Stejně tě miluju

„Stejně tě miluju,“usmíval se spokojeně Michal, když jsem se vzteky skoro rozbrečela, jelikož mi odmítl vzít do lodi taštičku se šminky, parfém a deštník. Ani kabelka s KZP mi neprošla. Prý nač šitíčko a lak na nehty. Kajak není nafukovací. Nebo je to kanoe? Pořád se mi to plete. A nafukovací náhodou je!

   To bylo slibů, když jsme kdysi o naší první plavbě mluvili. Že prý si budu moct do jeho lodního pytle dát, co budu chtít. A dnes? Ani s sebou žádný pytel nevzal. Tváří se pobaveně a na všechno mi odpovídá ne!

   Čeká nás, podle pana kapitána, plavba na ostrov, kde si trochu odpočineme a pak se zase vrátíme zpátky. Na poprvé mi to bude prý stačit. Jen se modlím, ať to moc necáká a nezplihne mi ofina. To bych skutečně nepřežila.

   Deštník jsem nakonec do lodi na poslední chvilku propašovala. Upadlo mi totiž veslo do vody a kousek odplavalo. Takže než jej Michal vylovil a vynadal mi, že to není veslo, ale pádlo, stihla jsem si do nohavice džín schovat svůj milovaný skládací fialový deštník s bílými puntíky, protože se začalo zatahovat.

   Do vratkého plavidla jsem se nalodila jako první. Jsem na sebe pyšná, povedlo se mi kajak nepřevrhnout (Nebo kanoe? Jedno z toho). Pak se loď zakymácela. To do ní nasedl Michal. Strašně mi vadilo, že musím sedět vepředu. Pořád mě znepokojovalo, zda nemám v těch bílých džínách moc velkej zadek.

  „Jak držíš to pádlo!“ ozval se znenadání ostrý hlas. Udiveně jsem se na Michala otočila. Takového jej neznám. Zmateně jsem přechytla.

  „Držíš to jak Křemílek, když vařil povidla. Chyť si to pořádně!“

  Pokusila jsem se o úchop, který mi ukazoval. Bože, jako by to nebylo fuk, pomyslela jsem si. Ale jestli bude na mě takhle ošklivý celou plavbu, neuvařím mu k večeři kuře na paprice!

  Abych dokázala, že jsem skutečně holka do nepohody, statečně jsem se o pádlo opřela. Hrábla jsem do vody a překvapeně zjistila, že to jde ztuha, jakoby to byla vážně povidla. Udělala jsme několik mocných temp a pyšně se otočila na Michala.

   Nedokázal potlačit smích. Přemýšlela jsem, jestli ho mám tím veslem praštit, když jsem si s sebou nesměla vzít svou oblíbenou pánev.

   „Nemluv a pádluj,“ poradil mi ochotně a já se nafoukla. Vždyť jsem ještě nic neřekla.

   „Neotáčej se pořád a pádluj,“ napomenul mě po chvíli znovu, když jsem se na něj ohlédla, abych se zeptala, jak mi to jde. Byla jsem si jistá, že senzačně. Přirozený talent od přírody. Pádlovala jsem jako o život a ve chvíli, kdy mě rozbolela paže, jsem si chtěla odpočinout a vyslechnout si pochvalu. A on na mě takhle. Raději jsem ale poslechla. Jsem přece holka do nepohody a ne fňukna.

   Pluli jsme plynule a já poprvé vychutnávala, jaké to je, sedět v lodi. Všude bylo nádherné ticho. Jen voda šplouchala a přenádherně voněla. Kousek od nás se na vlnkách pohupovala chocholatá potápka. Když jsme míjeli malý růžový leknín, připadala jsem si jako v jiném světě. Blížili jsme se k ostrovu a já si říkala, jak je ten život krásný. Symbolicky na jedné lodi s mužem, kterého miluji a se kterým i ve svém věku zažívám stále nějaká poprvé. Jako třeba teď. Moc bych si přála, aby i on měl se mnou nějaké to své poprvé. Po chvilce jsem si uvědomila, že jsem se tak kochala a opájela tou krásou, až jsem úplně zapomněla pádlovat. Pluli jsme však pořád stejně rychle a plynule jako před tím. To moje plácání do vody k ničemu nebylo. Celou tu dobu nás vezl Michal.

