Krize středního věku

   Tu viditelně smutnou ženu pozoroval už hodnou chvíli. Stála na mostě a hleděla na vodu. Ale jinak, než to dělají ostatní. Žádné potěšení v tom nebylo. Překonal svou vrozenou nesmělost, přistoupil k ní a oslovil ji: „Nemáte doufám v úmyslu žádnou hloupost?“

   Příšerně se ho polekala. Cukla sebou a vyděšeně se na něj podívala. Chvilku jí trvalo, než jí došlo, co vlastně říká. Pak se opatrně pousmála:

   „Myslíte, že bych skočila do něčeho tak špinavého?“ pokývla pohrdavě bradou směrem k vodní hladině. Jarní tání způsobilo, že se řeka hnala rychle a divoce, až naháněla strach.

   „Člověk nikdy neví,“ oplatil jí úsměv.

   „Vypadám jako sebevrah?“ smutně se zeptala. Povadla ještě víc.

   Prohlížel si její unavenou tvář. Oči měla pohaslé, bez zájmu, bylo vidět, že před malou chvílí musela plakat.

   „Popravdě, já žádného ještě nikdy neviděl, ale včera byl v televizi film pro pamětníky a tam se jedna dáma také tak dlouze dívala na Vltavu a pak skočila. Tedy, ne že bych neuměl plavat, ale moc se mi do té ledové vody nechce,“ tvářil se vážně, ale oči ho zradily. Povedlo se. Usmála se na něj.

   „Máte krásný úsměv,“ vypadlo z něj. A oči, ale to už nahlas neřekl. Nepoznával sám sebe. Vždy se před ženami ostýchal.

   Odmítavě zakroutila hlavou, přesto se stále usmívala.

   „Asi budu vypadat nezdvořile, ale vypadáte moc smutně. Můžu vám nějak pomoct?“ opatrně nabídl.

   Otočila se zpět na vodu. Chvíli mlčela. Zhluboka si povzdechla:

   „Bojím se, že v tomhle mi nepomůžete. Ale jste hodný, děkuji za nabídku.“

   Pak se na něj obrátila. Vypadal vážně a prohlížel si ji zkoumavým pohledem.

   „Nebojte, nic dramatického. Možná by se to dalo nazvat krize středního věku,“ krátce se zasmála.

   „To je blbost,“ kategoricky odmítl muž. „Nemůžete ve třiceti mluvit o středním věku.“

   „Jestli si myslíte, že mě nějak rozjaříte, když mi uberete deset let, tak to se teda pletete. Musíte být trochu soudný,“ namítla, ale nepřestala se usmívat.

   „Tak to si zase pro změnu přidáváte vy,“ oponoval rozhodně muž.

   „Kdepak, ani rok,“ mávla žena rukou, ale bylo vidět, že je potěšena.

   „A co vám v tak krásném věku může proboha způsobovat krizi?“ nechápal muž.

   Žena znovu povadla.

   „Víte co? Ten pocit beznaděje. Že už pro mě všechno skončilo. Jako pro ženu,“ zkusila vystihnout to, co ji nejvíc trápilo.

   Zamyšleně si ji prohlížel.

   „Jste nemocná?“ zeptal se nakonec otevřeně.

   „Ne, to ne,“ odmítla žena. „Já to myslela spíš… tak nějak řečnicky,“ hledala slova.

   „V metru jsem viděla líbající se pár. Musela jsem vystoupit. Nejsem puritánka. Já jim jenom strašně záviděla a přišlo mi líto, že já už toto nikdy neprožiju,“ snažila se vysvětlovat.

   „Proč byste to už nikdy nemohla zažít?“ nechápavě vrtěl hlavou muž. Opřel se o kamenný okraj mostu, ale stále se díval na ženu.

   „Proč? Tak si mě prohlídněte,“ trpce se usmála. „Mládí v čudu, nějaké to kilo navíc se taky najde, ani nemusíte složitě hledat. O vráskách a gravitaci se ani zmiňovat nebudu. Navíc rozvedená, s dospívající dcerou…“

   Nenechal ji domluvit: „Ženská a co mám říkat já? No podívejte se na mě! Vidíte ten pupek? Věřila byste, že mám stříbro z mistrovství republiky na čtvrtce? Kdysi jsem mívával husté tmavé vlasy, dobře si prohlédněte to koleno. I děd Vševěd s těmi svými třemi zlatými vlasy je na tom líp! A k tomu si přičtěte dvě pětiletky, které jsem oproti vám absolvoval navíc a fakt, že jsem rozvedený učitel. Tak co, kdo je na tom hůř?“

   Začala se smát:

   „Tak tam skočíme spolu,“ navrhla už vesele.

   „Nemůžu,“ povzdechl si muž. „Musím ještě opravit čtvrtletní práce. Teď bychom mohli raději někam na kafe. Ale ve čtvrtek jsou třídní schůzky, tak se domluvíme na čtvrteční večer. To budu v dokonalé sebevražedné náladě.“