Pohřešovaný

„Velmi neútulný pokoj,“ pomyslel si kapitán Strnad. Výhled z okna nabízel pohled na hrubou omítku protějšího domu a vysoký plevel rostoucí v mezeře mezi oběma pozemky. Pokoj byl malý, tmavý, velmi skromně zařízený. Spíš než pánský pokoj připomínal vězeňskou kobku.

   „Kdy jste vašeho tatínka viděli naposledy?“ položil rutinní otázku. Ten nejistý pohled, který vrhl syn pohřešovaného na svou ženu, nemohl kapitán Strnad nepostřehnout.

   „Nevíme to jistě,“ odpověděla energická, asi čtyřicetiletá žena. Měla ohnivě rudé vlasy spadající na ramena a pronikavě zelené oči.

   „Ale řekla bych, že asi v pondělí. Každou neděli děláme malou inventuru a tchán se druhý den rozčiloval, že jsme mu zatarasili pokoj. Prosím vás, pár krabic s vodkou, “ vysvětlila rázně.

   Kapitán Strnad se překvapeně porozhlédl. Žádné krabice tu neviděl. I bez nich tu moc místa nebylo.

   „Ty krabice jsou již vybalené ve skladu,“ pochopila nevyřčenou otázku žena.

   „Takže, vy jste tatínka viděli naposledy v pondělí. Ale jeho zmizení jste nahlásili až v pátek. Proč?“ položil policista v civilu nepříjemný dotaz.

    Zase ten polekaný pohled. Syn pana Moravce vypadal mladší své ženy. A zcela rozhodně to byla ona, kdo byl onou pověstnou hlavou i krkem celé rodiny.

   „Protože ten den přišel výpis z účtu a všimli jsme si, že z něj zmizelo větší množství peněz,“ oznámila stroze žena.

   „Váš tchán měl přístup k vašemu účtu?“ zaujalo kapitána Strnada.

  „Ne, mluvím o jeho soukromém kontě,“ suše odtušila rudovláska.

  „Vy nahlížíte tchánovi do jeho pošty?“ přimhouřil policista oči.

  „Vedu účetnictví. Pořád chodí nějaké výpisy či faktury. Občas omylem otevřu dopis, který patří tchánovi,“ odsekla sebevědomě žena.

   „Jemu to nevadí?“

   Mlčela. Pochopitelně, že mu to vadilo. Vždy nepříčetně zuřil. Na kontě měl uloženo hodně přes půl milionu. Na rozšíření podnikání jim dát nechtěl. Ani půjčit. Škrt.

   „Víte,“ vložil se konečně do rozhovoru syn. „My jsme dostali strach, jestli tátu někdo neunesl, nebo ho nedonutil, aby vybral peníze a pak ho třeba…“ Vyděšeně se odmlčel. Těkal očima z policisty na svou ženu.

   „Ztratilo se z jeho pokoje něco?“ chtěl vědět policista. Předchozí poznámku nekomentoval.

   „Asi ne,“ bezradně pokrčil mladý Moravec rameny.

   Jeho žena byla trochu sdílnější:

   „Tchán odešel jen tak, nalehko. Ani klíče si nevzal. Doklady a peněženku s platební kartou míval tady v šuplíku, takže ty má určitě u sebe,“ byla perfektně informována rusovláska.

   „Mobil tam ukládal také. Ale jeho číslo je celou dobu hluché,“ pokračovala. „A pak už chybí akorát oblečení, co měl patrně na sobě.“

   „Člověče, mě tam na tom něco pořád nesedí,“ přemýšlel hlasitě kapitán Strnad. Společnost mu dělal mladý kolega Kahovec.

   „Podle toho, co se mi podařilo zjistit, byl ten Moravec docela obyčejný muž. Čtyřiapadesát let, momentálně v invalidním důchodu. Utrpěl těžký pracovní úraz, po něm si pobyl několik měsíců v nemocnici a pak byl ještě dlouho v pracovní neschopnosti. Ta slušná částka na účtu je složená z  odškodného, co za úraz vysoudil plus vyplacená pojistka a nějaké starší úspory,“ předčítal z černého notesu.

   „Ale mi stále vrtá hlavou to rodinné soužití. Mladí po dobu, co byl v nemocnici, předělali celý rodinný dům. Otce přestěhovali do takového tmavého kamrlíku, vypadá spíš jako pokoj pro služku. Má tam akorát postel, skříň na šaty a malý psací stůl. Víc se tam nevešlo. Jen polička u postele na pár knih a lampičku. V přízemí si mladí vybudovali něco jako večerku. Z jeho původního pokoje udělali sklad. Když se vrátil z nemocnice, byl prý v šoku,“ pokračoval.

