Variace na sousedské téma

   „Ale, návrat ztracené dcery?“ ozvalo se vesele zpoza plotu. „Fuj, to jsem se lekla,“ zazněla odpověď. „Co tam děláte?“ dodala mladá žena poděšeně, když konečně zaostřila na část mužského těla v montérkách. „Kurník,“ soukal se zpod prken konečně muž.

„Vítej doma,“ usmíval se na ni. Stála na zahradě, březnový vítr jí cuchal černé vlasy a její pobledlý obličej lehounce úsměv opětoval.

   „Maminka podala hlášení, co?“ ušklíbla se jako malá holka. V tu chvíli nevypadala, že tu obávanou třicítku má už na dohled.

   „Tak to víš, nemohla si takovou radostnou událost nechat pro sebe,“ oprášil si kolena a opřel se pohodlně o plot.

   „To s tím kurníkem myslíte vážně, pane Navrátil?“ nedalo jí to se nezeptat. „Vy máte copak slepice?“

   „Měl jsem. Jednu. Ta už je naštěstí fuč,“ přimhouřil oči. „Ale v dubnu mi kamarád přiveze pár společnic, tak jim chystám bydlení.“

   Zatvářila se napůl pohoršeně a napůl vesele. Neměla tu jeho poslední skoromanželku v oblibě. Od matky už věděla, že je pan Navrátil zase sám. Nejdéle mu vydržela známost s tou hezkou učitelkou z mateřinky. Byla moc hodná a milá, ale chtěla se vdávat a mít děti. Soused jí nedopřál ani jedno ani druhé. Čert ví, proč se svatbě tak vyhýbá. Odešla od něj.

   „Tak co, jak je?“ zvážněl.

   Pokrčila rameny. Jak by asi tak mohlo být.

   „To nejhorší mám už za sebou, odbyla jsem si to ještě v Praze,“ povzdechla si.

   „Jak to?“ nerozuměl.

   „My jsme se rozešli už před čtvrt rokem. Musela jsem u něj zůstat bydlet, neměla jsem dost peněz na podnájem. Všechno bylo tak drahé. Nedokázala bych vyžít, tak jsem se nakonec rozhodla vrátit k našim a v práci dala výpověď. Nechtěli mě pustit hned, dali mi výpovědní lhůtu. Ale zase jsem od nich získala skvělé reference,“ vysvětlovala neochotně.

   „A tady už něco máš?“ zajímal se.

   „Nic, ještě v Praze jsem rozeslala životopisy, ale nikdo se mi ani neozval,“ řekla smutně.

   „Já se ti na něco zkusím zeptat, chceš?“ nabídl jí.

   „To byste byl hodnej,“ usmála se vděčně.

   „A nechceš zaskočit na panáka, na přivítanou?“ nabídl jí.

   „Ráda. Ale co ten váš kurník?“ ukázala bradou na hromadu prken.

   „Počká,“ mávl rukou. „Pojď, branka je otevřená. Nezvoň, jdi rovnou dál. Já se jen opláchnu,“ nařídil jí a zmizel ve dveřích zadního vchodu.

   „Proč jste se vlastně nikdy neoženil?“ zeptala se, když do sebe kopli panáka slivovice a posadili se i s voňavou kávou k jídelnímu stolu.

   „Proč?“ zarazil se uprostřed pohybu.  Zrovna chystal na talíře poněkud neforemný jablečný závin.

   „No přece kvůli tobě,“ otočil se na ni. V každé ruce měl talíř a na tváři potutelný úsměv.

   „Kvůli mně?“ vyvalila na něj oči. Pak zahlédla to podivné torzo na talíři a dala se do smíchu.

   „Nech si toho,“ zamračil se. „Nebo nic nedostaneš. Jo, kvůli tobě. Ty už si na to nepamatuješ? Jak sis kdysi rozsekala koleno a já ti řekl, že až se vdáš, tak se ti to zahojí? A tys fňukala dál, prý si tě nikdo s tak rozbitým kolenem nevezme a já ti slíbil, že až vyrosteš, vezmu si tě sám.“

   „No jo!“ vzpomněla si. „Sliby chyby, co pane Navrátil?“

   „Ještě není všem dnům konec, slečno sousedko. A ochutnej. Kolik ti to tehdy bylo?“ podal jí desertní vidličku.

  „Asi osm. Vy jste se tenkrát zrovna nastěhoval k babičce, ne?“ zabořila vidličku do moučníku.

