Milenec

   „Co se stalo?“ zeptal se ve dveřích uplakané Ely její manžel. Stála v předsíni, ještě pořád v zimním kabátu a hlasitě vzlykala. Svého manžela se příšerně lekla: „Ty jsi už doma?“ S tím nepočítala. Chtěla se v klidu vyplakat. Potřebovala být sama.

   „Snad jste se nerozešli?“ tiše jí položil muž otázku.  

Nezvládla jeho pohled a naplno se rozbrečela. Stála na chodbě, po tvářích se jí roztékalo nalíčení, ruce jí visely podél těla, jakoby neměla sílu na žádný další pohyb.

   „Rozešli jste se?“ opakoval svou otázku Miloš. Nepatrně přikývla.

   Rozepnul jí kabát, pověsil na věšák, pomohl jí, jako malé, se zouváním a pak si ji přitiskl k sobě.

   „Neplakej, bude dobře. Uvidíš, všechno bude dobré,“ utěšoval ji tiše a klidně. Čím více ji tiskl k sobě, tím více její pláč sílil. Stále ji držel kolem ramen a pomalu ji odváděl přes kuchyň do obývacího pokoje. Posadil ji na sedačku, podal krabičku papírových kapesníků, na kterou kdysi ušila půvabný povlak, takže z obyčejné věci udělala nápaditý doplněk. Natočil sklenici studené vody a přinesl jí ji. Věděl, že když začne plakat až moc, otečou jí v krku sliznice a dýchací trubice a ona se začne dusit.

   Když to zažil poprvé, k smrti jej vylekala. Dávila se, nemohla se nadechnout, a čím víc panikařila, tím víc otékala. Až studená voda začala otoky zmenšovat.

   Vděčně na něj pohlédla a rychle upila. Jenže to gesto ji rozlítostnilo ještě víc. Miloš si k ní sednul a pomalu ji utěšoval. Hladil ji a šeptal uklidňující věty. Chvíli měla dojem, že je zase holka a její táta ji utěšuje po rozchodu s klukem.

   „Ty o něm víš?“ zeptala se po chvíli celá rudá. Jen přikývl. Styděla se.

   „Byla jsi najednou tak jiná. Zářila jsi. Zkrásněla. Moc ti to slušelo. A mě po čase došlo, že za tím může být jen jedno,“ přiznal Miloš.

   „Ale já jsem s ním nikdy nespala,“ vyhrkla Ela.

   „To je dobře,“ usmíval se Miloš.

   „Ty se na mě nezlobíš?“ překvapeně se zeptala.

   „Ani ne,“ pokrčil rameny. „Můžu si za to sám. Tenhle rok se mnou moc lehký nebyl. Uvědomuju si, jak jsem byl na tebe protivný a nepříjemný. Ten úraz a problémy v práci mi daly zabrat víc, než jsem si byl ochotný přiznat.“

   Mlčela. Neuměla vysvětlit, proč se tak najednou pobláznila. Stačilo k tomu kupodivu jen pár hezkých slov. Přesně těch, co od Miloše neslýchávala a tolik po nich toužila. Najednou zase byla v očích nějakého muže atraktivní a přitažlivá. Chtěná a žádoucí. Znovu cítila omamnou závrať zamilovanosti. Po tom náročném roce, kdy se s Milošem prakticky jen hádali a úplně ztratili schopnost se domluvit na čemkoli, po roce, kdy jejich jediná dcera před jejich hádkami utíkala do svého pokoje a zacpávala si tam uši a křičela, ať už toho nechají… Po tomhle těžkém období se najednou objevil muž se všemi těmi báječnými vlastnostmi. Začala mít pocit, že je manželství s Milošem absolutní omyl. To Jiří je asi ten pravý. Konečně uzrála v plnohodnotný vztah. Byla připravena změnit celý život. Jen pokaždé, když sledovala Miloše, jak se večer bezelstně rozčiluje u fotbalu, nebo když v absolutní sladké nevědomosti si po jídle hlasitě říhne a ještě se tomu zasměje, pociťovala lítost. Lítost nad tím, že Miloš prohrává na body a hlavně nad tím, že nic netuší a nemá ani zdání, jaký Damoklův meč mu visí nad hlavou.

   Jenže ten báječný Jiří asi nebyl zas tak báječný. Nastaly momenty, kdy začal prohrávat na body on. Byla v šoku, jak se zdánlivě banální situace během mžiku dokázala proměnit v soudek střelného prachu.

    A dnes, dnes se jí podařil husarský kousek. Dokázala ten soudek střelného prachu nechtěně odpálit. Byla razancí výbuchu zaskočena a ať dělala, co dělala, ten vzniklý požár nejenže nedokázala uhasit, ale naopak měla dojem, že jej ještě více rozdmýchává. Najednou získala neodbytný dojem, že naproti ní stojí neznámý cizinec, který s Jiřím, tím vybájeným Jiřím, neměl pranic společného.

   „Chtěl bych ti to všechno vynahradit,“ pohladil Elu její manžel. Prudce ho objala kolem krku.

