Zakázaná láska - Incest

Stiskla kliku u dveří a vešla do pokoje. Podlomila se jí kolena. Spatřila to, čeho se s manželem oba tolik báli. Nesčetněkrát o tom vedli nekonečné a nikam nevedoucí debaty, které končívaly někdy slzami, jindy hádkou. Věděli, že se to stane a netušili, jak tomu zabránit. Dívala se na dvě nahá těla, která v těsném objetí pravidelně oddechovala v hlubokém spánku. Na zemi ležela pohozená noční košilka, kousek vedle tričko a kalhoty od pyžama.

Dokázala roztřesenou rukou tiše zavřít dveře a sejít po schodech dolů. Tam to už nezvládla a rozvzlykala se. Z koupelny vyšel její manžel. Vyděšeně se jí zeptal, jestli se něco nestalo. Nedokázala mu hned odpovědět, jen se mu zhroutila do náručí. Hladil ji po vlasech a znovu se zeptal, už nervózně, co se stalo. Zmohla se jen na slova: „ Oni…tam..“ a ukázala rukou nahoru.

„Nechoď tam. Ještě spí. Co budeme dělat?“

Došlo mu to. Stiskl svou ženu v náruči co nejtěsněji a kousl se do rtu. Tak tedy už. Už je to tady. Má vůbec smysl něco v takové situaci dělat? Co jim má říct? On je už šest let plnoletý, ona za necelý měsíc bude taky. Podle zákona nic špatného neudělali. Alespoň doufá. Ale podle etiky? Morálky? Vždyť je to proboha incest! Na vesnici se to hned rozkřikne. Lidi budou zlí, budou ubližovat. Měli by stát při nich. Jak bude reagovat širší zbytek rodiny? Ukamenují je?

Vzal ženu kolem ramen a odvedl ji zpět do ložnice. V posteli ji znovu objal a nechal ji vyplakat se. Doufal, že se uklidní a že se pak domluví, co budou dělat dál.

Už tehdy před deseti lety, když je spolu poprvé uviděl sedět na její posteli, jak si důvěrně povídají s hlavami u sebe a drží se za ruce, mu hlavou blesklo, že z toho bude průšvih a že je možná čekají problémy.

Když svou ženu potkal, byla po náročném rozvodovém řízení. Bývalý manžel si našel o patnáct let mladší milenku a odešel za ní. Když se sešli v soudní síni, byla jeho nová partnerka již v jiném stavu. Žena celou situaci zvládala velmi špatně. Svého manžela milovala, nikdy ji nenapadlo, že by jí dokázal být  nevěrný. Měli malou dceru, tehdy jí bylo čerstvých osm let. Ta na svém tatínkovi velice lpěla a on se v ní viděl. Jenže, když potkal novou lásku, měl pocit, že teprve teď je to to pravé, že na ni čekal celý svůj život a rozhodl se za sebou spálit celou svou minulost a začít od začátku. Požádal o rozvod, domluvil se na platbě alimentů i na návštěvách dcery.

Jenže jeho nová partnerka na jeho minulost žárlila a  když otěhotněla, nedalo jí  moc velkou práci svého zamilovaného muže přesvědčit, že od teď jsou rodina jen on, ona a jejich zatím nenarozené dítě. A tak když soud manželství rozvedl, napsal své dceři dopis, který by se mohl rovnat vražedné zbrani. Holčička tatínkův odchod nesla velmi těžce a jeho chladné vysvětlení, že už jeho životě pro ni není místo, ji málem zabilo. Uzavřela se do sebe a skoro nekomunikovala. Téměř nejedla.  Přestala hrát na housle, ke kterým ji její otec vedl. Přestala číst knížky, přestala si hrát. Jen tak přežívala. Byla hubeňoučká, její velké tmavé oči ji v bledém obličeji vyzařovaly strašný žal. Kdo se do nich podíval, měl hned slzy na krajíčku.

