Rozchod

     „Nebuď patetická,“ odtušil posměšně muž. Zalapala po dechu. Nepoznávala jej. Kde je ten citlivý a laskavý muž z posledních měsíců? Zaskočil ji tou proměnou stejně, jako ta nesnesitelná žárlivost, kterou se posledních pár týdnů trýznila. Má jinou, už je to jisté.

   V poslední době byl tak jiný. Už nevolal několikrát za den, jen aby ji slyšel. Dokonce neodpovídal ani na její esemesky. Prý služební cesty. Ale proč měl neustále vypnutý mobil? Proč jí nezavolal? A když už, tak měl podivný hlas. Už na ni neměl tolik času, jak dřív. Klesla tak hluboko, že mu prohledala telefon, když usnul. Stále jedno a to samé číslo. Hovory z něj i na něj. Jméno – M. Urbášková.

   Podlomily se jí tehdy z toho poznání nohy. Srdce jí bušilo závratnou rychlostí. Ruce se jí třásly a celým tělem se rozlil ledový strach. Nedokázala se uklidnit. Uvnitř hrudi ji to bolestivě svíralo, nemohla se nadechnout. Její strach nabyl reálných rozměrů.

   „Vzal jsi mi mé sny,“ opakovala nevěřícně. Jen se k ní znechuceně otočil zády a díval se z okna.

   Cítila, jak ztrácí půdu pod nohama. To přece není možné, aby se někdo tak moc změnil.

   „Ty tvoje sny,“ vyslovil otráveně muž. „Nemůžu za to, že sis o mně vytvořila falešnou představu. To je tvůj problém, ne můj. Někdy bys taky mohla stát nohama na zemi a pak bys třeba pochopila, co je skutečný život.“

   Styděla se. Za to, co slyší, za to, co mu kdysi svěřila a on to dnes použil proti ní. Styděla se za své slzy i za touhu padnout na kolena a plazit se před ním. Prosit o odpuštění. Udělala by cokoli, jen kdyby mohli být zase spolu. Jen kdyby ji zas měl rád, jako tehdy. Ale věděla, že po tom, co jí řekl, je to úplně marné. Místo lásky se v její duši začaly objevovat první drobné střípky nenávisti. Ta hranice je tak tenká, uvědomila si překvapeně.

   Seznámili se před necelým rokem v kavárně. Jejich příběh začal velmi banálně, ale už od první chvíle měla dojem, že se ocitla v pohádce a ten muž, jakoby vystoupil přímo z jejích snů. Sbližovali se dlouze a nikam nespěchali. Imponovala jí jeho klidná a vyrovnaná povaha. Jeho ochota naslouchat i schopnost ve správnou chvíli říct, to co potřebovala slyšet.

   Vedle něj se začala uklidňovat a byla si víc než jistá, že je ten pravý. Fungovalo to dlouhé měsíce. Ale před pár týdny jako když utne.

   Začal se jí ztrácet. Myšlenkami byl jinde, občas zareagoval nezvykle podrážděně, ale hlavně jí začal unikat. Čím více se jí vzdaloval, tím urputněji na něm visela. Zkoušela vše. Být milá a trpělivá. Jindy jako malá holka uraženě trucovala. Nezabíralo nic. Jeho několikadenní nepřítomnost ji zbavovala síly. Nemohla spát, užírala se strachy a žárlivostí.

   Snažila se to na sobě nedat znát. Pokaždé, když ji poctil svou náklonností, vděčně ji nasávala jako živou vodu. Pak ji ale zase neomaleně od sebe odstrčil a ona se začala bát nejhoršího.
 

  Dnes to konečně vyslovil. Byl zlý. Hodně zlý. Jeho slova byla horší než jed. Když ji nazval hysterkou, pochopila, že je konec definitivní. Nebyl to ten, koho milovala. Zbyl ten, koho nenáviděla.

   Pořád nerozuměla té proměně. Nechápala, proč se tak dlouho přetvařoval. Nač ta hra? Bavilo jej hrát si s její duší? S jejími pocity a s její důvěrou? Měl ji vůbec rád?

   Bolest tam někde uvnitř se začala stávat nesnesitelnou. Urbášková. Je to snad další oběť jeho manipulací, nebo ji má doopravdy rád? Víc než mě? Co má a já ne? Touha to zjistit hraničila až s masochistickou posedlostí po další várce bolesti.

   „Odejdi,“ požádala jej tiše. „Odejdi a už se nikdy nevracej. Nechci tě už nikdy vidět.“

   Těch pár slov ji stálo poslední zbytek sil. Ještě jeden výsměšný pohled a pak už jen rychlé kroky a klapnutí dveří. V tu chvíli se zhroutila na podlahu a zcela se poddala své bolesti a úlevnému pláči.

   Muž vyšel rychlými kroky z domu. Posadil se do auta a na moment si opřel čelo o volant. Několikrát se zhluboka nadechl. Poté vytáhl z kapsy telefon a vyhledal v seznamu známé číslo.

   „Ahoj brácho,“ ozval se nedočkavě ze sluchátka mužský hlas. „Tak co? Už něco víš?“

   „Brácho,“ vydechl muž. Dnes poprvé mu trochu zakolísal hlas. „Je to v hajzlu, vole. Úplně v hajzlu.“

   „Do prdele,“ ulevil si i ten druhý. „Ale určitě se dá něco dělat, ne?“

   „Nedá, brácho. Je to už všude,“ odpověděl po malém zaváhání muž v autě. „Ale mámě nic neříkej, proboha! Slib mi to! Doktorka Urbášková to zapsala i do karty, že o mém skutečném zdravotním stavu smějí informovat pouze tebe, nikoho jiného.“

   „Jasně, brácho, spolehni se,“ zaznělo rozhodně ze sluchátka. „Jedu za tebou!“

   „Ne, prosím tě, nejezdí,“ zarazil ho volající muž. „Dnes večer chci být sám. Neboj. Zítra nastupuju do špitálu. Zavolám ti. Přijdeš si pro klíče. Promiň, čau.“

   Hovor ukončil rázně, už neměl na další vysvětlování. Pak ještě chvíli tiše seděl v autě a díval se na okno, ze kterého před chvíli koukat ven a nabíral síly, aby dokončil nejtěžší rozhovor života. Tušil, jak ženě po jeho odchodu je.

   „Miláčku, odpusť mi, musel jsem. Věř mi, bude to tak pro tebe lepší a snesitelnější. Zasloužíš si žít dál. Nechci, aby ses těch zbývajících pár měsíců trápila, odpusť. Musíš mě nenávidět, nesmíš mě milovat. Nesmíš na mě vzpomínat, musíš být šťastná. Třeba jednou pochopíš a odpustíš mi, “ šeptal tiše směrem k oknu.

   Zapnul stěrače, ale nebyly to kapky deště za oknem, co mu zamlžily výhled.