Když vám umře psí kamarád

zhasne vám slunce v duši, zastaví se čas a pohltí vás nekonečná bolest. Hlavou vám proběhne celý váš společný život a znovu prožíváte nejkrásnější momenty vašeho přátelství. Jenže mě během jediného měsíce odešli oba psí přátelé.

To zatmění srdce se zdvojnásobilo. A nejde to unést.

S jedním jsem měla to štěstí strávit celých deset let, druhého jsem znala čtyři roky. Byli součásti mé rodiny, byli to mí nejbližší přátelé.

První se jmenoval Bingo. Ale říkali jsme mu všelijak. Jantárek, Jarabák, Bingoušek, Bimbo, pan Bimbula. Do mého života mi vtrhl jako osmitýdenní štěně. Byl to labrador. Jak nedávno prohodil Míša, byl to pes autista.

Bimbulka byl velmi osobitý. Krom toho, že miloval jídlo, zbožňoval ostatní psy. Nikdy nezprznil ani háravou fenu, pouze láskyplně a velmi soustředěně olizoval ouško. Když viděl kdekoli na ulici psa, dostal se do „červené zóny“. Mohli jste na něj křičet, dloubat do něj, mávat šunkou kolem čenichu – a nic. Srdce ho táhlo za psím druhem, neviděl, neslyšel. Některé psovody svou vášní vyděsil k smrti, netušili, že Bimbulka pouze touží očichat a olízat čtyřnohého kamaráda.

Jedna čůza Bingouška dokonce kousla. Vylezla ze dveří domu a než ji Bingo stačil vůbec postřehnout, za šíleného jekotu jej hryzla do ucha. Bingoušek byl asi sedmkrát větší a kdyby chtěl, strčil by hravě její hlavu do své tlamičky. Ale Bingo jen zaplakal a vyděšeně kolem sebe koukal, proč mu to ten pes udělal. Nevrátil jí to. Nikdy nikomu, ani lidem, neublížil.

Bingo sbíral houby. Jedl jen ty jedlé a nikdy se nezmýlil. Chodil po lese a jedl. Občas mě naštval, když mi před očima snědl praváka, nebo holubinku.

Byl velmi svérázný. Lidí si moc nevšímal, měl rád svůj řád. Podle něj se daly řídit hodinky. Když byl čas na procházku a následnou večeři, neošálila jej ani změna času. Ráno se budil podle světla. Mohl tvrdě spát, stačilo zašustit v jiné místnosti sáčkem, nebo otevřít lednici a v mžiku byl u vás. Když se rozhodl něco udělat, nezastavilo jej vůbec nic. Měl silnou vůli i tělo.

Byl to mohutný pes, s velkou vášní k životu. Budil respekt, ale jeho srdce bylo stejně mohutné jako on a plné lásky.

Když poprvé potkal Míšu, byla to láska na první pohled. Zamiloval si ho a zbožňoval do posledního dne. Stal se z něj obrovský mazel. Když jsme šli spát, Bingo skočil do postele za námi, vlezl si mezi nás a chtěl se mazlit. Pak usnul. Miloval, když jsme ho přikryli dekou. Klidně celého. Dostat ho pak z postele byl úkol pro mě, byla jsem za tu zlou. Ale když se vám rozvalí čtyřicetikilové štěstí přes celou postel a vy se do práce fakt musíte vyspat, je třeba být asertivní a neoblomný.

A pak potkal bratra Eduarda. První setkání jsme naplánovali raději na ulici. Přece jen to byli dva kluci, oba žádná ořezávátka. Když Bingo poprvé uviděl Edouška, rozzářily se mu oči. V komiksu by mu z nich tryskala srdíčka. Vyrazil k němu a začal ho olizovat. S láskou, oddaností a štěstím. Eda se tvářil lehce překvapeně, ale jako správný anděl držel. Záhy jsme je vzali společně poprvé do bytu. Bingo nepřestal Edu olizovat a po chvíli Edynek vypadal, jako by vylezl ze sprchy.

