Chata
Jiří byl vzteky bez sebe ještě teď. Manželka Zuzana moc dobře věděla, jak nesnáší její vzteklé výlevy a neodpustila si je ve velkém ani dnes. Vyměnili si pár ostrých slov, až Zuzana zaječela to své kouzelné: „Tak si jeď sám!“ a zamkla se v ložnici. Sbalil si pár věcí a dveře za sebou zaklapl silným prásknutím.
„Mám já tohle, ksakru, ve svém věku zapotřebí?“ ulevoval si vztekle v autě. Před dvěma lety mu bylo padesát, oba synové už byli dospělí a měli svůj život. Ten jeho se smrskl jen na Zuzanu a fotbal.
Zuzanka v ložnici nelenila. Mohl se jen domýšlet, co ostatním napsala. Protože všichni do jednoho svou účast na víkendu odvolali. Až na Karla a jeho přítelkyni.
A teď sedí vedle ní na schodech u chaty. Nemůže si vzpomenout, jak se jmenuje. Viděl ji teprve podruhé v životě. Vypadala jako zmoklá slepice. Všechny jsou slepice! Znovu do něj vjel vztek.
„Tak co, vážně tu chcete zůstat?“ chvěl se mu ještě rozčilením hlas. Zpočátku mu ten truc podnik přišel jako dobrý nápad, obzvlášť poté, co se Karel předvedl jako naprostý pitomec. Teď už si tak jistý není.
Zvedla plaše hlavu. Pak nerozhodně přikývla. Odemkl chatu a pozval ji dál. Přinesl z auta jejich věci.
„Máte to tu moc hezké,“ poznamenala zdvořile, když se porozhlédla.
„Nesnáším to tady,“ ušklíbl se. Pozvedla překvapeně obočí:
„Slyšela jsem, že jste to tady vybudoval vy?“
„Jo, to jo. Ale původně to mělo vypadat poněkud jinak,“ znechuceně nakopl chlupatý kobereček. A zase Zuzana. Dokázala mu zničit i tento sen.
„Vlastně ani nevím, jak se jmenujete. Karel toho o vás moc nenapovídá,“ pokusil se změnit téma. Povadla mu před očima. Dotkl se nevědomky místa, které ji velmi mrzelo.
„Já jsem Zuzana,“ představila se. Neudržel se a začal se smát.
„A pak mi řekla, že je těhotná. V pětačtyřiceti,“ vyprávěl tiše Jiří. Oheň příjemně hřál a dřevo důvěrný rozhovor podkreslovalo tichým praskáním.
„Přišlo mi to jako nesmysl. Ještě pár dní před tím brečela, že je v přechodu a najednou se jí má narodit dítě? Starší syn zrovna rozjížděl firmu, mladší se dostal vysokou. A do toho mimino? V našem věku? Ale manželka se na to dítě úplně upnula. Nechtěla pochopit, že v je to jejím věku riziko jak pro ni, tak i pro to dítě. Jenže než jsme se stačili vůbec nějak domluvit, potratila. Nikdy mi neodpustila. Za potrat prý můžu já, protože jsem to dítě nechtěl. Už to jsou tři roky.“
Odmlčel se. Nikdy nikomu o téhle smutné události neřekl.
„Vy máte děti?“ zeptal se po chvilce mlčící ženy.
„Hmmm. Dceru. Chodí do druhé třídy. Měla jsem ji později, bylo mi skoro třicet,“ pokrčila rameny omluvně.
Přikývl. Pokusil se v duchu odhadnout, kolik jí je let.
„A Karel? Plánujete založit rodinu?“ plácl, jen aby něco řekl.
Zavrtěla hlavou a zdálo se mu, že se jí zaleskly oči. Polkla a trochu se rozpovídala:
„My spolu o budoucnosti nemluvíme. Řekl mi, že mu to vyhovuje, tak jak to je. Když jsem ho chtěla představit rodině, odmítl. Docela se divím, že mě pozval sem na víkend. Měli jsme být původně u mě, dcera je u svého otce. Pak přišel s tou chatou. A vidíte, stejně to dopadlo úplně jinak.“
Karel je idiot, znovu si v duchu řekl Jiří. Tahle mu uteče taky.
Po půlnoci si už tykali. Načatou láhev vína nakonec nedopili. Začalo slabě pršet. Uhasili tedy oheň a rozhodli se jít spát. Zuzaně odestlal v krásné manželské posteli, co měl po babičce. Byla nadšená. Když přinesl pravou péřovou duchnu povlečenou do pruhovaného povlaku, svítila jako lampion. Jen zalitovala, že nemá stylovou noční košili. Ale ta fialová, krajková, taky nebyla úplně k zahození. To si ale raději jen myslel.
Obřadně ji zavalil tou péřovou horou a popřál dobrou noc. Ten polibek měl být spíš symbolický. Trval však o dost déle, než by měl. Následoval za ním hned další a další. Tu noc už Jiří z pokoje neodešel. Milovali se nedočkavě. Vášeň přecházela v dlouhou nekonečnou něhu a pak se zase vystupňovala. Usnuli až nad ránem, v objetí pod těžkou pruhovanou peřinou.
