Když se blogerka zamiluje

Paradoxně zrovna já jsem nikdy na lásku na první pohled nevěřila. Ale jen do té doby, než jsem poprvé pohlédla do tvých nádherných zelených očí. Nikdy nezapomenu, jak jsi vystoupil z auta. Očima sis mě hned našel. A od té doby se naše cesty již nikdy nerozdělily.

Od toho okamžiku jsme byli nerozluční. Když jsme nemohli být spolu, oběma se nám stýskalo. Od první společné noci jsem věděla, že jsi ten nejlepší na světě. Už tehdy mezi námi fungovala jakási telepatie, které druzí nerozumí.

   Nikdy mě nikdo nemiloval jako ty. Nikdy. Nekladeš si podmínky. Bereš mě takovou, jaká jsem. Nevadí ti, když jsem po ránu rozcuchaná, opuchlá a pomačkaná. Polibek do tebe dostanu vždy a pokaždé cítím, jak jsi šťastný, že mě máš.

   Snášíš moji náladovost. Jsi trpělivý. Jen nesnášíš, když pláču. To si nevíš rady a nejraději bys utekl a vrátil se, až budu zase bez slz v očích.

  Nehledíš na to, jestli mám na sobě nové šaty, nebo ošuntělé džíny. Je ti fuk, jestli jsem namalovaná, či nikoli. Neřešíš, když mám mastné vlasy. Nezáleží ti na tom, kolik mám v peněžence a jak moc jsem zplundrovala konto.

    Rád mě pozoruješ, když se koupu. Vím, jak rád by sis za mnou do té vany vlezl. Ale víš moc dobře, že to nechci a už mi to ani nezkoušíš navrhovat. Jen se na mě díváš. Nikdo se na mě nedívá tak jako ty.

   Nikdy mi neskáčeš do řeči. Umíš trpělivě naslouchat. Můžu mluvit, jak dlouho chci a je úplně jedno co. Můžu ti říct úplně všechno.

   Cítím se s tebou bezpečně. Chráníš mě a nikdy bys nedovolil, aby mi někdo ublížil.

   Ale zároveň jsi ke všem velmi přátelský. Kamarádky mi tě závidí.

   Vědí, čím sis prošel…už je to dlouho, kolik? Pět let?

   Tenkrát jsi vážně onemocněl. Já jsem hned od začátku věděla, že se něco děje hrozného. Všichni mě odbývali, že jsem paranoidní. Ale když už tvé bolesti zesílily a tys už skoro ani nemohl chodit, humor všechny přešel. Konečně se mi podařilo dostat tě k lékaři. Ach, to martyrium. Těch vyplakaných slz. Těch odběrů, injekcí, rentgenů a vyšetření, co jsi absolvoval. Léků nesmyslně nasazovaných v zoufalé snaze udělat alespoň něco. Za to cévkování jsi se mnou chvíli nemluvil. Nikdo si s tebou nevěděl rady. A ty ses ztrácel před očima. To středeční odpoledne jsem si byla jistá, že tě ztratím navždy. Ale asi máš spolehlivého anděla strážného. Ten den jsem dostala typ na lékaře specialistu, který ti jako poslední mohl pomoci. Vzal tě ještě týž den.

   Když tě uviděl, hned ode dveří vyslovil diagnózu. Zánět mozkových blan! Udělalo se mi nevolno. Tohle jsem přece té mladé doktorce říkala hned na začátku a ta mě odbyla tím, že to vypadá jinak. Ještě neměla ty správné zkušenosti. Doktor nám hned na rovinu řekl, že jsme přišli pět minut po dvanácté. A že hodně záleží na tobě, jak se s tím popereš.

   Byl jsi úžasný. Silný bojovník. Začala se ti vracet dobrá nálada a za pár týdnů jsi byl zase v kondici. Pan doktor však varoval před přehnaným optimismem. A do roka a do dne jsem pochopila proč.

  Měl jsi tehdy výbornou náladu. Vypadal jsi šťastný. Najednou se ti z ničeho nic podlomily nohy a ty ses nemohl zvednout. Ležel jsi na zemi a díval ses vyděšeně. A začal ses nekontrolovatelně třást. Hladila jsem tě a nevěděla, co dělat. Třes pomalu ustával. Pořád jsi byl mimo, ale už ses mohl alespoň trochu pohnout. A najednou se to stalo. Rozšířily se ti oči leknutím. Povolily ti svaly a ty ses nekontrolovatelně pomočil. Byl jsi v šoku. Já taky. Musela jsem tě uklidňovat, že o nic nejde, ale stud ti nedovolil podívat se mi do očí. Tak moc ses za to hanbil.

   Hned jsem volala tvému lékaři. Naštěstí byl na příjmu. Epilepsie. Následek zánětu. Musela jsem ti dát kafe. Ty ho nepiješ, nechutná ti, ale tu trochu jsem do tebe dostat musela. Hned druhý den tě chtěl doktor vidět.

   Těch záchvatů přišlo víc. Pokaždé hrozně trpíš a já jsem s tebou. Prášky už budeš brát do konce života a já zavírám oči před vedlejšími účinky těch malých bílých pilulek.

   Vždy se přede mnou stydíš, když to na tebe přijde. Jsi vylekaný a stydíš se. Uklidňuji tě, že je to zbytečné. Mám tě přece ráda! Tohle není nic, co by mě mělo od tebe nějak oddálit.

  Na konci května budeme mít výročí, kdy jsme se poprvé setkali. Je to už šest let. A já již nyní přemýšlím, jakým dárkem tě potěšit. Jak ti alespoň zlomkem vrátit všechnu tvou lásku, náklonnost, přejícnost a velkorysost. Chci ti gestem ukázat, co pro mě znamenáš a jak jsi pro mě v životě důležitý.

   Je to těžké. Nestojíš ani o moderní techniku, ani o oblečení. Ze sportu tě baví akorát běhání a všechny míčové sporty. Pořídit ti nějaký míč by však bylo  nošení dříví do lesa. Jediné co tě skutečně za všech okolností zaujme, je jídlo.

   Jakékoli množství a cokoli. Nejsi vybíravý. Sníš skutečně vše. Až mám občas strach o tvou slinivku, která tě taky zlobí. To víš, už nejsi nejmladší. Nesmíš na to zapomínat.

   Ale já něco vymyslím. Chci, aby věděl, že jsi ten nejbáječnější mužský na světě.

   Krásné výročí, můj nejmilejší Bingoušku. Můj podivuhodný psí příteli.