Přenos

„Asi bude lepší, když mě objednáte raději k nějaké vaší kolegyni. Nemyslete si, vím, že může hrozit přenos,“ sdělila mu. „Z čí strany?“ otázal se doktor. „Z mé, pochopitelně, pokud byste ke mně pocítil náklonnost vy, jednalo by se spíš o stockholmský syndrom,“ vysvětlila mu ochotně.

   Zcela neprofesionálně se uchechtl.

  „Takže, slečno Procházková…“

   Skočila mu do řeči:

   „Paní, ne slečno. Vždyť vám to tady melduju už půl hodiny, že trpím porozvodovou depresí,“ obrátila mladá žena oči v sloup.

   „Já myslel, že máte depresivní stavy kvůli tomu, že jste přišla o práci,“ rýpnul si lékař. Na první pohled tuctová mladá žena, ale měla v sobě něco velmi sympatického a zajímavého. A hlavně smysl pro humor. U žen vzácná věc, v jeho ordinaci v podstatě zázrak.

   „To taky, doktore. Jsem složitý případ. Chtělo by to někoho zkušeného a někoho, kdo si zapamatuje, co se mu říká,“ vrátila mu jedovatost.

   Znovu se zasmál.

   „Takže paní Procházková,“ sepnul ruce před sebou. „Vy rozhodně žádnou depresí netrpíte. Můžete být klidná, deprese mají trochu jiný průběh.“

   „Takže jsem blázen. Exmanžel měl pravdu,“ zesmutněla.

  „Nejste blázen,“ naklonil se směrem k ní.

  „Mohl bych vám napsat něco na uklidnění a na spaní, ale znám váš názor na léky,“ zvýšil trochu hlas. Přestala divoce gestikulovat a zase se způsobně posadila.

   „Mám pro vás návrh,“ řekl a zalovil v lejstrech na stole.

   „Slyšela jste někdy o dobrovolnících?“ položil jí během hledání otázku.

   „No, doktore, tohle neklapne. Já jako malá prodělala žloutenku, mě do registru dárců čehokoli nechtějí,“ zazněla zklamaná odpověď. Konečně našel, co hledal.

   „Ale ne, já myslím něco úplně jiného,“ pousmál se. „Existuje organizace, která shromažďuje dobrovolníky, kteří v nemocnicích navštěvují pacienty. Povídají si s nimi, předčítají knihy, a když jde o dětské pacienty, hrají si s nimi, nebo třeba kreslí.“

   Zahlédl v jejích očích záblesk zájmu. Pokračoval:

  „Jde o velmi prospěšnou věc, psychika hraje v uzdravování velkou roli. Dobrovolníci jsou především pro dlouhodobě nemocné pacienty doslova jako živá voda. Nechtěla byste to zkusit?“

   „Nejsem si jistá, jestli bych to uměla,“ nevěřila si.

   „Podívejte, paní Procházková,“ oslovil ji s úsměvem. „Vy jste v situaci, kdy si potřebujete začít znovu více věřit. A to nejen jako žena. Máte teď příliš mnoho času o všem přemýšlet a to zrovna vám velmi škodí. Pojďte to zkusit. Jen zkusit. Podíváte se, co to obnáší, vyzkoušíte si to a pak se teprve rozhodněte. Pravda, k finanční odměně se sice nedostanete, ale budete velmi potřebná. A myslím, že i tento pocit si musíte zase osvěžit. “

   „A vy si myslíte, že to zvládnu?“ podívala se na něj nesměle.

   „Ano,“ přikývl se vší vážností. „Tak co, zkusíme to?“

   „Ženská zatracená, vy jste jak neřízená střela,“ povzdechl si doktor nad kávou.

   „Vám se pořád něco nelíbí,“ zamračila se na něj žena. Seděli v malé hospůdce kousek od nemocnice, kam ji pozval na kávu. Ode dne, kdy jí poprvé řekl o dobrovolnickém programu, už uplynuly dva měsíce. Její život nabral nový směr. S doktorem se občas potkávali na seminářích, sem tam se viděli na lůžkovém oddělení. Do jeho psychologické poradny už nikdy nepřišla. Ani k jeho kolegyni. Nebylo už proč.

   „Vás baví lítat ode zdi ke zdi? Ta vaše životní sinusoida musí být pěkně divoká,“ lehce se usmíval.