Ráno je probudilo slunce a Jiřího touha. Rozhodovali se, zda posnídat v trávě, či v posteli. Byl před nimi nečekaně krásný den a jejich jedinou myšlenkou bylo si jej pořádně užít. Dostáli svému závazku. Všechny starosti přestaly existovat. Byli jen oni dva.
Těšilo je dotýkat se jeden druhého, nešetřili polibky ani pohlazením. Jeden druhého zasvěcovali do svých bláznivých snů a překvapivě zjišťovali, jak moc jsou jejich představy totožné. Znovu objevovali už dávno zapomenuté pocity a radost z těch nejobyčejnějších věcí. Pak si palčivou naléhavostí sdělovali, co ještě všechno by ještě od života chtěli. Oba zalil pocit, že ten vnitřní motor, co člověka žene životem kupředu, zase přede. Najednou mělo zase všechno smysl. Tráva byla zelenější, květiny voněly jako v rajské zahradě a v obou narůstala touha pohnout se kupředu. A motor života, kterému znenadání někdo dolil palivo nejvzácnější, je pozvolna a bezpečně kupředu posouval.
V neděli odpoledne přišlo pomalé vystřízlivění. Zpátky na zem se nechtělo ani jednomu z nich. Kolem dokola byl zase ten starý známý šedivý svět. Zuzanu čekal kolotoč v práci i domácnosti. Před sebou měla i obávané soudní stání týkající se navýšení alimentů. A potom… Karel. Neomluví se jí. Na to už ho zná dobře. Pokud se už nezlobí, pošle svou tabulku, do které zapisuje plánované aktivity. Zuzana do tabulky smí navrhnout termíny, kdy se mohou vidět a Karel pak podle situace tabulku aktualizuje. Sevřel se jí žaludek.
Jiří ještě v autě zapnul telefon. Čekala na něj hromada oznámení o zmeškaných telefonátech. SMS od manželky mu zahltily schránku. Mezi nimi občas problikl vzkaz od obou synů a také od Karla. Zastavil před domem. Za záclonou viděl siluety své ženy. Nejraději by to otočil a vrátil se zpět. Bože, proč nejde vrátit čas?
„Zuzano, jsi to ty?“ zaslechla žena známý hlas. Otočila se. Karel. Za ten rok, co se neviděli, se moc nezměnil. Snad jen těch vlasů mu zase o trochu ubylo. Rozpačitě se zastavila.
„Tak jak se máš?“ zeptal se a aniž čekal na odpověď, rozpovídal se o novém projektu v práci, o chystané cestě do Kanady a taky o jakési Iloně, se kterou se teď schází.
„A co ty?“ zeptal se znovu a maličko přivřel oči. „Prý to táhneš s Jirkou. Potkal jsem minulý měsíc jeho bývalou ženu. Je to pravda?“
„Co?“ zareagovala vyhýbavě.
„No, že s ním chodíš,“ byl netrpělivý.
„Ne, nechodíme spolu,“ usmála se.
„Myslel jsem si to, nikdy jsem nevěřil tomu, že by si s tebou Jirka něco tenkrát na té chatě začal,“ zatvářil se samolibě a s pomstychtivým výrazem dodal: „Taky, co by s tebou dělal. Nesnášel ubrečené ženské.“
„Ne, nechodíme spolu,“ zopakovala se stále stejným milým úsměvem. „Před deseti dny jsme se vzali.“
Lenka Chromá
Když vám umře psí kamarád
zhasne vám slunce v duši, zastaví se čas a pohltí vás nekonečná bolest. Hlavou vám proběhne celý váš společný život a znovu prožíváte nejkrásnější momenty vašeho přátelství. Jenže mě během jediného měsíce odešli oba psí přátelé.
Lenka Chromá
Nekuřte?!
Můj tatínek před pár měsíci zemřel na rakovinu plic a to i přesto, že již několik let nekouřil. Koho zažalovat za jeho zbytečnou smrt? Výrobce cigaret? Protože v minulosti kouřil? Nebo autory z mého pohledu lživé kampaně, kteří se
Lenka Chromá
My, oh Máj! (fotomatiné)
My, oh Máj! Jarní píseň bez zpěvů a tanců, aneb můj první nesmělý pokus o fotopíseň a dlouhý perex...
Lenka Chromá
Aféra s pokličkou
„To maso nemůžu dusit, protože nemám k pánvi pokličku,“ vysvětloval mi jak malé holce. „Ale můžeš,“ oponovala jsem automaticky. „Bez pokličky nic dusit nemůžeš. Víš, co je to dušení?“ odpověděl s pocitem, že mě má na lopatkách. Neměl.
Lenka Chromá
Minigolf
„Takhle se to, probůh, nedrží,“ nevydržel už její amatérský úchop statný muž a prudce ji zezadu objal a už jí rovnal ruce na holi. Vůbec nevnímala jeho slova. Protože ty ruce tak příjemně hřály a jí se podlomila kolena. Kdyby mě tak chtěl k sobě ještě víc přitisknout a rty se zlehka dotknout toho jednoho jediného místečka na krku, přímo pod uchem a...