   „To o ničem nevěděl?“ překvapeně se otázal Kahovec.

   „Vypadá to, že ne. Podle sousedky se na něj mladí úplně vykašlali. Sotva chodil a oni ho přesunuli do patra. Obědy mu nosil kluk, syn paní Moravcové z prvního manželství. Brával mu jídlo ze školní jídelny. Jenže někdy prý zapomněl, jindy přišel až ve čtyři, protože byl u kamaráda. Snídaně a večeře si musel obstarávat sám. V kuchyni. V přízemí. Snacha si na něj stále a všude stěžovala. Nechtěl jim totiž dát peníze na rozšíření obchodu. Museli si vzít půjčku,“ povzdechl si Strnad.

   „Já pořád nechápu jedno,“ přiznal upřímně Kahovec. „Bydlí spolu v jednom domě. A oni si všimnou, že jim někdo chybí až po několika dnech. Víte, napadlo mě, jestli v tom zmizení nemá prsty někdo… však víte. Z rodiny.“

   „Možné je vše,“ pokrčil rameny Strnad. „Ono to totiž v souvislosti s případným dědictvím vypadá docela zajímavě. Ten dům totiž patří napůl Moravcovi a jeho synovi. Dům zdědili po Moravcově ženě, která zemřela zhruba před deseti lety. Byla jeho jedinou majitelkou, získala jej kdysi po rodičích a Moravec nikdy o připsání domu neusiloval. V dědickém řízení tedy dům z jedné poloviny připadl synovi a z druhé manželovi zesnulé. Syn, Petr Moravec, se po čase oženil s o osm let starší Alenou. Ta s sebou přivedla dnes už čtrnáctiletého syna z prvního manželství.

   Alena se od počátku pokoušela umluvit tchána, aby svou polovinu domku věnoval mladým. Ten o tom ale nechtěl ani slyšet. A snacha, snad ze msty, začala po čase striktně dodržovat moje a tvoje polovina. Společné večeře, či víkendové obědy neexistovaly. Trvala na soukromí a tchán měl vstup povolen pouze na Vánoce. Když se mu stal ten úraz, nechala si od něj ještě v nemocnici podepsat papír, na kterém podpisem stvrzuje souhlas s úpravou domu za účelem podnikání. Nicméně ta upovídaná sousedka tvrdí, že si Moravec na to vůbec nepamatuje. Prý jí to jednou sám svěřil. Využila jeho indispozice, aby mohli s manželem realizovat plán, se kterým by Moravec jinak nesouhlasil. Petr, jeho syn, je úplně pod pantoflem, dělá vše, co jeho žena řekne. Takže asi tolik k rodinné idyle Moravců.“

   „A k případnému motivu!“ zamyslil se Kahovec. „Mohlo však jít také o náhodné, či dopředu vytipované loupežné přepadení. A co třeba takový pokus o sebevraždu?“ začal kombinovat mladý kolega.

   „Mohlo se stát cokoli,“ znovu si povzdechl Strnad.

   „Řádila jako černá ruka,“ ušklíbl se Kahovec na kapitána Strnada, když se objevil v pátek před polednem v kanceláři. Nepříjemná návštěva zubaře na něm kupodivu nebyla nijak znát.

   „Kdo?“ neměl tušení Strnad.

   „Byla tady paní Moravcová,“ vysvětlil ochotně kolega. „Prý nic neděláme a z účtu už zmizely další peníze. V bance jí nechtějí umožnit, aby zablokovala tchánovu kartu. Prý by její argumenty mohl použít každý. Nemá k účtu oprávnění, nechtěli se s ní vůbec bavit. Požadovala po nás potvrzení, po kterém v bance tu kartu zablokují.“

   „A ví se, kde byla karta použita?“ zaujalo Strnada.

   „Ano. V Praze. Nejprve byl vybrán maximální týdenní limit z bankomatu, rovných 80.000 korun a poté bylo kartou placeno v obchodním domě Ikea na Černém mostě, částka zhruba kolem 120.000 korun,“ podával Kahovec opis výpisu svému překvapenému parťákovi. Praha byla vzdušnou čarou vzdálena přes 300 km.

  „200.000 během jednoho dne. Chápu, že paní Moravcová zuří,“ dodal zlomyslně Kahovec. Stihl jej káravý pohled zkušenějšího kolegy.