Když její mamince dorazil úřední dopis, ve kterém jí oznamovali, že jejich byt patří zaměstnavateli jejího bývalého manžela a on má zájem o jeho výměnu za větší ve městě, a proto jej musí do konce roku opustit, nenašla odvahu to holčičce sdělit. Děsila se toho, že ji to zničí úplně.

A tehdy se potkali. Znali se od vidění a něco málo o svých životních osudech věděli, tak jak už to na vesnici bývá. On byl bezmála rok vdovec, ženu mu zabil opilý řidič za volantem. Už skoro rok žil sám s dospívajícím synem. Jejich rodinný domek byl teď smutný, domácnost ledabylá, vařit nikdy neuměl. Byl rád, že oba mají přes týden obědy ve škole a v práci, o víkendu se vždycky nějak odbyli něčím z pytlíku, nebo zmraženým polotovarem. Praktické věci jako prádlo, nákupy či péči o dům řešili provizorně za pochodu. Viděl, že jeho syn ztrátu matky snáší hodně těžce, byl ve věku, kdy už se pomalu mění v muže, potřeboval někoho, kdo by mu naslouchal. V září nastoupil do prváku na střední, bojoval statečně, ale otec věděl, že v noci maminku stále oplakává, stejně jako občas on sám.

Vlastně se do sebe tehdy nezamilovali. Ani to nechtěli a snad ani neuměli. Oba měli ve svém srdci příliš velkou ránu, která se ještě nezahojila. Ale on měl domek s volnými pokoji. Ona neměla kam se svou dcerou jít. Navrhl jí, aby se s dcerou k němu nastěhovala do podnájmu. Můžou tam zůstat, jak dlouho budou chtít. Byl si vědom, že její finanční situace není dobrá a tak po ní ani nechtěl žádné peníze. Jen ji prosil, aby se ujala domácnosti. Se vším jí bude pomáhat, ale některé věci jako žehlení, vaření by chtěl nechat jen na ni. On jí pomůže s holčičkou a ji požádal, zda by mu pomohla zase s jeho synem.

Syn z tátova rozhodnutí radost neměl, ale protože ho měl moc rád a důvěřoval mu, nedělal žádné potíže a se situací se pomalu smiřoval. Holčičce maminka stále nic neřekla, i když už měla domluvené auto na stěhování. Strašně se bála, byla hrůzou bez sebe.  Dohodli se, že to malé řeknou hodně opatrně a společně, aby měla nejprve šanci jej trochu poznat a aby se seznámila s jeho synem.

Týden před plánovaným stěhováním je žena pozvala do bytu na návštěvu. Holčička jí pomáhala s koláčky a byla moc zvědavá, kdo a proč k nim přijde. Věděla, že nějaký maminčin kamarád přivede svého syna, tak byla zvědavá, jestli ho zná ze školy a jestli si s ní bude povídat.

Když návštěva přišla, maličká vykuleně pozorovala sympatického kluka s modrýma očima a stydlivě mu na pozdrav odpověděla dobrý den. On celý zrudl v obličeji a řekl jí, ať mu klidně tyká. To zase zrudla ona a odpověděla, že neví, jestli jí maminka dovolí, aby tykala dospělákovi. Maminka s potlačovaným úsměvem vážně odvětila, že smí a poslala je do dětského pokoje.

