Nechtěná

„Buď na mě hodná,“ šeptal a snažil se jí políbit. „Já budu na tebe taky,“ drtil svým tělem její. Odmítala jeho polibky, uhýbala jim, ale když se pokusil se jí zmocnit, nebránila se. „Buď na mě hodná, buď,“ opakoval, když si ji bral.

   Za pár minut bylo po všem. Ležela se zavřenýma očima a z jejího výrazu se nedalo vůbec nic vyčíst. Pokusil se ji znovu políbit, ale opět uhnula. Vášeň a posedlost z něj vyprchala jako vzduch z proděravělého míče. Místo sžíravé a nezvladatelné touhy zbyl jen stud. Odešel do koupelny a pak do svého pokoje. Všude se rozprostřelo ticho. Ticho, které tolik miloval a za kterým utekl až na konec světa, do podhorské chalupy.

   Ráno se probudil z neklidného spánku, pocit studu a hanby za to, co v noci udělal, jej neopouštěl. Vůbec se mu nechtělo do místnosti, které vévodila kachlová kamna a z nichž už do dálky voněla čerstvá káva a vajíčka na špeku. Vešel, pozdravil. Odpověděla mu tím svým nesmělým úsměvem, jako každé předchozí ráno. Stůl už měla prostřený, krajíčky chleba v ošatce byly nakrájeny přesně tak, jak měl rád.

   „Promiň mi ten včerejšek,“ dokázal se omluvit. Nereagovala. S úsměvem mu servírovala vajíčka, posypané čerstvou pažitkou, kterou objevila v květináči. Nalila kávu a posadila naproti němu. Stejně jako předchozí dny. Sledovala, jak mu chutná a sama uzobávala jako ptáče. Nic se nezměnilo. Jakoby se v noci nic nestalo. Ale stalo. Stále měl očima její nádherná plná ňadra, nedokázal ten obrázek z hlavy vyhnat. Tu velkou jizvu přes celý její krk vůbec nevnímal, i když se ji marně snažila i v posteli neustále schovávat do šátku.

   Našel ji promrzlou u silnice. Stopovala na prázdné neudržované cestě, která vedla z okresního města k nim do malé vesničky v horách. Nemluvila. Jen prosila očima. Vzal ji k sobě. Zahřála se, vypila horký čaj s rumem a usnula u kamen. Nechal ji u sebe nejprve do druhého dne, ale nakonec se to jaksi semlelo a byla u něj už třetí týden.

   Plakala, když jí nabízel odvoz do města. Skoro si klekla, jak prosila, aby směla ještě zůstat. Nechápal proč. Vzal si její občanku a proklepl si ji na internetu. Nic. Jakoby neexistovala. Snažil se jí vysvětlit, proč musí pryč. Jen kroutila hlavou. Na kousek lístku napsala několik slov: hospodyně, prát, žehlit, vařit, zůstat, prosím.

   Nebyl z toho moudrý. Podávala mu svou platební kartu a napsala k ní PIN. Odmítal a ona stále plakala. Ptal se jí a ona jen hlavou odpovídala ano nebo ne. Po dlouhém výslechu pochopil, že nemá domov. Nemá kam jít. Nikdo ji nepostrádá. Nedokázal ji v tom nečase vyhnat ven. Dovolil jí ještě pár dní zůstat. Byla vděčná a každým svým skutkem odzbrojující vděčnost projevovala. Vstávala dříve než on. Chystala mu snídani, oběd i večeři. Prala, žehlila, uklízela. Každým dnem byla usměvavější a uvolněnější. Byla jako němá rybička. Vyplašená a bojácná. Nevadilo mu to. Naopak, miloval klid a ticho. Nesnášel neustálé ženské klevetění, rozebírání a analyzování. Měl rád, když někdo naslouchal jemu a to ona uměla. S potěšením vedl dlouhé monology a ona seděla a hltala ho očima. Jindy si pro radost pouštěli rádio. Ale ne moderní stanice s absencí hudebního vkusu a intelektu moderujících. Měl svých několik oblíbených světových stanic, vybíral pro ni swing, jazz i klasiku. Jednou ji přistihl, jak si na počítači vyhledala tradiční čínské melodie. Stanici si uložil do výběru, tak moc se jim oběma hudba z druhé poloviny světa líbila.