   „Odpusť mi to, Miloši, prosím, odpusť mi to,“ znovu se rozplakala. „Byla jsem úplně pitomá.“

   „Byla?“ neodpustil si, ale velmi pevně ji k sobě tiskl. Překvapilo jej, že neodporovala.

   „Ale no tak, Eli, neplač. My to zvládneme. Vždyť já tě mám pořád moc rád. Mě se hned tak nezbavíš,“ políbil ji do vlasů.

   „Anebo pláčeš proto, že je ti toho rozchodu líto?“ zeptal se a srdce se mu prudce rozbušilo v obavě, jakou odpověď dostane.

   „Jsem strašně uražená a dotčená, ale vlastně se mi…“ odtáhla se trochu od něj a vypadala udiveně.

   „Vlastně se mi hrozně ulevilo,“ přiznala nevěřícně.

   Miloš se začal usmívat. Ulevilo se i jemu.

   „Víš, mě strašně nebavilo pořád zatahovat břicho, mluvit spisovně, být nestále perfektně nalíčená a působit jako naprosto dokonalá,“ neochotně prozrazovala.

   „A ještě víc mě děsilo, že bych měla jít před ním na záchod na velkou,“ dala tomu korunu.

   Hlasitě se rozesmál. Znal její problémy a považoval za skutečné vítězství, když po ročním společném soužití díky střevní chřipce její zábrany před ním konečně odpadly.

   „Víš, já ho pořád v duchu s tebou srovnávala. Na romantiku a hezké řeči bezkonkurenčně vedl,“ začala mluvit otevřeně a Miloš se při posledních slovech trochu zašklebil.

   „Ale představ si, sice uměl citovat všemožné literáty, jenže si neuměl ani opravit kapající kohoutek,“ povzdechla si Ela.

   Miloš se zase začal tiše smát.

   „Nesměj se mi,“ urazila na oko a celým jejím tělem i duší se rozlévala obrovská úleva.

   „Když už jsme u těch oprav, dal jsem ti dohromady ten tvůj růžovej křáp,“ spokojeně se zatvářil Miloš.

   „Ty jsi ten notebook fakt rozchodil?“ byla vytržení Ela. Zaplavil ji pocit vděčnosti a pýchy. Miloš sice na ty sladké věty nebyl, ale nikdy doma nepotřebovali ani instalatéra, ani zedníka, ani elektrikáře nebo automechanika. Tohle všechno Miloš zvládal s absolutní lehkostí a, i když u toho občas hodně sprostě klel, vždy se mu podařilo i nejsložitější problém vyřešit.

   „Zasloužím si odměnu, nemyslíš?“ zamrkal na Elu. Byl si velmi dobře vědom, že svou výrazněji mladší ženu zanedbával i v tomhle ohledu. Byl nepříjemně zaskočen, když omylem našel v jejím prádle pečlivě ukrývanou erotickou pomůcku. To s ním zamávalo víc, než fakt, že si po večerech píše s někým jiným.

  Když jí opravoval notebook, našel v prohlížeči v historii i odkazy na erotické povídky. Byl velmi překvapen tím, jaký typ povídek Ela preferovala. Tohle o ní nevěděl. Netušil, co se jí honí v hlavě. A poprvé dostal skutečný strach. Strach, že ji definitivně ztratí. Co když ten druhý jí tohle všechno dá? Co když s ním bude chtít odejít? I s Lilkou? Těch pár týdnů bylo pro něj těžkých. Napřed zuřil, pak se kál. Přemýšlel, jak všechno napravit. Neuměl si bez ženy a dcery představit život. Cítil zodpovědnost za to, co se děje. Kdyby se k Ele choval jinak, nemusela by to, co jí chybělo, hledat někde jinde.

   Když Elu táhl do ložnice, rozesmálo ho, jak se na oko bránila, ale moc dobře si všiml té zvláštní touhy, co se jí zračila v tváři. Už dlouho tento výraz u ní neviděl. Vzpomněl si na ty povídky a pokusil se něco z nich použít. Byl šokovaný účinkem, jaký to na Elu mělo.

   „Musíme spolu víc mluvit. Nenechávat si nic pro sebe, ano?“ šeptal jí, když mu unavená odpočívala v náručí. Jen přikývla.

   „Ale netýká se to jen toho, co bude v neděli v obědu. Já mám na mysli i tohle, Eli,“ zdůraznil. Znovu přikývla.

    O tři týdny později je Lilka znechuceně napomenula:

   „Nechte toho, furt se musíte olizovat, jste pěkně trapní. Normálně se za vás stydím.“

   Rozesmála je tím oba. Byla však nesmírně spokojená. Její rodiče byli jako vyměnění. Doma bylo veslo, jako kdysi a hádka se odehrála maximálně v obchodě s dlaždičkami, protože máma prosazovala tu svou fialovou a táta odmítl chodit na záchod do záhonu s fialkami.

   „Dej mi číslo na toho tvého, víš koho,“ zašeptal Ele nenápadně Miloš.

   Ztuhla: „Já už ho dávno vymazala, proč?“

  „Chtěl bych mu poděkovat, díky němu mám zase líbánky s tou nejbáječnější a nejkrásnější ženou na světě.“