Malá, docela malinká lež

   „Okamžitě si zabal svoje věci a vypadni!“ Ještě držela v ruce nákupní tašku a v ní Robertův oblíbený květák, který mu chtěla obalit k večeři. Jen stála a přidržovala se kliky dveří. Robert měl v očích neskutečnou nenávist a pohrdání.

   „Co se stalo?“ vykoktala vylekaně.

   Robert přimhouřil nahněvané oči a procedil zle mezi zuby:

   „Navštívila tě tvá spolužačka Helena.“

   Zdeně se podlomily nohy. Skoro zkolabovala. Muselo to jednou prasknout, ale proč už teď?

   „Roberte, prosím, já ti to vysvětlím,“ prosila. Stále se nedokázala pohnout. Opírala se o futra dveří vedoucích do kuchyně. Na lince stály dva hrnky od kávy, na jídelním stolu mísa s koláči, které patrně přinesla návštěva.

   „Běž se zabalit a zmiz odsud,“ zopakoval svou výzvu Robert.

   Zdena se naplno rozbrečela.

   „Prosím, já jsem tě hrozně milovala, Roberte! Nezlob se na mě, vím, že to byla chyba, ale já bych u tebe nikdy neměla šanci. Chtěla jsem ti všechno říct. Byla to jen docela malinká lež,“ snažila se mu vysvětlit.

   „Malinká lež?“ zaburácel Robert. „Ty jsi tu holku docela sprostě využila. A já blbec jsem ti nalítl. Taková sprostota. Takhle zneužít něčí bolest.“

   „Roberte, já jsem jen potřebovala šanci. Vždyť ses do mě zamiloval. Kdybych tenkrát nevyužila té lži, nikdy bychom se tak blízko k sobě nedostali. Vždyť víš, že Alice bojkotovala všechny tvoje známosti,“ pokoušela se o nemožné.

   „Alici si do pusy už nikdy v životě neber! Co ty jsi to za necitlivou ženskou? Tobě nedošlo, co má to dítě za sebou? Jak strašnou lež jsi vypustila z pusy a tahala jsi nás oba po celou dobu za nos? Vypadni!“ pomalu se už přestával ovládat.

   Zdeně došlo, že už nemá cenu cokoli říkat. Tašku s nákupem položila na zem a zlomená si odešla do ložnice sbalit své věci. V manželské posteli, kde po Robertově boku směla několik týdnů usínat, už zase trůnil duhový plyšový medvídek. Alicin maskot. Na polštáři leželo vzorně poskládané pyžamko. Z nočního stolku se znovu z fotografie usmívala žena, jejíž krásný úsměv nezkazil ani černý proužek v dolním rohu.

   Je konec ráje. Konec vysněného štěstí. Venku se rozpršelo. Obloha solidárně ronila slzy spolu se ženou, která se pomalými pohyby bez života pokoušela naskládat do kufru své oblečení.

   Robert byla Zdenina láska na první pohled. Poznali se v pěveckém sdružení, kam začala před pár měsíci docházet. Měla dobrý pozorovací talent a brzy pochopila, že pokud chce Roberta získat, musí na něj jít přes Alici. Stačilo prohodit pár slov s jistou kolegyní z altů a věděla o Robertově životě vše.

   Měl ho docela zamotaný. Před lety byl spokojeně ženatý. S Monikou měli dva syny. Když bylo klukům deset a dvanáct let, prohnal se jejich životem uragán. Uragán Alice. Předcházelo mu několik nekonečných hodin vzrušené debaty, do které byli nakonec zahrnuti i kluci. Alici byly tehdy tři roky, když lékaři její mamince našli vážnou srdeční vadu. Seděly s Monikou v jedné kanceláři a byly důvěrné přítelkyně. Monika zcela samozřejmě navrhla, že si vezme Alici k sobě a bude se o ni starat po celou dobu, co se její matka bude zotavovat po těžké operaci. Nikoho jiného totiž s Alicí neměly.

   Robert byl zpočátku kategoricky proti, ale nakonec podlehl Moničinu nátlaku, ke kterému se kupodivu přidali i kluci. První dny byly krušné. Alice si špatně zvykala. A byl to překvapivě Robert, kdo to s ní uměl nakonec nejlépe. Přilnula k němu jako opuštěné štěně.

   A pak se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Všichni se ocitli vprostřed špatného snu. Alicina maminka operaci nezvládla.

   Rodinu čekalo zdlouhavé martyrium, na konci kterého slavili úspěch - vytouženou adopci.

