Cesta do minulosti

„Mamko, to by byla senzace, moct cestovat časem, viď?“ nadchla se má dcera Jana. Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co jí mám odpovědět. Ještě před pár lety bych s ní stejně nadšeně souhlasila. Ale dnes, po tom co jsem zažila, si už tak jistá nejsem.

   „Je to zaručeně bezpečné, nic se vám nemůže stát,“ snažila se mě uklidnit Petra. Marně.

   „Je to naprosto spolehlivá technika, budu celou dobu u vás,“ usmívala se na mě svýma černýma očima.

   Kontakt na Petru jsem získala náhodou. I když, náhody prý neexistují. Měla úžasná doporučení a skvělé reference. Cestu do minulých životů mi v zoufalství navrhla má kinezioložka. Mám prý někde v minulosti blok a z něj pramení všechny mé potíže s panickými strachy, potravinovými nesnášenlivostmi i nočními můrami, co mě pronásledují od dětství.

   Děsila jsem své rodiče tím, že jsem všechny své panenky stříhala dohola a hrála si s nimi na koncentrák. Odmítala jsem spoustu jídel, hlavně tučných a mastných. V uzavřených prostorách jsem chytala záchvaty paniky a u lékaře jsem pravidelně hrůzou zvracívala. Stačil jediný pohled na jehlu.

   Další šok jsem rodičům nachystala v mých čtyřech letech, kdy jsme se vydali na rodinný výlet do Prahy. Nikdy jsem tam do té doby nebyla. A přesto jsem celou rodinu bezpečně vedla starou Prahou a občas se zarazila, proč něco vypadá jinak. Dodnes si vybavuji ten pocit vzrušení, že se vracím domů.

   Petra si se mnou nejprve povídala. O tom, co mě trápí, o mých ošklivých snech. Zdálo se mi, že mi vidí nejen do hlavy, ale i do srdce. Ve chvíli, kdy mi tato myšlenka přišla na rozum, Petra se zvláštně pousmála. Mluvila pak o terapii, kdy se klient v jakési meditaci vrací do některého ze svých minulých životů. Přesně do toho, ve kterém zažil konkrétní blok. A společně pak ten blok nějak odstraníme. Nepochopila jsem jak.

   Hlavou mi prolétlo, že jsem asi byla židovka a zahynula v koncentračním táboře. Petra se však znovu pousmála a zatykala mi:

  „Věci jsou občas jiné, než se nám mohou zdát. Abys nebyla překvapená, co uvidíš.“

  Vybavil se mi náhle jeden už pozapomenutý pocit, který mě utvrzoval v mé pravdě:

  „Jsem si tím víc než jistá. Už když jsme se ve škole učili o druhé světové válce, vždycky pro mě končila rokem 1942. Pak už nic nebylo. Začíná mi to do sebe zapadat. Já do minulosti vlastně ani nepotřebuju,“ snažila jsem se zbaběle vycouvat.

   „A já ti říkám, že možná budeš překvapená,“ usmívala se stále Petra.

   „Bojím se, co uvidím,“ přiznala jsem své největší obavy.

   „Já vím,“ vzala mě Petra za ruku. Sálalo z ní příjemné teplo a já se najednou uklidnila. Věděla jsem, že je vše v pořádku.

   „Budu pořád s tebou, nemáš se čeho bát. Budeš prožívat pocity, důležité momenty. Někdo se dostane jen ke střípkům, ze kterých poskládá to, co potřebuje. Senzitivnější typy, jako jsi ty, mohou prožít celý děj znovu. Jako film, ve kterém budeš hrát hlavní roli,“ vysvětlovala.

   Lekla jsem se:

   „Co když se nevrátím?“

   „Tvé tělo bude pořád tady. Tobě se bude jen zdát sen. A já v tom snu budu stále s tebou a bezpečně tě přivedu zpět. Odlož veškeré své obavy. Jsou úplně zbytečné,“ ztišila hlas.