   Neměl televizi. Večer si rád četl, měl bohatou knihovnu a rád ji doplňoval postaršími výtisky ulovenými v antikvariátu.

   Byl vůbec nesmírně konzervativní. Vždy vybočoval. Bývalá manželka na něj před rozvodem v jedné hádce křičela, že tou svou neochotou se přizpůsobovat okolním zvyklostem působí skoro jako autista. Nesnášel změny. Nerad měnil obroučky na brýlích, či oblíbenou kolínskou. Nerad nakupoval oblečení nebo boty. Nejraději by si koupil od jednoho druhu mnoho kusů. Ani ve snu ho nenapadlo, že by měl své lehce prošedivělé vlasy začít barvit, jak se dočetl v jistém časopise v čekárně u zubaře. Po přečtení toho všeho, co by měl, si uvědomil, jak moc už je starý. Nikdy by se neholil. Ani v podpaží, ani na hrudi a už vůbec ne tam dole. Nikdy ho nelákaly časopisem doporučované drahé obleky a značkové boty. Představa, že by zašel na kosmetiku a na manikýru jej upřímně zděsila.  A hlavně, nestál o peroxidové blondýny, na kterých kromě vrstvy barev a drahého oblečení není nic jiného zajímavého. Nesnášel povrchnost a pozlátko. Měl rád přirozenost a uvolněnost. Taková byla kdysi i jeho žena. Po rozvodu, který si sám zavinil svou paličatostí a ustavičným odmítáním změn, utekl do světa, po kterém odjakživa prahnul. Ženám dal dočasně vale a ponořil se do práce. Měl luxusní práci. Programoval hry. Jedna se povedla tak, že by už ani moc pracovat nemusel, tolik mu vynesla. Ale jeho to bavilo. Vytvářel si své vlastní světy, které fungovaly podle jeho pravidel. Mohl pracovat doma, určoval si sám, kdy a jak dlouho. Nikomu neskládal účty. Dělal jen to, co jej skutečně bavilo. Jednou za čas mu na účtu přistála slušná částka a on se nemusel složitě starat o výdaje. Dalo by se říct, že byl konečně šťastný.

   A najednou mu dělá společnost tohle stvoření. Nehádal by jí víc než dvacet, tak vypadala mladě, ale podle dokladů měla už jen dva roky do třicítky. Ke svému údivu si uvědomil, že sice o ní nic neví a přesto mu to nevadí. Byla nenápadná, neuchopitelná, tajemná a hlavně němá. Po včerejší noci věděl, že je také velmi krásná. Nečekaně krásná.

   Když nadešel večer, věděl, že se v noci zase neovládne. Ta touha, vidět ji znovu bez šatů a cítit její tělo, byla větší než jakékoli sebezapření. Přišel. Zase ty polekané oči. Zase odmítání polibku. Ale přesto se zdála uvolněnější a dokázala se alespoň trošku jeho dotekům podat.

   A tak šel den za dnem. Ještě se stále nenechala políbit, ale už věděl, že v ní dovede vyvolat vášeň i uspokojení. Nemohl se jí nabažit. Byla každým dnem přitažlivější a lákavější. Čas se zastavil. Nepočítal dny ani týdny.