   „Ale to ještě pořád není vše, pane kapitáne,“ byl dnes samé překvapení Kahovec.

   „Paní Moravcová znovu prohledala tchánův pokoj a v jednom šuplíku pracovního stolu našla pod hromádkou papírů ukrytý malý notebook. Netušila, že tchán vůbec nějaký má. S manželem jej zapnuli, a protože měl Moravec všude přednastavená hesla, dostali se do jeho emailové schránky. Objevili několik zajímavých dopisů. Proto notebook donesli. Pan Moravec starší si velice čile dopisoval s jakousi ženou. Paní Moravcová soudí, že to může být stopa.“

   „Paní Moravcová soudí?“ vyjelo Strnadovi obočí. „Tak když to říká ona, musíme tu stopu prověřit,“ ironicky poznamenal. Zákroky u zubaře snášel špatně a ještě teď ho bolavé místo pekelně řezalo.

   „Podívej se na to sám, prosím tě, “ požádal Kahovce. „Ty si s těmi hračkami rozumíš víc než já. Já si jdu zatím udělat trochu šalvěje na vyplachování.“

   Když se po chvíli vrátil s puntíkovaným hrnkem v ruce, spatřil soustředěného Kahovce, jak zaujatě studuje obsah Moravcovy elektronické pošty. Nechtěl kolegu rušit a tak se pustil do práce, které měl na stole stále víc než dost.

   O necelé dvě hodiny později jej z papírování vytrhl Kahovec prohlášením:

   „Už se v tom začínám orientovat.“

   Bylo to celkem prosté. Podle došlých emailových zpráv se dal příběh krásně poskládat jako dětské puzzle. Mezi reklamními spamy a občasnými zprávami od přátel výrazně dominovala obsáhlá korespondence s jistou R. Psali si, alespoň zpočátku, mnohokrát denně.

   První email navazoval na předchozí neznámou komunikaci z jakéhosi chatu. Konverzace mezi nimi byla bohatá, přátelská, veselá a bylo znát, že si mají co říct. Po nějaké době poslal Moravec ženě své telefonní číslo a od té doby byla písemná komunikace řidší. Později se museli i setkat, protože Moravec poté napsal neznámé R. dlouhé něžné vyznání a vyjádřil touhu se s ní znovu sejít. Ani ona nebyla vůči němu lhostejná, její odpovědi byly plné obdivu a náklonnosti.

   Kahovec si udělal do notesu seznam toho, co už o ženě ví. Je o šestnáct let mladší. Muž ji oslovuje nejčastěji Růžičko a ona se zásadně podepisuje písmenem R.  Má téměř devítiletou dceru. Je rozvedená. Podle všeho musela jednou přijet za ním. Častěji však jezdil on za ní. Písemná konverzace zcela ustala ve chvíli, kdy muž ženě oznámil, že přešel u telefonu na výhodný paušál a mohou si teď volat, jak dlouho chtějí. Z textu bylo zřejmé, že si rovnou pořídil i novou SIM kartu.

   „Zajímavé,“ podotkl Strnad. „Jak snacha, tak syn potvrdili, že pan Moravec používal mobil velmi málo a kredit si dobíjel jen jednou za čas. O paušálu neměli ani ponětí. Evidentně jim nesdělil ani své nové telefonní číslo.“

   „Chtěl bych podat žádost na mobilní operátory, aby zjistili podle jména nové telefonní číslo pohřešovaného a poskytli výpis z hovorů. Získáme tak kontakt i na tu ženu. Při troše štěstí i její adresu,“ oznámil svůj úmysl Kahovec.

   „Jistěže Josefa znám. Stalo se něco?“ vylekala se drobná brunetka. Stáli u branky malého staršího rodinného domku. Strnad v duchu ocenil bohatě rozkvetlé květinové záhony v předzahrádce. Zahrádka byla jeho slabost, nikde si tak neodpočinul. Kahovec si květin ani nevšiml, mnohem více jej zaujala délka sukně oslovené ženy a především nohy, které krátký kousek látky odhaloval. Ocenil je stejně vysoko, jako jeho postraší kolega upravené záhony.

   „Pan Moravec je již několik týdnů pohřešován, rádi bychom vám v této souvislosti položili několik otázek,“ vysvětlil kapitán a pečlivě sledoval ženin obličej. Zatvářila se velmi překvapeně.

   „Pohřešován? To musí být nějaký omyl. Pojďte, prosím dál,“ vyzvala oba muže a svá slova doplnila přátelským gestem.

