Sobec

„Jak to čistíš tu papriku? Strašně plýtváš! To nemůžeš takhle odřezávat celý vršek. Když si papriku rozkrojíš, nebude se tolik vyhazovat!“ „Ale já tu papriku chci nakrájet na kolečka,“ stiskla zuby. „No tak ji nakrájíš na proužky,“ otravoval Béďa svým komentářem dál.

   „Ale já ji chci na kolečka,“ zopakovala výhružně Táňa.

   „To by Miriam nikdy neudělala,“ poznamenal Béďa. „Ta by nikdy nevyhazovala tolik jídla jen kvůli hloupému rozmaru. Můžeš mi vysvětlit, proč nemůže být ta paprika na proužky?“

   „Protože ji chci nakrájet na kolečka,“ zaječela Táňa, švihla nožem do dřezu a  prásknutím dveří ukončila konverzaci o paprice.

   „Hysterko!“ rozrazil dveře do pokoje. „A buď tak laskavá a nepráskej mi tu dveřmi! Miriam se za všech okolností chovala jako dáma, tohle by nikdy…“

   Nestačil větu doříct. Rozlícená Táňa zasyčela jako vzteklá kočka:

  „A proto jsi chtěl, abych na tebe v posteli čurala já, ne ona. Ona byla dáma, s pissingem by tě poslala do prdele.“

   „Jsi vulgární a zlá. Tohle nemám zapotřebí poslouchat. Odcházím,“ oznámil strnule Béďa. A za moment skutečně klaply dveře.

   Táňa se dala do pláče. Takhle to přece být nemělo. Proč je ten Béďa takový? Je to jak jízda na horské dráze. Jeden den jí tvrdí, jak moc ji miluje a jak bez ní nedokáže žít. Druhý den jí se slzami v očích přiznává, jak na svou bývalou ženu nedokáže zapomenout a stále ji miluje.

  Občas to vypadá, že žijí ve třech. Táňa, Béďa a Miriam. Ta to ale vůbec netuší. Je šťastně vdaná a má dokonce nádherné dítě. Prý neplodná. Béďa to nedokáže překousnout doteď. Kdykoli se napije a to je častěji, než je Táně milé, tak analyzuje. Jak to, že má Miriam dítě, když s ním jej mít nemohla? Dokonce spolu podstoupili celé martyrium ohledně adopce. A pak se zblázní do jejich společného kamaráda a během půl roku je těhotná. A její rodina? Místo toho, aby Miriam za její hanebnost odsoudili, tak jsou šťastní. Prý zázrak.

   A co svatba v kostele? To pro nikoho nic neznamená? Sice je rozvedli, ale před pánembohem jsme stále muž a žena. „To si musíš, Táňo, uvědomit a smířit se s tím,“ blábolí vždycky opilecky.

   „Já jsem tak pitomá,“ utírala si Táňa slzy. „Co já na něm vidím?“

   Po nějaké chvíli vstala a šla do kuchyně dodělat večeři. Když uviděla na prkýnku tu papriku, vjel do ní znovu vztek a papriku smetla do koše.

  Umyla si jablko, rozbalila si k němu velkou čokoládu a vlezla si do postele. Zapnula notebook a za chvilku už ťukala na svou nejlepší kamarádku.

   „Dášo?“

  „Co se děje?“

   Dáša měla radar. A obavy. Když Táňa balila kufry a stěhovala se k Béďovi do Prahy, pranic se jí to nelíbilo. Znali se z internetu. Pak se párkrát potkali a Táňa za ním nakonec přijela a zůstala u něj celý týden. Tehdy jí poprvé líčil, jak nemůže na Miriam zapomenout. Táňa jej trpělivě vyslechla, dala pár rad a povzbuzení, protože jí ho bylo líto a po návratu domů jej chtěla vymazat z hlavy. Jenže Béďa jí zavolal a nabídl jí, aby se k němu přestěhovala. Prý si uvědomil, jak moc ji má rád.

   Dáša se to snažila Táně rozmluvit, ale ta byla slepá a hluchá.