    Přikývl. Byl na vysoké, když se babička rozstonala. Ve třiadvaceti z nezávazného studentského života spadl rovnou do vážných starostí. Školu nakonec nedodělal. Ale byl pyšný, že babičce dokázal posloužit a ona mohla zemřít v poklidu doma.

   „Tak co, chutná?“ přeptal se.

   „Teda pane Navrátil, vy se můžete rovnou vdávat,“ rozplývala se. „Vypadá sice, jakoby vám při pečení někam spadl, ale… neberte mi to! Mně to chutná!“

   „Nelíbí se ti to? Nech bejt, alespoň víc zbyde,“ sebral jí talíř. „Já ti dám vdávat.“

  „Slibuju, že už budu hodná,“ prosila se a přitom se hlasitě smála.

  „Co je v té náplni? Je naprosto neskutečná,“ zajímalo ji, když jí talířek se závinem vrátil.

  „Ořechy a rozinky namočené v rumu,“ pochlubil se pyšně.

     „Víte, že jsem do vás byla kdysi strašně zamilovaná?“ přiznala se mu po třetím panáku slivovice a po dvou kouscích toho fantastického štrůdlu.

    „Poprvé, když mi bylo dvanáct a pak někdy v šestnácti. To jsem se před vámi pořád nakrucovala v těch krátkých šatech, vzpomínáte?“ rozesmála se.

   „Na to se zapomenout nedá. Bývala jsi strašně zmalovaná, ale ty šaty ti moc slušely. Už tehdy jsi měla nádherné nohy,“ usmíval se vzpomínkám.

   „A potom za tebou začal jezdit ten pitomec na motorce. Pil mi neskutečně krev, pořád mi pod okny tůroval motor,“ lehce se zamračil.

   „Vy jste ho neměl ani trochu rád, že ne?“ popíchla ho. Pamatovala si scénu, kdy soused po noční na Standu vyletěl a skoro mu nafackoval.

   „Neměl. Nehodil se k tobě,“ přiznal upřímně. „Tys měla vůbec dar sáhnout totálně vedle. A jestli chceš něco vědět, jsem rád, že jste se s tím inženýrem rozešli. Nezasloužil si tě. Byl to pěkně nafoukanej snob.“

   Mlčela.

   „Dotkl jsem se tě?“ zeptal se opatrně.

   Zavrtěla hlavou.

   „Tak proč jste se nikdy neoženil? Ještě jste mi neodpověděl,“ zabořila své oči do jeho. Uhnul pohledem. Seděli naproti sobě, venku se už zešeřilo a on na takový rozhovor nebyl připraven.

   „Můžu si tě nakreslit?“ zeptal se naprosto nečekaně.

   „Vy ještě kreslíte?“ rozzářila se. Líbilo se jí, jak kreslí. K patnáctinám od něj dostala obrázek jejího psa. Nechal jej zarámovat a díky němu má na Šmudlu dodnes krásnou památku.

   „Občas. Tak můžu? Neboj, jenom portrét. Máš zvláštní oči. Krásné a sdílné. Všechny nálady a myšlenky se ti v nich zračí. Ty jsi přesný příklad pořekadla oko, do duše okno.“

   Portét už měl skoro hotový. Díval se na ni, jak spí. Asi za to mohl ten alkohol, že se jí začaly během pózování klížit oči.  Když usnula, přehodil přes ni vlněnou deku a podle spící tváře dodělával kresbu.

   Nekreslil ji poprvé. Měl jejích portrétů plnou složku. S rozevlátými dlouhými vlasy, s tím jejím typickým širokým úsměvem i s neposlušnými culíčky, které si dělala vždy, když pracovala na zahradě, či na dvoře. Byl rád, že se vrátila. Nikdy jí nepřiznal, jak ho mrzel její odchod do Prahy. Nesnášel toho frajírka v bavoráku, který pražsky zpíval a důležitě rozkládal rukama, kdykoli o sobě mluvil. Nenáviděl ten její oddaný pohled i tu povýšenost, s jakou ji to pražátko ovládalo.

     Ivana, jeho poslední partnerka, mladou sousedku po právu nenáviděla. Svým ženským instinktem hned poznala, o co tady jde. Žárlila a byla ráda, když mladá jezdila domů co nejméně. Jenže pak našla tu utajovanou složku a po ošklivé hádce se od něj odstěhovala. Nezdržoval ji. Nemiloval ji. Miloval tu, která teď leží na jeho gauči a pravidelně oddechuje, má zlehka otevřená ústa a je tak blizoučko na dotek.