  Vstala a rozžala několik příjemně vonících svíček. Nedokázala jsem tu vůni identifikovat, byla to omamná nasládlá kořeněná směs. Petra zatemněla okna a vyzvala mě, abych si lehla na pohodlnou pohovku.

  Přiložila mi ruce na spánky a já měla pouze za úkol zhluboka dýchat. Pokud by se o mě pokoušel spánek, nemám se mu prý bránit.

   Vnímala jsem zvláštní proud energie, která mi doslova tekla přes spánky do celého těla. Cítila jsem, jak mě Petřiny ruce pálí. Chtěla jsem vykřiknout, ale nešlo to. Pojednou jsem uslyšela podivný svist. Zesiloval a zesiloval, až byl téměř nesnesitelný. Nedokázala jsem zvednout ruce, abych si zakryla uši. A tu se do zvuku svistu začala prolínat hudba. Krásná hudba, kterou jsem vždy milovala. Starý dobrý swing…

   „Marie, pospěš si, nebo to nestihneme,“ pobízela mě nervózně jakási dívka. Najednou jsem zcela určitě věděla, že se jmenuje Anna. Anna Malinová. Byla velmi půvabná. Přešlapovala netrpělivě z nohy na nohu, zatímco já jsem si ukládala klíče do kabelky. Neodolala jsem pohledu do okenní tabulky. Byla jsem zaskočená pohledem sama na sebe. Byla jsem stále tmavovlasá, vlasy však zastřižené do módního mikáda, lehce zvlněné. Podle oblečení a účesu jako bych vystoupila z filmu pro pamětníky. S potěšením jsem musela zkonstatovat, že mi to moc sluší.

   „Marie, poběž! Podívej, tramvaj!“ vybídla mě Anna, popadla mě za ruku a ulicí se rozezněl klapot našich podpatků. Stařičká tramvaj se dřevěnými lavicemi vesele zacinkala a vezla nás pro mě v tu chvíli neznámo kam.

   Pohled z okna mi rozbušil srdce. Ulici lemovaly výklady obchodů, každý z nich kromě českého názvu nesl název i německý. Tramvaj projížděla kolem nábřeží Vltavy a míjela skupinu vojáků v německých uniformách.

   Náhle mě Anka opět drapla za ruku:

   „Slečno Kovárníková, vy jste dnes jak ve snách. Pojď, vystupujeme,“ a už mě tlačila ze dveří tramvaje. Přeběhly jsme ulici a stály před biografem. Překvapeně jsem obhlížela vylepené plakáty. Vlasta Burian, Hana Vítová, Adina Mandlová a taky Oldřich Nový a Nataša Gollová.

  „Dobrý den, děvčata,“ ozvalo se téměř unisono. Otočila jsem se a zastavil se mi dech. Já ty dva muže přeci odněkud znám? Kdo to je? Zapískalo mi v uších. Ten menší z nich se hned vrhnul k Ance.

   „Zdeňku,“ se smíchem jej odstrkovala.

  Podívala jsem se na druhého muže a zatočila se mi hlava. Byl nevysoký, asi kolem třiceti. Měl modré oči a hnědé vlasy sčesané dozadu. Jeho plachý úsměv mě úplně odzbrojil. Nemohla jsem si vzpomenout, jak se jmenuje. V hlavě mi začalo hučet víc a víc, přímou úměrou ke snaze, s jakou jsem si snažila vybavit jeho jméno. Něco tady drhnulo. Jeho tvář mi byla tolik povědomá, tak proč je to jméno zamlžené?

   Ani nevím, jak jsme se dostali do biografu. Během úvodníku se děly věci! Lidé občas pokřikovali na záběry německé armády, sem tam se z hlediště ozvalo zabučení. Měla jsem strach, ale můj společník, se jen smál. Jeho kamarád ho oslovoval Otto. Nějak mi to jméno k němu nesedělo, měla jsem pocit, že se jmenuje jinak. Slušelo by mu jméno Jan. Žádný Otto, spíš Jenda, Jeník.