Když po nějaké době rodiče vešli do pokoje, našli je  ve velmi důvěrném rozhovoru. Oba měli zarudlé oči, ona navíc trochu vlhké tváře. Seděli na posteli, opírali se zády o zeď, drželi se za ruce a šeptali si. Nikdy se nedozvěděli, o čem si ti dva povídali. Že to byl právě Libor, kdo malé řekl o stěhování. A jak se malá rozplakala, protože jí maminka nic neřekla a jak on jí pracně vysvětloval, že jen proto, aby ji uchránila. A že mu svěřila, že tatínek ji opustil, protože ji už nemá rád, protože nemá samé jedničky a píše jako vepř a má v pokojíčku nepořádek. A že s bojí, že až Libor a jeho táta o ní zjistí, jaká je, že se budou muset s maminkou zase odstěhovat. Že když ji přestal mít rád její tatínek, nedokáže to ani nikdo jiný. A Libor jí tehdy odpřísáhl, že ji bude celý život chránit a že ji nikdy neopustí. Protože si vždycky přál mladší sestřičku a ona je moc milá a hezká. A že nikdy nikomu nedovolí, aby jí ublížil. Držel ji u toho za ruku a oči mu plály hněvem, že někdo takhle dokázal krutě zranit tu bezbrannou a křehkou dívku a také touhou jí ukázat, že od teď už na nic nebude sama a že svou přísahu myslí smrtelně vážně. A ona mu uvěřila. Dívala se na něj oddaně a i ona vyslovila přísahu. Bude mu vždy pomáhat a bude stát vždy vedle něj. Budou nejlepší kamarádi.

Když do pokoje vešli rodiče, dohadovali zbytky bojového plánu, jak jim vytmavit to jejich mlžení kolem stěhování.

A tak když maminka začala větu: „Princezno moje, musím ti něco říct“, malá ji ihned přerušila slovy : „Já tobě taky.“

Otočila se na Libora, kývla na něj a on na ni mrkl a usmál se.

„Když se vy můžete rozhodovat o nás bez nás, jako v tom, eee, Berlíně?“ otočila se na svého guru.

„Ale v Mnichově, přece“

„Jo v Mnichově. Tak my taky. O nás, ale bez vás, že jo?“ znovu čekala na chlapcovu reakci. Ten jen rozhodně přikývl.

„S Liborem jsme se rozhodli, viď? Že chceme mít spolu pokojíček, viď? Libor mi bude před spaním číst Neználka a budeme spolu poslouchat hry v rádiu, viď? A Libor mi pomůže s úkolama z matiky a já mu budu pomáhat při učení, že ho budu zkoušet, viď?“

A tehdy nastalo dlouhé vysvětlování během něhož došlo na slzavé údolí, proč spolu nemohou mít pokojíček dohromady. Že by se to sociálce nelíbilo a že by mohl její tatínek dělat potíže, kdyby se dozvěděl, že spí v pokoji se čtrnáctiletým klukem. Nakonec to rozetnul zase Libor, který malé zašeptal, že plakat je zbytečné, že stejně budou dělat všechno jak se dohodli, akorát holt spát budou každý jinde. To ji uklidnilo a věnovala mu již několikátý obdivný pohled. Už tehdy měl na ni takový vliv. Stačilo na to jen několik minut.

Už tehdy mu v hlavě blikal alarm, že budou potíže.

A byly. Nastaly téměř záhy. Už první noc. Respektive první ráno. První ráno po přestěhování chtěli všichni společně posnídat jako rodina. Něco, co ani jeden z nich už několik měsíců nezažil. Maminka nachystala velikou snídani, on navařil konvici čaje s citronem a společně šli vzbudit děti. Když vešli do pokoje holčičky, lekli se. Nebyla tam. Otec rychle otevřel dveře synova pokoje, a oba rodiče zalapali po dechu. Byla u něj, spali spolu v jedné posteli. Ona držela v náručí medvídka, on zase ji. Když zaslechli zvuk ode dveří otevřeli oči a zamžourali, co se děje. Malá se hned začala zářivě usmívat a vysvětlovat, že se medvídek v noci strašně bál a tak museli za Liborem.

Takhle je v jedné posteli objevovali pravidelně. On občas usnul u rádia, nebo při čtení u ní v pokojíčku. Jindy ji našli zase u něj, protože se v noci bála. Pomalu si na to zvykali, ale nepřestali se snažit jim vysvětlovat, že to dělat nemají, že se to nehodí.