   Uteklo pár let. Z kluků se pomalu stávali muži, z Alice školačka. A ačkoli to vypadalo, že je manželství Moniky a Roberta prožitými událostmi utužené, šokovali své okolí nečekaným rozvodem.

   Monika nezůstala sama, přestěhovala se k novému partnerovi ještě před rozvodem. Dětem své rozhodnutí oznámili společně a rovnou jim dali možnost rozhodnout se, s kým chtějí být.

   Oba kluci zvolili možnost odejít s mámou. Snad i proto, že měli možnost bydlet v těsné blízkosti gymnázia, které oba navštěvovali.

   Alice nezaváhala ani na moment a snad až trochu tvrdě oznámila svůj úmysl nikdy neopustit Roberta.

   Zůstali spolu sami. Bylo mu smutno po klucích i Monice. Všude bylo najednou nějak velké ticho. Vnímal, jak Alice odchodem těch tří trpí. Jednou si mu večer před spaním stěžovala, jak ji všichni pořád opouští. Maminka, pak teta Monika a dokonce i oba kluci.

   Z té její plačtivé zpovědi mu běhal mráz po zádech. Slíbil si, že jí vše vynahradí.

   Od té doby uběhlo už pár let. Alice už chodila do třetí třídy. A tehdy Zdena poprvé přišla na zkoušku pěveckého sdružení. Robert ji upoutal na první pohled. Byl vysoký, rozložitý, měl příjemný hlas a hlučnou povahu. Rád se hlasitě smál a byl velmi společenský. Byl to on, kdo Zdenu jako první přivítal. Nemohla z něj spustit oči. Zdálo se jí, že s ní i trochu flirtuje.

   Poté, co zjistila, že je rozvedený a bez známosti, rozhodla se Roberta získat. Od největší drbny získala užitečné informace. Alice, jeho adoptovaná dcera, mu bojkotuje veškeré snahy se s někým sblížit. Žádná žena v Aliciných očích ještě neobstála. S tvrdostí ninja bojovníků likviduje všechny potencionální partnerky. A místo toho, aby Robert zasáhl, vše jí podřizuje.

   Když Robert do sboru vzkázal, že nedorazí, protože mají s Alicí chřipku, vytáhla do boje.

   Nakoupila ovoce, upekla doma kuře a bábovku, pro Alici sehnala třpytivé fixy a vydala se na návštěvu.

   Přivítal ji zjevně nemocný Robert a otrávená rozbolavěná Alice. Zdena hned starostlivě nachystala oběma jídlo, umyla nádobí, uvařila čaj. Alice s ní nepromluvila ani slovo.

   Ale Zdena se nedala odbýt. Docházela každý den a moc dobře si všimla, že Alice okupuje druhé místo manželské postele. Když jeden den po obědě nemocní usnuli, vydala se na průzkum bytu. Alice měla krásný pokojíček. Ale postel byla netknutá. Když se na to později Roberta zeptala, celkem neochotně vysvětlil, že Alice spí s ním v ložnici. Již od rozvodu. V pokojíčku spát sama nechce. A on ji nutit rozhodně nebude.

   Alice byla ke Zdeně dál nevšímavá a odmítavá. Žárlivě si střežila Roberta, kdykoli se k němu Zdena přiblížila. Byla ve střehu jako kočka. A uměla pěkně zaprskat i podrápat.

   Ale na Roberta Zdenina péče a starostlivost velmi zapůsobila. Nebyl na to zvyklý a dojímalo ho to. Zdena byla pohledná mladá žena a on si začal připouštět, že by bylo milé, kdyby tu tak s nimi jednou chtěla zůstat. Ale Alicina tvrdohlavá odmítavost mu bránila cokoli podniknout.

   Ovšem nastal den D. Zkouška, kterou Zdena netrpělivě vyhlížela a Robert se jí naopak velmi bál. Musel k lékaři na kontrolu. Zdena se nabídla, že se o Alici postará.

   Robert netrpělivě poposedával v narvané čekárně. Co chvíli kontroloval hodinky i displej mobilního telefonu. Očekával katastrofu. V hlavě si přehrával pravděpodobný scénář. Zdena v slzách, uražená Alice v peřinách. Bude ji muset dlouho odprošovat. Alici. Ne Zdenu. Zdena už k nim nikdy nepřijde. Nedovolí to.  Alice je nejdůležitější.

   Neměl s tím nikdy souhlasit. Alice je už dost velká, zvládla by to čekání sama. Čím déle nad vším přemýšlel, tím víc nervózní a podrážděný byl. Ihned od lékaře běžel koupit do trafiky pro Alici hromadu oblíbených časopisů a balík žvýkaček na usmířenou.