   „Šel do hospody.“

  „Už zase???“

   „Jo. Je pátek a tak nejí maso, kvůli Bibli či co. Pořád zdůrazňuje, jak je pro něj víra důležitá a jak ji ctí. Ale chlastat, to víře nevadí. Ani do kostela nechodí. Prý rozmlouvá s Bohem každý den, ne jen v neděli.“

   Chvíli si psaly. Táňa se trochu zklidnila. Ale na Dášinu větu: „Tak se na něj vykašli a vrať se domů!“ nedokázala odpovědět jinak, než smutným obličejem. Hanbou by se přede všemi propadla.

   Byla už skoro půlnoc a Béďa stále nikde. Nemohla usnout. Měla o něj strach. Aby tak zase někam spadl!  Zkoušela mu volat, ale nebral jí telefon. Stejně jí pak vynadá, že je stíhačka. To Miriam by nikdy…

   Ach jo. Otrávená Táňa zapnula televizi. Stejně nezaberu, pomyslela si. Otevřela skříňku s DVD a hledala film, kterým by se rozptýlila. Porno, porno, porno, porno. Samé porno. Ušklíbla se. Bez porna by snad Béďa žít nemohl. Hledala dál. Konečně něco bez písmena P.

   Vytáhla ze skříňky disk s nápisem Japonsko. Prima, potěšila se. Měla ráda cestopisné dokumenty a Asii zbožňovala.

   Vložila disk a pohodlně se uvelebila.

   Záběr na jakousi japonskou zahradu a k ní komentář:

   „Vrátíme se konečně do hotelu?“ promluvil mužský silně znechucený hlas.

   „Ještě se půjdeme podívat do toho podmořského světa a pak máme přece rezervaci do Sushi baru,“ zazvonil příjemný a veselý ženský hlas.

   „Víš, jak jsem už unavený?“ bručel dál Béďa.

   „Prosím tě, vždyť jsme venku necelé dvě hodiny,“ odbyl jej ženský hlas.

   „Miriam, proboha, ty si jako myslíš, že celý ten týden jako budeme někde běhat? Chci do hotelu,“ zakňoural muž.

   „Jsi jak malej,“ otráveně prohodila žena. „Neletěla jsem sem tolik hodin jen proto, abych hnila na hotelu a koukala na televizi. Chci něco vidět a ne se celý den válet a pít pivo.“

   „Tohle nemám zapotřebí poslouchat. Jdu na hotel. Dělej si, co chceš,“ naštval se muž. Kritika se jej pravděpodobně silně dotkla.

   „To mě tady jako necháš úplně samotnou?“ pronesla šokovaná žena.

   „Můžeš jít se mnou,“ navrhl muž.

   „Víš co, Bedřichu? Jdi do háje. Sejdeme se v sobotu na letišti!“ zvolala žena.

   Obrazovka potemněla.

   Další záběr. Hotelový pokoj. Bedřich v posteli, v nenáladě. Dialog podobný tomu z minula. Žena se jej snažila přemluvit alespoň k malému výletu.

  Znechuceně DVD vypnula. Vrátila disk do skříně.

  Právě včas. V zámku zarachotil klíč. Chvíle šramocení, poté nějaké zvuky z kuchyně.

  „Tys tu papriku vyhodila? No to nemyslíš vážně?“ vešel do ložnice rozhořčený podnapilý muž.

  „Tys byl v Japonsku?“ zeptala se na rovinu. Béďa se široce usmál.

  „Jasně. Vždyť jsem ti říkal, jak rád cestuji. Mám spoustu úžasných zážitků. Škoda, že jsme tam byli jen tak krátce, bylo toho tolik, co jsem si přál ještě vidět, ale čas byl neúprosný,“ usmíval se samolibě.

   Vzpomněla si na video a obrátila oči v sloup.

   Beze slova si šla lehnout. Muž se ještě pohyboval mezi WC a koupelnou. Asi po dvaceti minutách, když už Táňa skoro spala, si k ní vlez do postele.

   „Ale no tak, já vím, že nespíš,“ navalil se na ni. Měl rovný metrák. Táňa zalapala po dechu. Nemohla se ani pohnout.

   „No tak, nebuď na mě zlá. Roztáhni nohy,“ začal se do ní dobývat. Ve své opilosti si ani nevšimnul, že má Táňa na sobě kalhoty od pyžama. Muž se chvíli snažil, pak jeho mužná síla ochabla a on se z ní svalil.

   „Ty jsi fakt dřevo. Ty dokážeš i z pořádného bejka udělat eunucha,“ zamumlal a v tu ránu usnul. Chrápal. Strašně nahlas.