Vztahy v rodině se však měnily čím dál k lepšímu. Malá se vlivem svého nového bratra i jeho otce začala srovnávat, maminka se konečně uvolnila a do domku se vrátil smích a radost. Maminka začala, jak říkal Liborův otec, hnízdit. Předělala nejprve celou kuchyň a jídelní kout, poté se pustila do obýváku a komory a když Liborův táta jedno odpoledne nemohl najít složku s notami do dechovky, na jejíž zkoušky konečně zase začal docházet, tak se mu malá i s jeho synem chechtali, až jim tekly slzy. Pobíhal po obýváku i ložnici, jen v trenkách a košili a lamentoval, kde ta složka může být. Když probíhal okolo uřehněných dětí, tak se na ně obořil, aby zvedly zadky a hledaly taky.

Pak zaprosil:„Berunko, nevíš, nenechala tady někde maminka mapu s plánkem, kde co teď máme?“ Malá se smála, až nemohla popadnout dech. Byl na ni nádherný pohled. Bylo to poprvé, co ji viděl se tak moc smát. Viděl syna, který stírá z očí slzy, ale byly to slzy od smíchu, ty u něj také viděl snad poprvé. A uvědomil si, že je v tuto chvíli neskutečně šťastný. Jakoby mu ze srdce a očí spadl nějaký šedý závoj a on od tohoto momentu vidí zase barevně.

O pár dní později si na tu chvíli s píchnutím u srdce vzpomněl, a bylo mu zase strachy úzko. Maličká onemocněla a měla vysoké horečky, doktorka se rozhodla jí penicilin píchat rovnou v bolestivých injekcích. A protože malá byla zesláblá, musel ji každý den k lékaři vozit autem a do ordinace ji nosit v náručí. Pokaždé ji držel za ruku a když viděl, jak se jí křiví obličejíček bolestí, hladil ji po vlasech. Byl s ní doma on, když ji musel stejně vozit a za těch několik dní se definitivně sblížili. Udělal by pro ni všechno na světě.

Zaskočil ho jeho syn. Když měla malá ty největší horečky, v noci nespal, byl pořád u ní. Držel ji za ruku, zaháněl hrozivé obrovské rezavé mravence, kteří se malé zjevovali, on jediný je uměl zahnat z pokoje pryč. Kdokoli jiný to zkoušel, holčiččiny halucinace nezmizely. Vozil jí z města každý den malé dárky – bonbony, čokoládky, pastelky, omalovánky, dostala od něj i malinkou panenku. Byl bledý, vážný, v noci ji chodil kontrolovat a vařil jí čaje. Ve škole byl unavený a nevyspalý, ale přesto nedokázal v noci v klidu spát. Nejednou se u ní v pokoji sešli všichni tři. On se naučil svěřovat se svým strachem o novou sestřičku její matce, našli si k sobě takto cestu. Její nemoc na všechny zapůsobila jako kouzelné zaříkávadlo. Od té doby byli rodina se vším všudy. 

V polovině prosince už byla malá jako rybička a neskutečně se těšila na Vánoce.  S Liborem plánovali, jak nazdobí stromek, v obchodě svírala v malých ručkách  peněženku a vybírala, čím by své nemilejší na Ježíška potěšila. S maminkou začaly péct cukroví, chlapi se pustili pod maminčinou taktovkou do předvánočního gruntování. Domem zněly koledy i z gramofonu i jen tak zpívané. Pravidelně propukávaly rádoby hádky o tom, co na štědrovečerní stůl, protože chlapi chtějí kapra a dámská část pouze klasický řízek, či zda bude na salát stačit zadělávací mísa na těsto, či rovnou ho udělat celý kýbl.

A v jeden ten krásný adventní den našla holčička ve schránce dopis. Nikomu o něm neřekla. A když celé odpoledne a večer byla zaražená a posmutnělá, dostali všichni strach, že bude zase nemocná.