   Ale brzy jsem nad tím přestala přemýšlet. Začal totiž film a ještě během úvodních titulků se ke mně Otto naklonil. Políbil mě. A pak znovu a znovu. Nebránila jsem se. Tak něžné a přitom vášnivé polibky jsem nedokázala odmítnout. Najednou jsem věděla, jak moc toho muže miluji. Vnímala jsem závrať z toho nádherného a tak intenzivního pocitu spolu s jasným vědomím, že nic není navždy. Každou vteřinou se naše životy mohou změnit, či najednou nebýt. Možná právě proto byl ten cit tak intenzivní.

   Po představení jsme se rozdělili. Anna odešla se svým Zdeňkem a mě Otto doprovodil potemnělými ulicemi domů. Během laviny něžností, kterou mě po příchodu do bytu zavalil, se mne přeptal, zda nemá nějaký nový vzkaz. A já zcela automaticky otevřela skříňku a ze šuplíčku, kde odpočívalo dámské prádlo, jsem vylovila malou zalepenou obálku. S úsměvem si ji převzal. Já se diskrétně otočila zády, aby si mohl vzkaz přečíst. Místo toho však vzkaz zastrčil do kapsy a zezadu mě prudce objal…

   Můj vnitřní film nepatrně zrychlil. Vyskakovaly na mě hlavně chvíle, kdy jsme s Ottou mohli být spolu. Momenty, kdy na okno mého pokoje zaklepal cizí muž a ponechal mi pro Otta další z obálek. Také dlouhé tiché diskuze s Annou, kdy jsme přemýšlely, do čeho jsou kluci vlastně zapojeni. Bylo jasné, že jde o odboj. Měly jsme trochu strach. Má sestra Ludmila, se kterou jsem bydlela, nám ale říkala, že je to naše povinnost klukům pomáhat. Už kvůli budoucnosti dětí. A její malá dcerka, jakoby rozuměla, se usmívala jako andělíček.

   Často jsme oba muže doprovázely při jejich procházkách Prahou. Jejich kroky občas směřovaly k Pražskému hradu. V těch chvílích se sice snažili tvářit stále bezstarostně, ale já jsem si moc dobře všimla těch mnou milovaných modrých očí. Byly najednou soustředěné a pozorné.

   Ten pomyslný film zpomalil i ve chvíli, kdy jsme byli opět v biografu. Musela jsem si odskočit na toaletu. Když jsem se vracela, zaslechla jsem útržek dialogu. Otto cosi Zdeňkovi rychle osvětloval a zcela zřetelně jsem zaslechla, jak jej oslovil Jožko. Vybavila se mi vzpomínka z Karlova mostu, kdy se Zdeněk (nebo Jožka???) během vtipkování přeřekl. Z Otty udělal Jendu. Pak to rychle zamluvil, a nakonec byl z toho žert, kterému jsme se všichni zasmáli.

   Jak to tedy je? Otto a Zdeněk, či snad Jan a Josef? Nebo dokonce Jozef? Zdeněk má totiž krásnou měkkou slovenskou výslovnost.

   Ubíhaly týdny. Květen toho roku byl nádherný. Teplý a voňavý. Jenže, ač byl měsíc lásky, mezi Annou a Zdeňkem se něco pokazilo. Anička měla pocit, že má Zdeněk někoho jiného. Ptala jsem se Otty a on mi naznačil, že si snad začal něco s dcerou domácího. Nějaká Liběna. Ale prosil mě, ať to Anně neříkám.

   Můj vnitřní film znovu zpomalil. Dopřál mi vychutnat krásné ráno, kdy jsem se probouzela v Ottově objetí. Pohled na kalendář prozradil, že je úterý, 26. května. Otto se tvářil nezvykle vážně. Když jsme se loučili, nechtěl mě pustit z náruče. Díval se na mě s velkou něhou. Ty jeho modré oči v chlapeckém obličeji…  Dostala jsem náhle panický strach. Něco se děje! Něco se stane! Film se prudce rozjel. Celý den i středeční dopoledne ve vteřině přeskočil.