   Nepatrně se zašklebila. Slušelo jí to. Za ty dva měsíce se zevnitř doslova rozsvítila. Byla sebevědomější a zřetelně spokojenější sama se sebou.

   „Jsem rád, že jste se v tom programu našla. Slyšel jsem na vás samou chválu. Popravdě, překvapila jste mě, že jste si vybrala geriatrické pacienty. Zmýlil jsem se ve vás, byl jsem si jistý, že budete chtít k dětem.“

   „Jako že mi tikají biologické hodiny?“ přimhouřila nebezpečně oči jako divoká kočka.

   „A tikají?“ zeptal se a těšil se na její výbuch. Dočkal se.

   „Doktore! Přestaňte si hrát na psychologa a buďte tak laskav, neodpovídejte na otázku otázkou,“ odsekla. Upila kávy a neochotně přiznala:

  „Vlastně jste se nespletl. Vážně jsem chtěla k dětem. Ale pak jsem si uvědomila, že se o děti zajímají všichni, ale na staré lidi se obecně kašle. Holt nejsou tak roztomilí, nebo se všichni bojí stát tváří tvář budoucnosti. A tak jsem dala přednost jim.“

   „Ani nevíte, jak jste mě svou volbou potěšila,“ přiznal s úsměvem. Ale rovnou přidal jemné napomenutí:

   „Jenže vy do všeho jdete až příliš naplno. Pořád zapomínáte, že se nesmíte až tak citově angažovat. Nezlobte se na mě, ale mám dojem, že jste si konkrétně paní Vojáčkovou doslova adoptovala.“

   „Já vím,“ sklopila oči. „Když já neumím dělat věci napůl.“

   „Mám o vás trochu strach. Cítím za vás zodpovědnost. Nerad bych vás pak dával složitě dohromady, chápete?“ snažil se jí naznačit.

   „Co tím chcete říct?“ rozšířila své oči. Ruka jí vylétla a zakryla jí ústa. Zdálo se, že teprve teď jí došlo, co se může každým dnem stát.

   „Nezapomínejte, na jakém oddělení působíte,“ chytl ji konejšivě za druhou ruku. „Proč myslíte, že jsme kladli takový důraz na citový odstup. Já vím, jak moc je to těžké. Zachovat si osobní přístup a zároveň se tolik citově nezapojovat.“

   Vadla mu před očima. Pohladil ji:

   „Slibte mi, že mi zavoláte, kdyby se něco dělo, nebo jste si jen potřebovala popovídat. Ne jako psychologovi, ale jako příteli. Platí?“

   Vděčně přikývla na souhlas.

   „No tak, neplač tak moc,“ tišil zoufalou vyčerpanou ženu. „Možná by sis měla ten prášek přeci jenom vzít,“ vemlouval jí. Jen zakroutila hlavou.

   „Tak se alespoň trošku napij. Prosím,“ podával jí sklenici s minerálkou. Chvějící rukou po ní sáhla. Pro jistotu držel sklenici spolu s ní a opatrně jí pomáhal se napít.

   „Já jsem se s ní nestačila rozloučit,“ vzlykala.

   „To se přece stává. A paní Vojáčková věděla, že ji máš ráda. Zkrásnila jsi její poslední týdny života na maximum. Odcházela klidná. Tím nejhezčím způsobem, ve spánku. Přej jí to.“

   „Smít u tebe dnes zůstat?“ zaprosila.

   „Na to se přece nemusíš vůbec ptát. Nenechal bych tě samotnou,“ utíral jí slzy.

   „To říkáš jako psychiatr, nebo jako kamarád?“ pokusila se o úsměv.

   Zavrtěl hlavou:

  „Ani jedno, ani druhé. Říkám to jako tvůj přítel, který tě má moc rád. Vlastně víc než rád,“ znovu ji pohladil po vlhké tváři.

   Úsměv se jí povedl mnohem lépe než před tím:

     „A víš, že mi tě paní Vojáčková předpověděla? Vyložila si karty a pak mi tě pořád vnucovala. Co myslíš, doktore, vidí nás teď?“

   „To si piš,“ políbil ji do vlasů. „A jak ji znám, určitě si mne ruce a říká si, jak to skvěle zařídila.“