   Otočila jsem se na něj a on se usmíval. Obdivovala jsem sílu jeho paží. Držel pádlo s lehkostí, jako by to byla čajová lžička a on si jen tak míchal kávu. Pocítila jsem k němu náhlý příval něhy a obdivu.

   To už jsme se přiblížili k ostrůvku. Michal vystoupil jako první. Do vody. Já směla sedět. Loď i se mnou vytáhl na břeh. Pak jsem mohla suchou nohou vylézt i já. Zůstal po mě v lodi jen ten fialový deštník.

   „Lenino! Ty si koleduješ! Dostaneš na zadek,“ zaburácel Michalův silný hluboký hlas. Uculila jsem se.

   „Ach bože, ty se normálně těšíš!“ zabědoval. „Tak jinak, za trest nedostaneš.“ Zakroutil nade mnou ještě hlavou, ale pak už si mě k sobě těmi svými pevnými pažemi přitáhl a objal mě.

   Miluju jeho obrovskou náruč. Připadám si křehká, jako panenka z porcelánu. Jeho několikadenní strniště mě poškrábalo na nose. Všimla jsem si, že Michalovy vousy mají spoustu odstínů. Od šedé přes tmavou až do zrzava. Pak už jsem je ale přestala zkoumat, protože jsem automaticky při polibku zavřela oči.

   „Nemůžu si pomoct, ale jsi prostě dokonalý,“ zašeptala jsem poté rozněžněle.

   „Nic si z toho nedělej,“ chlácholil mě a já jej svou dlaní plácla do širokého ramene. Jen se zasmál.

   „Bylo by dobré se vrátit,“ ukázal bradou na šedivé mraky a dlaní mi připlácl ofinu. V očích se mi zablýsklo víc, než by svedl blesk na obloze. Hned jsem si ji prsty čechrala. Že ho to pořád baví, ničit mi můj nadýchaný poklad skrývající moudré čelo. Nejhorší je to v posteli. Dokáže mě obejmout jednou rukou, zcela znehybnit, že se nemohu bránit a pak už mi mou ofinu vesele przní, co hrdlo ráčí. Pokouší se o pěšinku a já s sebou cukám jako v extázi. V tu chvíli se proměňuji v prskající kočku a tuze ráda bych škrábala a kousla. Leč marně.

  Se skomírající ofinou jsem nasedla zpět do lodi, popadla pádlo a vnitřně jsem se odhodlala k maximálnímu výkonu. Michal odtlačil loď do vody a naskočil, nebo alespoň mě to tak připadalo.

   „Už můžu začít veslovat?“ zeptala jsem se pro jistotu, abych něco neudělala špatně.

   „Zkus to,“ zaburácel hlas. „Ale vzhledem k tomu, že máš v ruce pádlo, bylo by lepší, kdybys raději pádlovala.“

   Zvedl se vítr a z nebe začaly dopadat na hladinu vody první drobné kapky.

   „Leni, dej si to pádlo do lodi,“ řekl laskavě Michal. Zabral prudčeji a loď zvýšila rychlost. Ty stovky a možná už i tisíce kilometrů na vodě, co má naježděno, byly náhle znát. Nestačila bych mu a navíc bych ho asi i zpomalovala. Rozpršelo se.

   Chvilinku jsem zaváhala, ale obava o ofinu byla silnější, než pocit studu. Roztáhla jsem svůj puntíkovaný deštník a schovala jsem se pod něj jako hříbek. Otočila jsem se na Michala a nabídla mu, že si sednu k němu a schovám ho také. Začal se strašně smát, až na moment přestal pádlovat.

   Když jsme dorazili ke břehu, pršelo už vydatně. Vystoupili jsme z lodi. Michal se na mě podíval se širokým úsměvem na tváři a řekl:

   „Na vodě jsem zažil už leccos. Ale pod roztaženým deštníkem jsem jel ve svém životě úplně poprvé.“