Ten večer jí Libor před spaním nečetl. Vlezl si k ní pod peřinu a začal ji hladit. Po tvářích, po vlasech. A dával jí malinké pusinky na nos, tváře i rty. Takhle se občas spolu tajně mazlili. Náhle se holčičce stáhla pusinka do malé podkůvky a začala se jí třepat brada. Věděl, že se něco děje a prosil ji, ať mu to poví.

„Dostala jsem dopis,“ fňukala. „Od táty“.

Ztuhl. Malá se rozplakala. Z pod polštáře vytáhl kapesník a podal jí ho. Když se vysmrkala, pokračovala:

„Napsal mi, že už na mě nechce platit, že se mu narodí miminko a že už nebude mít tolik peněz. Že požádá soud, aby mohl platit míň. A že je maminka nestyda, že žije s chlapem a on na mě musí platit furt stejně. Ale prý až se vezmou, tak už nebude muset.“

A znovu se rozplakala.

„Nebul, dyť je blbej. Ať si ty peníze sežere. Náš táta nás uživí všechny. Já tě nedám, neboj ségra. Dyť vůbec netuší, jaká si bezvadná. Jednou toho bude litovat.“

Popotáhla.

„Ale já nebrečím kvůli němu. Já brečím kvůli tomu, že si asi tvůj tatínek vezme moji maminku.“

Překvapeně se na ni podíval: „Tobě by to vadilo? Já myslel, že ho máš ráda. Říkalas to.“

„Mám, moc. Skoro jako tebe. Jenže“ popotáhla: „ jenže, když oni budou manželé, tak až budu velká, si tě nebudu moct vzííít“ , rozplakala se na plno.

Usmál se: „To je blbost, budeš moct. Když tě taťka neadoptuje, tak se budeme moct vzít, neboj.“

„Fakt?“, rozzářila se. Znovu ji začal hladit po tváři.

„To víš, že jo.“ Dala mu pusu a on jí.

„Mám tě tak rád.“

„Já tebe taky“

„Nikdy tě neopustím, pamatuješ? Nikdy. Vždycky tě budu chránit.“

„Já vím. Ty jsi tak úžasný. Nejlepší na světě.“

Dívali se na sebe, navzájem se hladili po tváři a vše špatné bylo pryč.

Druhý den dala holčička dopis mamince a k jejímu překvapení se pořád usmívala a tvářila spokojeně.

„Mohl bych na sobotu a neděli někoho pozvat?“, zeptal se Libor u večeře. Matka zvedla obočí: „Koho?“

„Jednu holku. Chodíme spolu. Jmenuje se Simona.“

Otec odložil příbor: „Kolik jí je?“

„Jako mě, osmnáct.“

„Tak si dospělý, můžeš si přece pozvat, koho chceš.“

„Počkej, to jako, že tu přespí? Ty si se zbláznil. Nemůžete tady spolu zůstat přes noc“, ozvala se matka. „Co by tomu řekli lidi?“

„A jak se to asi tak lidi dozví, že měl brácha na noc u sebe holku? Dáš to do místního rozhlasu?“ rozchechtala se rozpustile dvanáctiletá puberťačka.

„Sklapni. A dojez to, seš hubená jako lunt, pořád tě musím do jídla honit. A o té čtyřce ze zeměpisu si ještě popovídáme.“, rozzlobeně ji napomenula matka. „Bude spát u tebe v pokoji.“

„Maminko, tu čtverku jsem dostala já, ne Libor. Tak proč trest dostane on a ne já?“ uculovala se její dcera.  „Libore, doufám, že nechrápe.“

„Ségra, jednoho krásného dne tě přehnu přes koleno a nařežu ti.“ , odpověděl s úsměvem Libor.  „A jak tak koukám ven, dnes by to šlo.“

Otec spolkl poslední sousto, naklonil se k matce, políbil ji do vlasů a řekl: „Děkuji, bylo to výborné.“ A pak se otočil na syna a řekl: „Libore, prosím tě, žádné blbosti.“

Ustaraně se podíval na svou ženu a ona mu stejně znepokojivý pohled opětovala.