   Pravidelně jezdíval do městečka pro zásoby. Nikdy nechtěla jet s ním. Snad měla strach, že ji tam někde vysadí a nevrátí se pro ni. Možná se jen vyhýbala lidem. Neptal se. Taky proč. Vždy jí přivezl nějakou maličkost a těšilo jej sledovat, jak se mazlí s novou čelenkou do vlasů, knížkou, nebo novým šátkem. Pečlivě své stigma ukrývala před světem i jím samotným, ačkoli mu její jizva nijak nepřekážela ani jej nepohoršovala. Ve chvílích, kdy si šátek upravovala, vypadala tak bázlivě.

   I tentokrát měl v plánu jen nakoupit zásoby. Dostal od ní seznam, co by neměl opomenout. Líbilo se mu její skoro dětské písmo. Přislíbil jí, že do oběda bude určitě doma, nejpozději do jedné hodiny. Když vařila oběd a chystala stůl, čas nevnímala. Ale když už měla vše hotovo a oči jí padly na staré spolehlivé pendlovky, vylekalo ji, že jsou už skoro dvě hodiny.

   Ve čtyři hodiny se už zešeřilo a navíc začalo hustě sněžit. V tu dobu už v panice přecházela od okna k oknu. V šest večer už měla od pláče napuchlé oči i tváře. O hodinu později už jen bezmocně klečela u jídelní lavice a v plačtivé neslyšné motlitbě prosila Boha o pomoc.

   Konečně zaslechla jakýsi zvuk. Zvedla hlavu a v oknech se zableskla tolik očekávaná světla reflektorů. Vyběhla ven, jen tak jak byla. Když uviděla jeho tvář za volantem svého auta, pocítila nepopsatelnou úlevu. Podlomily se jí nohy, až sedla do studeného sněhu. Nedokázala zastavit slzy, nedokázala se vůbec ovládnout.

   Vyběhl vyděšeně z auta.

   „Proboha, co se ti stalo?“ zvedal ji vylekaně ze sněhu. Přitiskla se k němu s nečekanou silou, prudce jej objala a začala jej zasypávat polibky. Nebránil se, ale nechápal.

   „Co se děje? Stalo se ti něco? Tak mluv!“ hned jak to dořekl, uvědomil si, jakou blbost pronesl. Ale ona jen vrtěla hlavou, snad jí ani nedošlo, co řekl. Natočila si jeho obličej ke svému a bezhlesně pohnula rty. Odečetl správně?

   „Bála? Ty ses bála?“ zeptal se. Odpovědí bylo mohutné přikyvování.

   „Čeho?“ chtěl vědět. Nyní ale mohutně kroutila hlavou, že ne a ukazovala prstem na něj.

  „Ty ses bála o mně?“ přeskočil mu trochu dojetím hlas. Přikývla a znovu jej zlíbala.

  „Promiň, malá, zdržel jsem se. Pojď honem do tepla, ať to neodstonáš,“ vzal ji do náruče a odnesl zpět do domu. Posadil je k rozpáleným kamnům, jako tenkrát, zabalil do kostkované deky a řekl:

   „Schovám auto a přinesu tašky. A pak ti udělám čaj, malá.“

   Usmívala se, zase plaše a malinko vylekaně, jako vždy. Ale oči měla jiné.

   „Líbí se ti?“ přeptal se.

   Přikývla. Nikdy takový mobil neměla, nevěděla si s ním ještě úplně rady, ale líbil se jí moc.

   „Teď už se nikdy nestane, že mě zaskočí neplánovaná pracovní schůzka a já ti nebudu moct dát vědět. Vážně mě to strašně mrzí. Nedalo se s tím nic dělat,“ omluvně ji znovu pohladil po rameni. Jen přikývla a krásně se usmála.

   Vážně byla jiná. Zase o něco krásnější. Večer, když si šli lehnout, opět za ní přišel. Už na něj čekala. A byla to ona, kdo jej první políbil na ústa. Byl to jejich první skutečný polibek. Pochopil.