A tak začalo jejich neobvyklé přátelství.

Edoušek byl tehdy už velký kluk. Vysvobozen z útulku tři roky zpátky. Byl to doslova pozemský anděl. V lidech vzbuzoval radost. Někoho si jen tak vyhlédl na ulici, zamířil k němu a přitiskl se k noze. V ten moment se dotyčný zalykal štěstím. Byl vyvolený. Byl výjimečný. Ten nádherný pejsek si ho přeci vybral. A hladil. Dlouho. Pokud chtěl přestat, Eda to jemným dloubnutím nedovolil. Vždy si neomylně vybral lidi, kteří psy milovali a vždy si na něj udělali čas.

Před Vánoci jsme potkali na ulici staršího pána. V obou rukách měl dvě velké a těžké nákupní tašky a pod jednou paží dokonce stromeček. Eda jej uviděl. Hodil uši radostně dopředu a už za pánem běžel. My za ním. Já volám: „Edy, nech pána!“ A pán už odhazoval stromeček a dával tašky na zem a volá: „Jen ho nechte, my jsme přece staří kamarádi!“ A dlouze Edulku šmudlal.

Eduard Míšovi naháněl holky. Dost často blondýny. Těch bab, co Míša díky Edouškovi poznal! Ale byl přející, občas dohazoval nějaké chlapy i mě.

Edoušek měl zvláštní fluidum. Každý si považoval za čest, když ho Eda poctil svou náklonností. Byl to šlechtic. Pod nosánkem měl knírek. Nikdy jsem se nemohla rozhodnout, zda mi připomínal Athose nebo Aramise. Měl svou čest a taky se uměl moc pěkně urazit. Většinou se vyhýbal dětem, ale mou dceru si oblíbil kupodivu hned. Před ní neutíkal a dokonce ji občas před námi upřednostnil.

Miloval dveře. Kdykoli nějaké pootevřené viděl, okamžitě se pozval dovnitř. Je neobyčejně zvláštní, že z toho nikdy nebyly problémy, naopak se tomu všichni lidi hodně smáli. A ještě nám říkali, ať ho necháme, že je kouzelný.

Bingo byl také populární. V krásný letní den jsme s dcerou při venčení potkali mladý pár. Pán nesl tašku s nákupem, podle tašky bylo vidět, že byli v drahém obchodě s italskými specialitami. Z tašky jim čouhala bageta. Začali se nad Bingem rozplývat, jak je krásný a že mají také doma pejska. Dali jsme se do řeči, pán si postavil tašku na zem a hovořili jsme. Najednou jsem si uvědomila, že je Bingo nějak moc hodný a dokonce netahá, že by rád šel dál. Kouknu dolů a vidím psí tělo. Hlavu ne. Ta byla zabořena v té tašce s italskými dobrotami. Vykřikla jsem a už jsem ho tahala ven. Vykoukla obří hlava s nevinným kukučem, jakože neví, o co jde. Prozradila jej však půlka bagety, která mu z tlamičky trčela jako cigareta. Všichni se začali strašně smát, pánovi jsem nabídla peníze, ale on se dobře bavil a říkal, že si za to může sám. Jeho chyba, doma by takhle tašku nikdy nedal. Vždyť má doma taky věčného hladovce.

Eda s Bingem byli sehraná dvojka. Stačilo nachystat si jídlo. V tom momentě Vám věrně nahlížel do talíře i Bingo. Nikdy si nedovolil Vám cokoli z talíře sníst. Jen trpělivě čekal na svůj příděl a dlouhá slina, stékající až na zem občas vypadala jako obří upíří zuby. Míša měl vždy poslední dvě sousta pro kluky. Ve chvíli, kdy finišoval s jídlem, Eda se najednou zvedl a přišel do pokoje za námi. Vypadalo, jako by mu Bingo na dálku sdělil, že je čas si přijít pro mňamku.