V sobotu odpoledne přijela Simona. Byla to milá a krásná dívka, rodičům byla na první pohled sympatická. Jen Liborova sestra ji přivítala trochu vlažněji. Ani posedět s celou rodinou nechtěla, prý bude v pokojíčku šprtat, aby si mohla po neděli opravit tu čtverku.

Večer do jejího pokoje přestěhovali náhradní matraci a rozestlali na ní pro Simonu. Libor se se svou láskou rozloučil polibkem na dobrou noc a šel spát do svého pokoje. Dívky ulehly a zavládlo trapné ticho. Ani jedna se neměla k hovoru. Takže si jen zdvořile popřály dobrou noc a předstíraly, že pomalu usínají. Simona s bušícím srdcem doufala, že se za chvíli potichu otevřou dveře a Libor za ní vklouzne pod deku. Byla do něj hrozně zamilovaná a těšila se, že se spolu budou alespoň něžně mazlit, když už ne milovat. Věřila, že za ní přijde a moc se na to těšila, měla to být jejich první společná noc. Škoda, že trochu překáží ta jeho sestra. Hodně jí o ní vyprávěl. Mluvil o ní hodně často. Měl ji moc rád, i když byla nevlastní. Trošku na ni žárlila, ale rozhodla se ji mít ráda. Kvůli Liborovi.

Zatajil se jí dech. Potichoučku se otevřely dveře. Libor! Rozhodla se předstírat, že spí. Cítila, že se Libor zastavil blízko jejího provizorního lůžka a pak jak potichu přechází na druhou půlku pokoje.

K jejímu překvapení nešel za ní, ale za svou sestrou. Sedl si na její postel a pohladil ji po hlavě. Ležela k němu zády. Vlezl si k ní do postele a něco jí šeptal. Zaslechla tiché vzlyky.

„Holčičko moje, tobě vadí, že jsem si přivedl holku? Podívej se na mě. Otoč se!“

Dívka se na posteli otočila ke svému bratrovi.

„Neplakej, prosím tě neplač.“

„Libore, mně nevadí, že máš holku. Fakt!  Mně jen přišlo strašně líto, že už to teď nebude jako dřív. Budeš mít rád ještě někoho dalšího. Budeš chtít být s ní. Pak se odstěhuješ, vezmete se…“ Rozplakala se. „A já zase budu sama.“

„Nebudeš, myšáčku, nebudeš. To ještě hodně dlouho potrvá, než se ožením. Sakra dlouho, než se odstěhuju. Neboj, malinká, budu pořád s tebou. Pamatuješ? Nikdy tě neopustím! Nikdy!“

„Libore, ale já chci, aby si byl šťastný! To je nejdůležitější. Jen si musím zvyknout, že to bude jiné. Proto pláču. Musíš být šťastný, abych mohla být šťastná já. Jen potřebuju trochu času si na to zvyknout, viš?“

„Miláčku můj malinkej, mám tě tak rád. Nikdy tě neopustím. Nikoho nedokážu mít víc rád, než tebe. Jsi moje všechno“

Usmála se na něj. Hladil ji po tváři, ona hlazení opětovala.

„Broučku můj, jak já nemám rád, když pláčeš. Pamatuješ, jak si kdysi plakala, že se nebudeme moct vzít, když se naši vezmou?“

Tiše se zasmáli.

„Teď mě tak napadlo, že kdyby sem naši vešli, to by bylo tóčo“

„Kolikrát jsem tě, Libore, prosil, abyste měli rozum“,  parodoval svého otce.

Zase se zasmáli.

„Měla bys spát.“

„Ty taky.“

Mlaskla pusa.