   Když se ráno probudil, byl v posteli sám. Zpanikařil. Vždyť ji před pár hodinami požádal o ruku a ona souhlasila! Přece nemohla utéct. Rychle se oblékl a spěchal dolů, do místnosti, která sloužila jako kuchyň, jídelna i obývací pokoj. Místnost byla prázdná. Přiložil do vyhasínajících kamen. Chtělo se mu zklamáním a bolestí zařvat. Místo toho si sedl na její oblíbené místo u kamen a civěl do prázdna. Oči mu padly list papíru, který byl opřený o dózu s cukrem. Ani ho nechtěl číst. Nakonec se zvedl, papír si podal a pustil se do čtení.

   „V noci jsem ti řekla ano. Nic jiného nechci. Ale nemám právo se ti zaslíbit a přitom ti o sobě nic neříct. Dovol, abych to teď napravila. A teprve poté se rozhodni, zda mě ještě budeš chtít.

   Nikdy nebudu mít děti. Už jsem se tou vadou narodila, nedá se na ní nic změnit. A možná je to dobře. Protože já bych nebyla dobrá matka. Neměl mě to kdo naučit. Té mojí bylo teprve šestnáct, když jsem se jí narodila. Nechtěla mě. A abych to dobře věděla, opakovala mi to pokaždé, když se mi něco nepovedlo. Bydleli jsme u babičky. Často jsem slýchávala jejich hádky i babiččinu oblíbenou větu: „Já jsem ti to říkala, že ti ten parchant zničí život, ale tys měla svou hlavu.“

   Otce jsem nikdy nepoznala. Když jsem byla starší a ptala se zase na něj, odbyla mě máma podobnou větou, jako z toho vtipu, něco jako buď ráda, že neštěkáš.

   Hodně jsme se stěhovaly. Vždy k nějakému strejdovi, který býval na chvíli pro mě tátou. Ten předposlední za mnou v noci chodil. Nebyl zlý, jen se mě dotýkal. Neuměla jsem říct ne, bála jsem se, že nás pak vyhodí na ulici. Bylo mi tehdy čtrnáct. Nevěděla jsem si rady. Šokovalo mě, že se mi to líbilo, ale zároveň jsem věděla, že to není správné. Asi po měsíci na to máma přišla. Hrozně mě zmlátila. Za to, že jsem ho údajně svedla. On jí to tak řekl. Prý jsem ho vydírala.“

   Zhoupl se mu žaludek. Vzpomněl si na jejich první noc. Kdy si ji doslova vynutil. Bože, holčičko moje, odpusť mi!

   Bylo to pořád dokola. Po nějaké době se rozešli a máma si našla jakéhosi podnikatele. Byla do něj zamilovaná a doslova vedle něj rozkvetla. Mně poslali na internátní školu, jezdila jsem domů jen jednou za měsíc. Ještě než jsem odmaturovala, narodil se mi bráška. Všechno se začalo obracet k lepšímu. Po maturitě jsem směla s nimi bydlet, mohla jsem se starat o brášku. Měla jsem občas známost, ale vždycky se to nějak pokazilo. Neuměla jsem milovat.

   Jenže jednoho dne všechno skončilo. Otčím měl nějaké problémy, začal trochu pít a s matkou se hrozně hádali. Bráška už chodil do druhé třídy. Ten den se otčím zase opil a pokusil se mě znásilnit. Prý jsem ho provokovala. Můžu si za to sama, podle něj. Ubránila jsem se, kopala jsem ho a kousala. A pak…asi jak byl opilý a rozzuřený, já pořádně ani raději nechci vědět… Najednou měl v ruce kus rozbité láhve a podle protokolu prý na mě nechtěně spadl. Podle té jizvy ale všichni doktoři tvrdí, že to bylo úmyslné říznutí.