   A já náhle stála na nároží a s hrůzou poslouchala pouliční rozhlas. Celý den se z něj i rádia na nás hrnula neustále ta samá slova:

   „Dne 27. května 1942 byl v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS- Obergruppenfuhrera Reinharda Heydricha… Na dopadení pachatelů se vypisuje odměna deset milionů korun. Kdo pachatele přechovává nebo jim poskytuje pomoc, anebo má vědomost o jejich osobě, anebo o jejich pobytu a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou…“

   V tu chvíli mi došlo, kdo jsou ti dva muži, po nichž gestapo pátrá. Ani nevím, jak jsem došla domů.

  Můj vnitřní film znovu nabral na obrátkách. Skákal z obrazu do obrazu.

   Najednou tu bylo stanné právo a domovní prohlídky. Podivná atmosféra na ulici. Směs škodolibé radosti, ale i všudypřítomného strachu a zděšení.

   A také úplně poslední tajná návštěva Otty. Jeho ošklivě poraněné oko, o kterém se všude psalo, bylo stále nezahojené. Dlouhé a bolavé loučení. Slíbili jsme si lásku a věrnost. Dali jsme si poslední sbohem. Oba jsme věděli, že se už nikdy neuvidíme.

   Znovu jsem prožívala chvíle neskutečného strachu a čekání. Všude kolem sílily prohlídky, výhružky ze stran SS nabíraly na intenzitě.

    Lidice!  Ach Bože, prosím zastav tu necitelnou krutost!

    Litry vyplakaných slzy, hodiny probdělých nocí. Strach. Strach o Otta i Zdeňka, strach z toho, co bude dál, strach o vlastní život.

    Přesně po 22 dnech od atentátu přišla náhlá zpráva, po které se mi zastavilo srdce.

    Můj Otto už nežije! Ani Zdeněk, který se po atentátu rozjel k Aničce. Zůstal tehdy u ní, než našel spolehlivější úkryt. Stihli se usmířit. Po Praze šla zvěst, že na ně byli němečtí vojáci krátcí. Muži bojovali statečně mnoho hodin.

   Další obrázky jsem prožívat nechtěla. Nevyhnula jsem se jim. Ty střípky byť krátké, byly příliš všeříkající a opravdové.

   Rozražené dveře. Gestapo. Řev, křik, šílený pláč malé neteře. Nekonečné hodiny na lavici v nejobávanější místnosti v Praze. Pečkárna.

   Výslechy, mučení, jehly, spousta jehel, bití.

   Ztratila jsem pojem o čase. Nevím co je za den ani jak jsem tu dlouho.

   Pak přišel transport. Konečná stanice Mauthausen. Já, má sestra Ludmila, Anička Malinová. Dokonce i Liběna Fafková, sokyně v lásce.

   Hlad, utrpení, vyčerpání, strach, zápach, před kterým není úniku. Jak dlouho ještě?

   Vnitřní film byl nakonec milosrdný. Posunul ručičky času dopředu.    

   Ten den, ačkoli byl 24. den měsíce října, svítilo sluníčko. Na popravišti se nás sešlo hodně. Ten den měl být poslední nás všech, co jsme se s Ottou, Zdeňkem a jejich kolegy znali a pomáhali jim, včetně jim nejbližších. Tam někde byl i Ottův tatínek. Zaslechla jsem hovor dvou vojáků, jak zmínili, že je nás dohromady 294. Prý je dnes čeká tvrdá směna.

   Najednou se film s mým životem nechutně zpomalil.

   Stála jsem proti popravčí četě, nohy se mi hrůzou chvěly. Sledovala jsem, jak se hlaveň pušky určená mě pomalu zvedá. Zírala jsem přímo na ni. Srdce se mi rozbušilo tak, až jsem cítila, jak mi pulsuje krev na krku i ve spáncích. Hubené nohy se mi podlamovaly, ale odmítla jsem před popravčí četou dát cokoli najevo. Blíží se konec utrpení. Byla v tom jakási nepopsatelná úleva. Myslela jsem na ty modré oči, co vyhasly už tehdy v červnu. Ne, nedám na sobě ten strach znát. Patřím ke statečnému muži, budu tedy jako on.