    Přemýšlel, kdy si poprvé uvědomil, jak moc ji má rád. Nebyla to láska na první pohled, to v žádném případě. Přišlo to tak nějak postupně, nenápadně, pomaloučku. Asi to bylo tehdy před třemi lety, kdy se dozvěděl o jejím odchodu do Prahy. Bylo mu po ní smutno. Chybělo mu její prozpěvování. Stýskalo se mu po tom jejím: „Zdravíčko, sousede!“ a neustálém vzájemném škádlení. Pořád očima hledal její siluetu v okně. Jezdívala domů nejprve co čtrnáct dní, později se intervaly prodlužovaly. Pak poprvé přijela s tím frajerem. Tehdy se opil. A o měsíc později si k sobě nastěhoval Ivanu.

   „Já jsem asi usnula,“ otevřela oči a krásně se usmála. Seděl stále na svém místě a celou dobu z ní nespouštěl oči.

   „Chtěla jsem už rodinu. On ne,“ přiznávala tiše. „ Pořád to odkládal. Jenže mě už bude třicet, já už moc dlouho čekat nemůžu. Až po čase přiznal, že by ho rodina zatím brzdila, je prý příliš mladý. Je to tak nefér. Muž je ve třiceti na děti moc mladý, žena začíná být pomalu stará.“

   „Je ještě hloupej. Jednou mu dojde, jak se zmýlil,“ šeptal jí tiše do vlasů. „A bude toho hrozně litovat. Takovou jako ty už nikdy nenajde.“

    „Ty jsi přece taky rodinu nezaložil, nikdy ses neoženil,“ připomněla mu a natočila svůj obličej k jeho. Musela si lehnout na záda a jeho ruka zlehka sklouzla na její nahé břicho. Pomalu ji hebce posouval výš a výš až se zabořil do jejích tmavých vlasů. Políbil ji. Dlouze a něžně.

   „Já jsem čekal na tebe,“ řekl pak prostě. Nevěřila mu.

   „Vážně. Trvalo mi, než jsem si ujasnil, co v životě chci. Vzpomínáš, jak jsem se sem přestěhoval? Skočil jsem  rovnýma nohama do tvrdé reality. Absolutně nepřipravený. Když babička umřela, měl jsem pocit, jakoby mě někdo okradl o pár let života. Musel jsem to dohnat. Nezávazný život spolu s rodinou nejde moc dohromady. Kluci v mém věku se už začali pomalu usazovat, já jsem doháněl to, o co mě starosti připravily. A když už jsem byl vybouřený, nebyl najednou nikdo, s kým bych ten zbytek života chtěl být,“ tiše vyprávěl.

   Přetočila se k němu celým svým tělem. Napjatě čekala, co poví dál.

   „A pak jsi slavila pětadvacetiny. Tehdy jsem z tebe nemohl spustit oči, namlouval jsem si, že se na tebe dívám jen jako malíř na dokonalý model. Tehdy jsem si tě poprvé nakreslil. Abych přesvědčil sám sebe. A druhý den jsi mi oznámila, že mizíš za štěstím do Prahy.“

   Pohladila jej a nechala se znovu dlouze políbit.

   „Trochu se bojím,“ přiznala tiše.

   „Proč?“ pátravě si ji zblízka prohlížel.

   „Co když si to všechno rozmyslíš?“

   „Tu svatbu? Nebo tu holčičku?“ pousmál se.

   „Obojí,“ přiznala v obavách.

   „Nerozmyslím, ledaže by se nám povedl kluk a tu holčičku bychom si nechali až na potom.“

   „Já to myslím vážně.“

   „Já taky. I když jsem tě o ruku požádal trochu netypicky,“ zacukaly mu rty.

   „Jsi vážně pořád stejnej. Až se mě budou všichni ptát, jaké to bylo, tak to nebudu moct ani vyprávět,“ rozesmála se.

   „Hlavně, že jsi řekla ano,“ tvářil se spokojeně. „Skvěle jsem si to načasoval. Nic jiného jsi mi ani odpovědět nemohla.“

   „Počkej,“ zvážněla. „Jsi si fakt jistý, že to všechno chceš?“

   „Nikdy jsem si nebyl jistý jako právě teď. A zůstaň tak chvilku, nehýbej se, prosím tě. Nech tak i tu ruku, prosím,“ urovnal jí opatrně pramen vlasů, poodhrnul z jejího nahého těla  ten malý kousek deky, co jí cudně halil klín a natáhl se na noční stolek pro skicák a uhel.