„Tak dobrou.“

„Dobrou.“

Pár tichých kroků a dveře se zase tichounce zavřely.

Simona se pod peřinou rozplakala. Chodili spolu skoro čtyři měsíce. Libor jí nikdy neoslovil miláčku, či jinou něžností. Nikdy jí neříkal taková slova, jaké ho slyšela říkat teď. Byl tak jiný.Takový, jakého jej chtěla mít pro sebe.

„Všechno nejlepší k patnáctinám,“ řekla maminka a dojetím se jí zlomil hlas. Její malá holčička už má patnáct. Skoro se nezměnila, pořád měla tak výrazné oči, pořád byla štíhlá jako proutek, jen na těch správných místech bylo zřetelně poznat, že se z dívky stává žena. 

Na stole stál dort s patnácti svíčkami, které se teď pokouší sfouknout na jeden nádech. Na všechny se usmívá, a neustále se otáčí ke kredenci, kde leží zbrusu nová občanka. Od mámy a táty dostala na památku zlatý prstýnek, nádherné lodičky a kabelku a nezbytný každoroční narozeninový, vánoční a svátkový dárek – něco do výbavy. Tentokrát ručníky.

„Tak ségra, všechno nejlepší. A nezapomeň, co odedneška už můžeš.“, mrkl na ni Libor spiklenecky.

„Libore!“ Ozvalo se unisono.

Zasmála se a rozbalila nedočkavě malou krabičku. Údivem vydechla. V krabičce leželo nádherné jemně zdobené zlaté srdíčko zavěšené na zlatém řetízku. Zvedla oči a zadívala se na Libora. Usmíval se: „Líbí?“ Dokázala jen přikývnout.

Nechala si ten krásný řetízek připnout. Věděla, že ho už nikdy nesundá.

Ten den byl velmi hektický. Přijely babičky, tetičky, bratranci, sestřenice, příbuzní z obou půlek. Slavilo se, smálo, zpívalo, mylo nádobí, doplňovalo jídlo, které mizelo závratnou rychlostí a když se konečně zešeřilo a poslední hosté opustili dům, byli všichni utahaní. Rodiče se posadili k televizi a popíjeli zbytek červeného a Libor pomohl sestře odnést věci do jejího pokoje, kde se usadili a klábosili.

„Ty Libore, jak si říkal, že už jako můžu, no víš co? Jaké to je? Je to hezké?“

„Je“, usmál se. „Ale nikam nespěchej, máš na to ještě čas.“

„No dyť jo, furt“, zakabonila se. Pak se zamyslela a zeptala se:

„Libore, tak nějak celkem chápu, co a jak, ale jednomu moc nerozumím.“

„Čemu?“

„Je to děsně trapný.“

„Bojíš se, že se ti budu smát? Neboj. Ptej se.“

„No, jak bych to, no když to, tak co u toho mám dělat? Mám se nějak hýbat? Jak?“

Chvíli se na ni s napůl pobaveným a napůl zamyšleným pohledem díval a pak jí řekl:

„Lehni si.“

„Proč?“

„Lehni. Na záda.“

Poslechla ho. Lehl si nad ní, koleny jí rozhodil nohy od sebe a předvedl pár kopulačních pohybů. Oba vyprskli smíchy.

„No a ty mi teď prostě pojď naproti, nic víc.“

Zkusila to a přitom se oba pořád strašně smáli.

„No a teď už to umíš. Existují i jiné polohy.“

„Jaké?“, byla zvědavá.

A tak si chvíli hráli, zkoušeli možné i nemožné, smáli se tomu tak, až je bolelo břicho. Když už nemohli, leželi zadýchaní jen tak na zádech a dívali se na sebe.