Když jsem se konečně v nemocnici probrala, tak mi matka přinesla jakýsi papír, co jsem musela podepsat. Byla to výpověď, že jsme se s otčímem nepohodli, já jej ve vzteku napadla a on se pouze bránil. A ten úraz byla jen nehoda. O pokusu o znásilnění ani slovo. Ani o jeho opilosti. Pokud to nepodepíšu, zavřou ho. Ale předtím se o mě postarají jeho přátelé, abych nejen nemluvila, ale taky třeba nechodila. Vyčítala mi, že jsem se jí chtěla pomstít a že jsem jí zkazila celej život. Nevěřila mě, ale otčímovi. Nalhal jí, jak jsem ho sváděla a naváděla, ať mámu opustí.

   Neměla jsem sílu vzdorovat. Papír jsem podepsala. Dostala jsem od otčíma něco jako odškodnění i vyplacenou pojistku od pojišťovny, matka, myslím, o tom nic neví. Asi se v něm trochu hnulo svědomí. Matka se mě zřekla, a od té doby jsem neviděla ani ji, ani brášku.

  Nikdy nebudu mluvit. Nikdy ti nedám děti. Budeš mě ještě i s tímhle nákladem minulosti chtít? Jsi první, kdo mě bral takovou, jaká jsem. Nepátral jsi po minulosti, nezajímala tě. Viděls ve mně ženu. Vím, jak jsem se ti líbila. Tys mi nikdy neublížil. Vzal sis jen to, co jsem ti stejně chtěla dát, ale neuměla jsem to. Já se našeho sblížení hrozně bála, ale díky tvému nekompromisnímu přístupu jsem to zvládla a po čase jsem se dokonce dovedla uvolnit a poprvé v životě jsem si ty intimní chvíle dokázala užít se vším všudy. Dal si mi něhu i vášeň. Dal jsi mi pocítit, jak moc tě vzrušuji a nikdy jsi mi to nevyčetl, ani ses za ty chvíle, co jsem tě měla ve své moci, nemstil. Poprvé jsem se cítila jako žena. Chtěná a ctěná žena.

    Nechtěla jsem se do tebe zamilovat. Bránila jsem se tomu. Bála jsem se, že se to pokazí. Neumím udělat muže šťastným. Když jsem byla s tebou, šlo všechno nějak samo. Nic jsi po mě nechtěl, zůstali jsme každý sám sebou, jen jsme se tak nějak propojili. Když jsi včera tak dlouho nejel, bála jsem se o tebe. Byla jsem strachy bez sebe a došlo mi, jak tě miluju. Modlila jsem se za tebe. Tak moc jsem se ještě nikdy nebála. A protože tě asi opravdu miluju, tak ti chci dát svobodu. Možnost volby. Nemusíš mě chtít. Nemusíš mít pocit povinnosti nebo zodpovědnosti. Nic takového. Jen chci, abys byl šťastný. A je mi jedno, jaké rozhodnutí to dokáže…“

   Chvíli seděl jen tak. Pak znovu přiložil. Původně chtěl dopis hodit do kamen, ale nakonec si to rozmyslel. Pečlivě jej složil a schoval do kapsy. Rozhodovat se nemusel.

   Vrzly dveře. Stála v nich. Sníh ve vlasech se rychle rozpouštěl a ona v rozpacích žmoulala v ruce košík plný šišek, pro které musela do staré kůlny.

   Došel až k ní. Košík postavil na zem a oběma rukama vzal její obličej do dlaní a dlouze políbil.

   „Vezmeš si mě, malá?“ zeptal se stejně jako v noci.

   Přikývla. Očima zabloudila po místnosti.

   „Hledáš tohle?“ zalovil kapse a podal jí papír. Usmála se.

   „Hoď to do kamen,“ vybídl ji. „Minulost už byla a nemá smysl si s ní otravovat zbytek života.    Dlužím ti jen dvě odpovědi. Nevadí mi, že nemluvíš. Naopak, docela mi to vyhovuje,“ pousmál se.

   „A děti také nechci. To už jsi možná zjistila sama,“ pokrčil rameny. „Tak to tam hoď, na! Možná bychom mohli posnídat v posteli, nechceš?“