Naposledy se tak domlouvali pár dní před Bingovou smrtí. Stáli proti sobě, dívali se sobě do očí a něco si říkali. Zřetelně bylo vidět, že mezi nimi probíhá komunikace. Netuším, co si pověděli. Ale bylo to asi něco zásadního. Jednalo se o velmi neobvyklou situaci.

Bingo miloval jízdu autem, vydržel dlouze stát, nebo maximálně sedět a koukat z okna. Pouze dálnice ho nudily, tam si lehal za Edou.

Kluci nás taky bránili. Když jsme byli s dcerou na procházce a potkali jsme podivné mužské individuum, přepadl nás strach. Kluci to hned vycítili a začali jednat. V mžiku Bingo přestal čuchat a šmejdit a postavil se do bojového postoje před dceru. Eduard si stoupl vedle nás tak, že ten člověk musel jít vedle něj a k nám nemohl. Udělali jakousi bariéru. Byli klidní, ale netvářili se tak přátelsky, jako jindy. Ten muž nás nakonec obloukem obešel. Ve chvíli, kdy byl dostatečně daleko, kluci se uvolnili a zase si šli po svých. To se nám stalo celkem dvakrát a já byla na kluky strašně pyšná.

Kluci s námi zažili za těch pár let docela hodně. Stěhování, výlety do lesa, do polí, na letecký den, dokonce nás občas doprovodili na pracovní výjezdy, jezdili výtahem, plavali v jezeře i řece, potkali srnky i zajíčky, měli psí kamarády, velkou lidskou rodinu. Seznámili nás s lidmi od filmu, když u nás filmovali. Měli jsme oblíbený penzionek u Zlatého muflona, kam jsme pravidelně z výletu jezdili na jídlo. Kluci byli vždy vítáni, už si nás pamatovali a bylo nám tam všem moc hezky. Nejde se vypsat ze všech hezkých chvil, bylo by to na moc dlouho, třeba jak jsme byli u Moravy a do Binga narazil kajak. Jen se na něj ohlédl, co dělá a dál se rochnil ve vodě.

Kluci s námi jeli také na dovolenou. Už v zimě jsme vybírali místo, kam by jeli samozřejmě s námi a kde se jim i nám bude líbit. Jeli jsme nakonec do Rakouska, do Alp. Oběma se tam moc líbilo. Nádherně zvládli cestu, milovali procházky na volno. Byla jsem až udivená, že jsou mí kluci v cizině, v Rakousku. Oba nádherně ožili, byli plní energie.  Koupali se v Jägersee, pochutnali si na wienerschnitzel, na cestičce u naší chaloupky je překvapila liška, byli obdivování a hýčkáni všemi, které jsme potkali. Bylo jim tam moc hezky. A to až tak, že Míša se ještě na místě domluvil, že všichni přijedeme zase příští rok a rovnou nám pobyt zabukoval a zaplatil. Netušili jsme, že naši milovaní kluci už nebudou s námi…

V srpnu dne desátého jsme ráno vstali. Bingo radostně skočil do postele a jal se Míšu, jako každý den, tahat z peřin ven. Ňufal, olizoval ho, vrtěl ocáskem jako o život. Byl radostný, veselý, nedočkavý. Jako každé ráno.

Po chvíli připlul koráb Eda a dal nekompromisně najevo, že s návrhem Binga plně souhlasí.  Měla jsem ranní, kluci mě odvezli do práce. Pak zamířili na své oblíbené místo za Olomouc. V práci, ačkoli byl pátek a měl to být poklidný a pohodový den, jsem se necítila dobře. Byla jaksi podrážděná a neklidná.

