chceš říct, že je úchyl, protože mě chce vidět nahou?“ zakolísal jí nevěřícně hlas.  

   „A tobě to přijde jako normální?“ vztekle reagoval manžel.

   „Takže chceš říct, že mě nahou může chtít vidět jenom úchyl? Jakože jsem dobrá jen pro úchyla? Normální muž by mě raději nahou vidět nechtěl?“ přidala na hlasitosti.

   „To jsem neřekl,“ začal zuřit muž. „Zase překrucuješ…“

   Nenechala ho domluvit:

   „Řekl jsi, že je úchyl, protože mě chce vidět nahou,“ začala nebezpečně natahovat. „Ale já vím, proč jsi to řekl. Vím moc dobře, že se ti už nelíbím. Už mě nemiluješ.“

   „Nepřekrucuj,“ odsekl znovu tentokrát už trochu nervózně muž. Věděl, že přestřelil. Věděl to už ve chvíli, kdy jí zakolísal hlas. Už to nejde napravit. Nijak. Cokoli řekne, nebo udělá, bude špatně. Že já vůl nedržel hubu, politoval se.

   „Vidíš, místo abys mi řekl, že mě máš pořád rád a že se ti líbím, tak na mě zvyšuješ hlas,“ plakala.

   „Já na tebe hlas nezvyšuju,“ zařval bezmocně.

   „Vůbec! Jenom na mě řveš! Tím potvrzuješ, že už mě nemáš rád,“ přitvrdila i ona.

   „Já tě mám rád,“ znovu zaburácel.

   „Nemáš,“ vzlykla. „Kdybys mě miloval, tak bys mi to řekl něžně. A neřval bys na mě furt!“

   „Kdy jsem na tebe naposledy řval, co?“ hulákal muž a na čele mu vystoupla žilka.

   „Třeba minulý týden, když jsem si chtěla koupit ty šaty.“

   „Vybírala jsi je hodinu!“ oponoval.

    „Protože jsem se nemohla rozhodnout a ty jsi mi vůbec nepomohl.  A když jsem od tebe chtěla slyšet, jestli v nich nejsem tlustá, tak si vzpomeň, co jsi mi řekl. A taky na to o té vyblité krajce. A nemysli si, že jsem si nevšimla, jak zíráš na prsa té vulgární prodavačky!“ vyčítala mu.

   „Tak jsem se sakra podíval, vždyť měla výstřih jako výlohu. Jsem chlap. Hadry máš jít nakupovat s kámoškama. Víš, že mě to nebaví.“

    „No a to je právě ono. Kdybys mě skutečně miloval, tak bys to vydržel. Tomu se říká tolerance!“ dostávala se čím dál víc do ráže.

    „A že jsi tak úžasně tolerantní, když ti chci ukázat nový dres na kolo!“ zase zařval.

   „No dovol, co do toho pleteš zase ty svoje kola? Prostě zamlouváš, jak jsi mě zranil. Vidíš, jaký jsi? Děláš, jako by jsi vůbec neřekl, že jsem už stará a hnusná a pohled na mě snese jenom úchyl a že se musíš přemáhat a dělat to jenom potmě,“ naříkala.

   „Co to zase….! Nic takového jsem přece…“ marně se pokoušel pochopit logiku své ženy. Nadechl se:

   „Já jsem tím pouze chtěl říct, že chlap, který láká akty po ženských na internetu, nemůže být normální. Tak promiň, že mi vadí, že si bude nějakej týpek užívat nad fotkou mé ženy! A mimochodem, potmě to chceš kvůli děckám ty, ne já, tak mi laskavě nevkládej do pusy, co jsem nikdy neřekl!“ dál křičel. „A kdo to sakra vůbec je? Co si máš co psát s nějakým cizím chlapem? Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak dlouho ho znáš a odkud?“

   Lehce znejistěla. Tímhle směrem se přece debata odvíjet neměla.

   „Můžeš mi laskavě odpovědět?“ nedal se odbýt muž a v očích mu nebezpečně zajiskřilo.

   „To je přece Karel,“ sdělila ochotně.

   „Jakej Karel?“ zaburácel muž.

   „Toho neznáš,“ usmála se na něj bezelstně.

   Chvíli se na ni díval a pak se klidně zeptal:

   „Spíš s ním?“

   Vytřeštila oči:

   „Co blbneš?“

   „Takže spíš,“ zkonstatoval.

   „Co blázníš?“ začala panikařit. „Vždyť my se osobně vůbec neznáme. Jen si tak občas napíšeme. Já bych mu přece žádnou fotku neposlala, mě jenom udělalo radost, že někomu za takovou myšlenku ještě vůbec stojím. Vždyť to byla jen taková legrace.“

   „Nelži,“ zareagoval chladně. „Kdyby si s ním nic neměla, reagovala bys normálně. Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak ses změnila. Prý na kafe s kamarádkama a s holkama z práce. Lhářko!“

   „Ale já nelžu, fakt! Já s ním nic nemám. Vždyť tě přece miluju!“ rozplakala se vyděšeně.

   „Vážně? Tak mi dokaž, že ti na mě ještě záleží,“ útočil dál.

   „Tak jo,“ slibovala. „Hned Karlovi napíšu, že už si nepřeju, aby mě kontaktoval. A vymažu si ho z přátel na Facebooku. A taky zavolám Jolaně, že s ní na to kafe zítra nepůjdu.“

   „To není žádný důkaz lásky,“ opovržlivě odsekl.

   „A co mám tedy udělat?“ zašeptala poníženě a litovala, že o tom blbém fórku vůbec začala.

   Vítězoslavně se zašklebil.

   „Pojedeš se mnou zítra ke Květákovi na prodejnu a vyfotíš mě na tom závodním kole, co tam má nachystané pro toho profíka.“

   „Nahého?“ vyděsila se celá popletená.

   „Ne!“ odpověděl tvrdě. „V novém dresu, který si zítra u Květáka koupím. A teď směr ložnice, dokud jsou děcka u babičky a opovaž se zhasnout! Já ti dám Karla!“

Jména aktérů a podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná... :-D