   Dívala jsem se do hlavně. Čas ztratil svůj rozměr. Mé smysly nabyly nečekaných schopností. Slyšela jsem vlastní srdce i šum krve rozlévající se posledních pár vteřin mého života mým vyhladovělým a zmučeným tělem. Cítila jsem pach smrti a strachu. Chtěla jsem polknout, ale mé hrdlo bylo suché. Zřetelně jsem cítila prst, který zmáčkl kohoutek pušky.

   Spolu s ohlušující salvou jsem zahlédla pomalu letící kulku. Mířila přímo na mé srdce. Oči se mi rozšířily údivem. Tak vypadá smrt?

  Kulka nekompromisně dolétla k mému tělu. Pocítila jsem neskutečně palčivou bolest.

   A najednou se ozvala nádherná oslavná tichá hudba. Modré nebe se zahalilo do bílé mlhy a mou hlavou se rozezvučel známý svist.

   Byla jsem zpět. Ležela jsem na pohovce schoulená do klubíčka a plakala jsem. Dlouze a bolavě. Petra mě nechala chvíli v klidu a pak jsme si spolu o všem promluvily.

   Před odchodem jsem jí přiznala, že se má dcera jmenuje Jana. Od první chvíle, co jsem se dověděla o svém těhotenství, jsem věděla, jak se mé dítě bude jmenovat. Jan nebo Jana. Když se dcera narodila, měla jsem pocit, jako bych ji dávno znala. Toho pocitu jsem se nemohla zbavit celé šestinedělí. Pak mě to samo přešlo. Spolu s Janičkou do mého života vstoupil řád a klid. Přestala jsem nesmyslně hledat. Najednou jsem se cítila naplněná, kompletní. Našla jsem svou druhou půlku.

    Když jsem odcházela domů, vnímala jsem obrovskou úlevu. Po cestě jsem přemýšlela, zda si se mnou můj mozek jen zahrával, či jsem skutečně nahlédla do podstatné části mého minulého života. Brzy jsem však měla poznat pravdu.

   Celá seance měla nečekanou dohru. Petra mi tehdy navrhla, ať si s Janou někdy zajdeme do krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje. Ať vypnu hlavu a pozoruju jen své pocity. A Janě nemám nic říkat. Nebude z toho mít rozum a zbytečně bych ji ovlivnila. Mám si pouze všímat jejích spontánních reakcí. 

   Poslechla jsem ji. Metrem jsme dojely na Karlák a po pár metrech chůze jsme stály před kostelem. Nešlo přehlédnout okénko, kolem kterého byly stále zřetelné stopy po odstřelování. Zhluboka jsem se nadechla. Ach Otto, vlastně Jendo!

   Za okamžik jsme již vcházely přímo do krypty. Bylo mi úzko. To neútulné chladné prostředí! Zdi kolem dokola byly pokryté dírami od kulek a střepin granátů. Ten prostor je tak malý a tak děsivý. Atmosféra byla velmi těžká, jako by ve zdech bylo stále zapsáno veškeré utrpení, strach a smrt těch, co zde několik dnů přebývali.

Snažila jsem se nepodlehnout panice, když v tom jsem si všimla několika byst. V té malé chodbičce vedoucí ke schodům, kudy Němci tehdy po odstřelení těžkého kamenného poklopu do krypty vnikli, byly umístěny zlatavé bysty všech sedmi statečných…

   Jana Kubiše jsem poznala ihned. I Jozefa Gabčíka. Nemohla jsem zastavit slzy.

   Z mého smutku mě však nečekaně přerušil jasný dětský hlásek:

   „Maminko, ploc má Jozka tu cepici tak sisatě?“ zeptala se tehdy téměř tříletá Janička. Ukazovala na Gabčíkovu bystu. Vojenskou lodičku měl podle starého armádního zvyku posazenu na stranu.