V půl osmé mi zazvonil mobil. Trochu jsme se lekla, co se stalo, ale napadlo mě, že Míša něco zapomněl. Přijmu hovor a ptám se, co se stalo. Tu odpověď nikdy nezapomenu. Míšův hlas zněl strašně udiveně: „Bimbo umřel.“

Něco mi říkal, ani nevím co to bylo. Zavolala jsem si taxi, ani nevím, jak jsem se z práce dostala ven. Celou cestu jsem plakala a říkala jsem si, že se musel Míša splést. Že už je vše v pořádku a pořád jsem svírala telefon, že už už zazvoní.

Nezazvonil. Přišla jsem domů a Bimbulka ležel na předsíni. Klidně, jako by spal. Jen nedýchal. Bylo to něco strašného. Nepochopitelného. Později jsme se dozvěděli, že to byla pravděpodobně mrtvice. Umřel v klidu, jen tak.

Postarali jsme se o něj a mě čekala ještě jedna velmi těžká chvíle. Musela jsem dceři, která zrovna byla se svým otcem u moře, oznámit, co se stalo. Ten její nářek nikdy nezapomenu.

Vyplakala jsem litry slz a nedokázala jsem se Bingovým odchodem srovnat. Míša byl celý bez sebe.

Edoušek se projevil jako pravý anděl. Dělal vše pro to, abychom se cítili lépe. Jakoby do něj vjela nová nečekaná energie. Hodně za mnou chodil a nechal se dlouze hladit, vyžadoval neustále něco dobrého, lumpačil. Byla jsem tak vděčná, že se můžu pomuchlovat se tak úžasným společníkem, zabořit hlavu do jeho hebounkého kožíšku.

Všechny zaskočilo, že první odešel Bingo. Byl mladší a ve větší kondici. Jenže to jsme ještě netušili, co nás v blízké době čeká.

V pondělí, v den, kdy začala dceři škola, se byli spolu večer vyvenčit. Edulka prý nečekaně běžel mnohem dál než kdy jindy. Už ho zlobily nožičky a pár schodů k výtahu už byl pro něj velmi těžký úkol. Proto nám jeho potěšení z běhu udělalo velkou radost. Po procházce se spokojeně napapal a přišel za námi. Neobvykle dlouho se s každým z nás pomazlil. Dceři si dokonce lehl do náruče a položil svou tlamičku na její tvář. To nikdy nedělal. Byly to nádherné chvíle.

Druhý den ráno se Edulka nedokázal zvednout. Když jsme mu pomáhali, padal na stranu. Nemohl chodit, nemohl se sám bez pomoci pohnout.

Nechci psát, co bylo dál, jak jsme zkoušeli bojovat o jeho život a návrat k normálu. Měla nás čekat moc těžká noc a po ní ještě těžší rozhodnutí. To nejtěžší rozhodnutí.

Edouška jsme při jeho posledních momentech drželi a hladili. Nebyl na to sám.

A tak jsme přišli o dva nejlepší kamarády. Srdce nás bolí, duše se scvrkla na malou kuličku a hlavou nám běží všechny ty dny, co jsme mohli být spolu s nimi. Nikdy nedokážu napsat vše úžasné o obou kamarádech.

Edulka byl pozemský anděl. Byl stvořen, aby dával světu radost a lásku. Bingoušek byl nejčistší duše, byl bezelstný, láskyplný a inspirující.

Dnes za mnou v noci přišli. Spolu. Skočili za mnou do postele, každý z jedné strany a já je zase hladila. Po probuzení jsem cítila úlevu. Jako by mi chtěli říct, že je vše v pořádku.

Moc mi chybí. Moc nám chybí. Oba pro nás znamenali blízké přátele. Měli sice čtyři nohy a nemluvili lidskou řečí, ale přesto jsme si rozuměli a milovali se. Byli to členové rodiny. Byli plnohodnotnými bytostmi s velkou duší i srdcem. Světu dali jen to dobré, lásku, přátelství a oddanost. Velké hodnoty, kterých někteří lidé nejsou schopni.

Chlapečci, děkujeme Vám.