Lenka Chromá
Výlet
„Bééé,“ ozvalo se hlasitě ženě přímo za zády. Příšerně se lekla. Prudce se otočila, ale žádný beran, či ovce v dohledu nebyli. Pouze opodál studoval mapu u rozcestníku jakýsi muž se psem. Žena se znepokojeně odvrátila, aby si v průvodci dočetla, kudy dál.
Lenka Chromá
Na velikosti záleží?
„Znáš tu písničku od Zagorky Proč nejsi větší aspoň o pár cenťásků? Jak jsem Jindru uviděla nahého, okamžitě mi to naskočilo a nemohla jsem se přestat řehtat. Takového mrňouska jsi ještě neviděla, škoda, že mě nenapadlo ho vyfotit!“ smála se hlasitě Katka na celý autobus.
Lenka Chromá
Touha aneb když přijde jaro na podzim
Do života každé ženy přichází v nepravidelných intervalech touha. Touha po změně. Já tomu soukromě říkám, že jde na mě jaro. V těchto chvílích se snažím rozhýbat stojící vody mého života. Někdy jde o změny velké a nevratné, jindy o proměny menšího kalibru.
Lenka Chromá
Láska mezi mantinely
Já a napsat minipovídku? Já, co dám s přehledem sedm stran a ani nemrknu? To nemyslíte vážně! Tak tomu tedy říkám výzva... Výzva přijata! --------------------------------------------------------------------------------------------------------
Lenka Chromá
Jste připraveni zemřít?
„Myslíš, že jsi připravena umřít?“ šokovala mě otázkou kamarádka Nina. „No to teda nejsem!“ ohradila jsem se uraženě. V mém věku? Hodlá mi snad k narozeninám darovat zeminu na hrob, ať si zvykám? Nebo mi chce nabídnout životní pojistku? Nikoli. Bylo to mnohem horší.
Lenka Chromá
Hledá se muž!
„Konkurs? Konkurs na chlapa?“ jsem v šoku. Mluví z Majky víno, nebo se fakt zbláznila? Majka je moje kamarádka. Trochu cvok, trochu diktátor. Při troše štěstí z ní za pár týdnů bude cosi jako trenér přes vztahy. Trénuje na mě. Asi. „Potřebuješ chlapa a to hned,“ sdělila mi dál nekompromisně. Jen jsem bezmocně rozhodila rukama.
Lenka Chromá
Naháč od jezírka
To jezírko bylo pečlivě ukryté mezi rákosím a hustými stromy. Cestou, co k němu vedla, málokdy někdo chodil. Na jeho břehu se usídlila popelavá volavka. Nad hladinou se honily barevné vážky. Nikdo z nich netušil, čeho budou zakrátko svědky...
Lenka Chromá
Prasák
Popravdě, ačkoli svou postavou nepřehlédnutelný, vypadal spíš nezajímavě a nesměle. Nijak ji nezaujal, nebýt toho, že pod jeho váhou praskla lavice u ohniště a on se s rámusem zřítil na zem. Moc toho nenamluvil, ale když glosoval, následoval vždy výbuch smíchu.
Lenka Chromá
Tajemství jednoho léta
Každý máme tajemství. Ukrýváme ho před světem a dost možná i před těmi nejbližšími. Ale občas nás ovládne bolavá touha a snad i potřeba vykřičet jej do světa. Tak jako... říkejme jí třeba Elena. Příběh, který se dost možná stal před rovnými dvaceti lety...
Lenka Chromá
Stejně tě miluju
„Stejně tě miluju,“usmíval se spokojeně Michal, když jsem se vzteky skoro rozbrečela, jelikož mi odmítl vzít do lodi taštičku se šminky, parfém a deštník. Ani kabelka s KZP mi neprošla. Prý nač šitíčko a lak na nehty. Kajak není nafukovací. Nebo je to kanoe? Pořád se mi to plete. A nafukovací náhodou je!
Lenka Chromá
Výzva všem kolegům blogerům a jejich investorům!
Tento text je psán tzv. horkou jehlou. Žene mě časová a finanční tíseň. Nesmím přijít s křížkem po funuse. Díky článku kolegy blogera rentiéra se ke mně dostala informace, která by mi mohla zásadním způsobem změnit život.
Lenka Chromá
Kráva
Mobilní telefon zablikal a rozezněl známou melodií. Muž pohlédl na displej a zatvářil se potěšeně. Přijal hovor: „Ano.“ Usmíval se. K jeho překvapení se ze sluchátka ozval sice blízký, ale velmi úřední hlas: „Dobrý den, měl byste prosím chvíli čas na krátký nemonitorovaný hovor?“
Lenka Chromá
Rozhodla jsem se zabít manžela
oznámila mi Mirka. „Budu mu do jídla přidávat sádlo a do všeho začnu používat plnotučné výrobky,“ dodala chladně. „Já mu ten cholesterol vyženu až k nezměřitelným hodnotám! Klepne ho dřív, než se naděje.“ Nefalšovaně zuřila.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 100
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3024x