   Vešli do kuchyně. Svítila novotou. Oba muži na sebe významně pohlédli. Otevřenými dveřmi je vedla dál, do obývacího pokoje.  Podlaha pokoje byla posázená velkou spoustou barevných kousků Lega a již postavených budov, leckdy velmi abstraktních. Nechyběly ani figurky zvířat a lidských postaviček. V té hromadě vládla pevnou rukou dlouhovlasá dívka, naproti ní s ní ochotně spolupracoval postarší muž.

   „Josífku, máš návštěvu. Tady pánové tě hledají,“ usmála se na něj žena. „Stázko, jdi prosím tě na chvilku do svého pokoje.“

   „Teď ne, mami, prosím! Zrovna děláme stáj pro Belu,“ zaprosila dívka.

   „Stázko, my si tady potřebujeme o něčem důležitém promluvit,“ vysvětlovala matka.

   „Ale pak to spolu dostavíme, ano strejdo?“ upřela dívka prosebně velké hnědé oči na muže.

   „Samozřejmě, přece to nenecháme jen tak nedodělané,“ vesele jí slíbil muž a zvedl se z podlahy.

   Kahovec se marně pokoušel nedat na sobě znát překvapení. Ohlédl se na kapitána. Ten zachoval kamennou tvář.

   Když za dívkou zapadly dveře, žena je všechny navzájem představila.

  
   „Pane Moravec, uvědomujete si, že je po vás vyhlášeno celostátní pátrání?“ zeptal se unavený Strnad.

   „Cože?“ vytřeštil sympatický muž oči. „Slyšíš to, Růžičko?“ obrátil se na vyděšenou ženu.

   „Jste v seznamu pohřešovaných osob. Vaše rodina vás postrádá,“ dodal na vysvětlenou kapitán.

   „Moje rodina je tady,“ pronesl tvrdě Josef Moravec.

   „Váš syn se o vás bojí,“ pokoušel se situaci zjemnit Kahovec.

   „O mě, nebo o můj účet?“ řekl Moravec s kamenným výrazem v obličeji. „V bance mi řekli, o co se snacha pokoušela.“

   „V bance?“ chtěl vědět Strnad. Jim tvrdili, že na Moravce mají pouze starý kontakt a nedaří se jim s ním spojit.

   „Ano,“ potvrdil Moravec. „Mají tam celou věc poznamenanou v systému. Včera jsem si byl změnit adresu na výpisy a ještě nějaké dispozice k účtu. Aby se Růžička dostala k penězům, kdyby se se mnou něco stalo.“

   „Josefe,“ zaprosila žena a trochu zčervenala.

  „Nechtěla,“ zasmál se muž nahlas. „Chápete? Ona nechtěla. Přemlouval jsem ji téměř tři týdny.“

   „Ale stejně,“ ulevil si v autě Kahovec. „Proč jim proboha nic neřekl?“

   „Proč? Třeba už chtěl mít klid. Třeba nechtěl, aby věděli, kde je. Všiml sis, jak tenkrát Moravcová šílela, že nějaká ženská obere tchána o všechny úspory? Jak ji titulovala? Podle všeho ho nenapadlo, že se po něm budou shánět. A vlastně měl pravdu. Oni se ani tak nesháněli po něm, jako spíš po mizejících penězích,“ konstatoval znechuceně Strnad.

   „Co když je ta Růžička taky zlatokopka?“ ušklíbl se trochu Kahovec. „Ten věkový rozdíl… a taky, všiml jste si jejích nohou?“

   „Na co hned nemyslíš,“ odbyl ho kapitán.

   „Vážně, poručíku. Nová kuchyň, nové zařízení. Dispoziční právo k účtu. A to, že o ty dispozice naoko nestála, může být taky jen finta.“

   „Nesmysl, křivdíš jí,“ odmítl Strnad. „Všiml sis těch pečlivě opečovávaných kytek? A toho tácu s buchtami? Ba ne, chlapče. Takhle se zlatokopky nechovají. Všiml sis vůbec, jak se na něj dívala? Některé věci se prostě zahrát nedají.“

   Odmlčeli se.

   „Vlastně mu to přeju,“ přiznal se nakonec Kahovec. „Ovšem, co na tenhle konec poví chudák paní Moravcová?“ tiše se uchechtl.

   „Vezmu tě s sebou, ať to máš z první ruky“ slíbil mu zlomyslně kapitán a zavrtal se pohodlně do sedadla spolujezdce.