   Když přišel domů, zarazil jej hned u dveří veselý smích. Když vešel dovnitř, překvapeně zíral na spokojenou Alici a rozesmátou Zdenu. Seděly spolu na rozložené sedačce. Alice zabalená do deky, Zdena naproti ní. Na klíně měly krabici s fotkami a něčemu se šíleně chechtaly.

   „Strejdo!“ vykřikla šťastná Alice. „Představ si, teta Zdena znala maminku! Kamarádily se spolu! Chodily spolu na průmyslovku!“

   „No ne,“ zareagoval překvapeně. Ani nestačil nic víc.

   „Teta viděla maminčinu fotku a představ si, že zná i paní Helenku!“ jásala nad poznáním Alice, protože paní Helenka byla maminčina nejlepší přítelkyně a, i když bydlela na druhé straně republiky, dodnes Alici pravidelně navštěvovala a vozila jí oblíbené koláče.

   Ten večer Zdeně Robert nabídl, jestli nechce zůstat přes noc, aby nemusela zase cestovat domů autobusem. A Alice si sama od sebe sbalila svého medvídka a vyklidila druhou půlku manželské postele. Večer, po dlouhé době, usínala ve své posteli a dívala se u toho na obrázek své maminky, který si postavila na svůj noční stoleček.

   Zdena vyklízela skříň. Pomalými pohyby se pokoušela alespoň trochu složit každý kousek svého oblečení do velkého kufru. Šlo to špatně. Ruce ji téměř neposlouchaly. Byla ohromená šokem a nečekaným koncem. Na nočním stolku, na kterém ještě dnes ráno vypínala budík, opět stála fotka usměvavé ženy. Že to nebyl úplně nejlepší nápad, tušila Zdena už tehdy.

   Když tenkrát Alice s Robertem usnuli, bloumala bytem a ze zvědavosti začala otevírat nejen dveře k pokojům, ale i skříně v nich. A našla krabici s fotkami. Na fotkách poznala ženu, jejíž podobenku měla dívka u své postele. V krabici bylo mnoho jejích obrázků. Odhadovala, že budou podobný ročník. Utvrdila ji v tom zvětšenina zobrazující maturitní tablo. Kromě let oznamujících dobu studia, ji zaujaly i popisky u jednotlivých fotek. Některé tváře již z jiných fotografií znala. Hledala na tablu tu nejčastěji opakující se. Byla to Helena. Pak zahlédla u jedné podobenky jméno Zdena a naskočil jí v hlavě plán.

   A jak zůstaly s Alicí samy, nebylo pro ni těžké se jakoby náhle pozastavit nad fotografií její matky. Říct, že byla velmi krásná a určitě moc hodná. Stejně jako její jedna bezvadná spolužačka z průmyslovky, jíž je Alicina maminka tolik podobná. Nebylo možné přehlédnout, jak Alice zbystřila. A vyslovit křestní jméno její matky i dobré kamarádky Heleny, to už byla hračka.

   Alice z postele vylétla, jako když do ní střelí a za chvíli donesla krabici, kterou měla Zdena před pár dny v ruce. Společně se divily, poté i zaplakaly. Alice žalem po své mamince, Zdena úlevou, že plán vyšel. Malou lstí dostala Alici na svou stranu.

   Tehdy s Robertem prožila neuvěřitelnou noc. Byla šťastná. Tolik jej milovala. A Alice vypadala také spokojeně. Těch pár týdnů tvořili dokonalou harmonickou rodinu.

    Ale plán měl malou trhlinu. Ostatně jako každá lež. Zdenu nikdy nenapadlo, že Helena byla skutečná přítelkyně a po smrti své nejlepší kamarádky považovala za samozřejmost pomáhat se starostmi o Alici. Pravidelně psávala, volala, a kdykoli čas dovolil, jezdila na návštěvu. Alice milovala její koláče, zbožňovala dárky, kterými ji paní Helenka zahrnovala. Byla to jediná žena, které skutečně důvěřovala.

   A Helena přijela zrovna dnes. Robert i Alice o její návštěvě věděli, ale Zdeně nic úmyslně neřekli. Chtěli je obě překvapit. Setkání se spolužačkou po tolika letech! Moc se těšili na veselý večer.

   K setkání nakonec nedošlo. Nikdo nemohl tušit, že skutečná Zdena žije spokojeně už téměř patnáct let v Košicích…