   Táňa si strčila hlavu pod polštář. Zbytečné. Kopla ho, ať se otočí na bok. Kupodivu to zabralo. Otočil se dokonce až na břicho. Ale oproti všem přírodním zákonům hlasitě chrápal dál.

   „To chceš říct, že mě opustíš na Vánoce?“ nechápavě si Táňu měřil Béďa.

   „Jak opustím? Stejně budeš na Vánoce u rodičů,“ vjel do Táni zase vztek. Dost na tom, že ji nikdy nikomu nepředstavil. Ani kamarádům, ani rodině. Bál se, že by se o jejich poměru mohla dovědět Miriam. Nesměla ani věšet své prádlo na balkon, co kdyby si někdo ze známých všimnul dámského oblečení. Když spolu byli kdysi na šipkách, potkali tam partu Béďových přátel. Dělal, že Táňu nezná a musela jít sama domů.

   „Ale pak se vrátím. Přece se nebudu vracet do prázdného bytu?“ pokyvoval hlavou muž.

   „A já tady můžu být celý den sama?“ zuřila Táňa.

   „Prosím tě pochop, že tě nemůžu vzít s sebou. Jak by to vypadalo. Počkáš tady na mě. Zatím můžeš dodělat salát a nachystat řízky. Usmažíš je, až přijdu, ať jsou čerstvé. A můžeš nazdobit stromek, ať se nenudíš,“ naplánoval jí Béďa program.

   Táňa ani nehnula brvou. Mlčela.

   „Tak co? Uděláme si pak hezký večer, jo? A mám pro tebe fantastický dárek,“ mrkl na ni. Zvedl se jí žaludek. Dokázala už odhadnout, z jakého soudku ten „dárek“ bude.

   „Už jsem se domluvila s našima. Přijede pro mě švagr. Bude tady dvaadvacátého na služebce a vezme mě domů,“ trochu zalhala Táňa.

   „Nebudeš ho doufám zvát dál,“ zamračil se nesouhlasně Bedřich. „Víš, že si nepřeji, aby…“

   „Ježiš, já vím,“ vylítla podrážděná Táňa.

   „A neber boží jméno nadarmo,“ napomenul ji Bedřich.

   Obrátila oči v sloup.

   „Takže si dárky dáme asi zítra, že?“ zajiskřilo Béďovi v očích. Povzdechla si.

   Seděla ve vyhřátém autě, v rádiu zněla oblíbená vánoční písnička od Wham! Spokojeně sledovala ubíhající krajinu. Švagr ji po koutku překvapeně sledoval. Žena mu kladla na srdce, ať je na Táňu hodný a trpělivý, prý bude asi smutná. Nestávalo se často, aby se jeho žena mýlila.

   Táňa se totiž šťastně usmívala. V duchu si přehrávala několik posledních hodin.

   Včera večer se Béďa vytasil s vánočním dárkem. Dostala od něj fotopublikaci s názvem 100+1 poloha. A hned začal nadšeně lákat, že si pustí nějaké hezké péčko a u něj některé z těch poloh mohou vyzkoušet. Velmi ochotně se vymluvila na ženské potíže, čímž Béďu dokonale otrávila.

   Opět se nepohodli, jelikož na ni zase vytáhl Miriam. Zeptala se jej, co by Miriam řekla na podobný dárek. Když jí řekl, že Miriam by pochopitelně takovou knihu dát nemohl, protože se to u dámy nehodí, hodila po něm hrnek. Netrefila, ke své velké lítosti.

   Opět se dozvěděla, že je hysterka a špatná hospodyně, jelikož pro něj nenapekla žádné cukroví a ani nenachystala salát, až tu zůstane přes svátky sám.

   Dnes se ráno chladně rozloučili. Vůbec netušil, že Táňa už do práce nepůjde. Dala totiž před několika dny výpověď. Během dopoledne si zabalila úplně všechny věci, které u Bédi měla. Tu knihu, vánoční dárek od něj, pohodila na postel. Radostně po sobě zanechala na památku neumyté nádobí a nevynesený odpadkový koš. Pak už jen za sebou zaklapla dveře od bytu a naposledy zamkla.

 Klíče hodila do schránky a s neskutečnou úlevou vyšla na ulici směrem k švagrovu autu.