„Ježišmarja, kdyby sem teď tak přišli naši“, napadlo ji. „Těch facek.“

Libor si zakryl obličej. Nechtěl, aby poznala, že něco není v pořádku. Těch pár facek bych potřeboval. Ne, potřeboval bych pořádně přes hubu. Proč takovou pitomou hru vymyslel? Proč mu nedošlo, co to s ním udělá? Posledních pár dní se usilovně brání poznání, že k ní cítí  něco víc. Je krásná. Je dokonalá. Umí se podívat tak, že se mu tají dech. Umí se podívat tak, že se vedle ní cítí jako král. Umí se podívat tak, že by kvůli ní zabíjel.

„Je ti něco?“ Překulila se nad něj, sundávala mu ruce z obličeje a zkoumavě na něj hleděla. Zavrtěl hlavou a usmál se. Dala mu pusu. Na pusu.

„Musím ti něco říct, ale našim to neříkej. Mám kluka!“

Nůž mu projel přímo do srdce. Nenáviděl ho už teď. Já jsem takovej vůl, proč jsem jen tu pitomou hru vymýšlel, chtělo se mu zařvat.

„Tati, musíš si se mnou na stužkovacím plese zatancovat. To musí všichni otcové, praví i ti falešní.“

Protančila kolem sedícího táty až k mamince, která chystala večeři. „A ty Liborku můj zlatej musíš taky. Bez tebe to totiž nebude ono. Neboj, valčík se naučíš.“

Libor zvedl oči od stolu. Zarazila se. Ten pohled byl nervózní a napjatý.

„Za dva týdny odjíždím.“

„Kam? Na služebku? Na jak dlouho? Máš dost košil?“ zeptala se matka a dál mazala chleby.

„Na rok, do Ameriky.“

Nůž dopadl na podlahu. Matka se nevěřícně dívala na mladého muže, stejně jako jeho otec. Dívka vytřeštila oči, pootevřela ústa, která se jí začala chvět a tak si před ně dala ruku.

„To nesmíš“, šeptala. „To nesmíš, Libore, prosím tě, to nesmíš“

„Mám tam domluvenou slušně placenou práci, zlepším si angličtinu, našetřím peníze“, pokračoval věcně.

„Ale já budu maturovat. To bez tebe nezvládnu. A co Vánoce?“ dívce poskočil hlas a z očí jí tekly obrovské slzy.

Když se na letišti loučili, neplakala, jen se dívala tak, že měl pocit, že ho to zabije. Dlouze se objímali, jakoby se už nikdy neměli vidět.

Cestou domů přestala mluvit. Přestala jíst. Přestala se zajímat o svět. Nezajímal ji stužkovací ples. Onemocněla. Dostala strašné horečky, které nešly dolů. Křičela v halucinacích, protože se obrovští rezatí mravenci, které uměl zahnat jen jeden jediný člověk, vrátili.

Když se po třech týdnech z nemoci dostala, dostala od Libora první dopis. Začala se věnovat jen škole. Učila se a psala dopisy. Učila se a psala. Pořád dokola. Přišly Vánoce, byly smutné. Všem chyběl ten čtvrtý u stolu.

Pololetí. Zlepšila si vysvědčení. Zase se jen učila a psala dopisy. Na diskotéky nechodila, nechtěla jít ani s kamarádkami do kina. Občas ji vytáhly na brusle, sem tam musela s otcem do divadla. Už se občas usmívala, začala normálně jíst.

Přišly praktické maturitní zkoušky. Obstála. Zkoušky písemné. Excelovala. A byl červen. Měsíc před osmnáctinami. Ústní maturita.

Rodiče byli nervózní, táta ji odvezl do školy autem. Mámě v práci všechno padalo z ruky. Ona byla nervózní je trošku, vždy, když na ni dolehl strach, stačilo se dotknout zlatého přívěsku ve tvaru srdíčka a hned se uklidnila. Věděla, že na ni Libor myslí. V posledním dopise jí slíbil za maturitu překvapení. Přemýšlela, co to bude. Možná nějaký mazlící plyšák, dokonce ji napadlo, jestli ji po ukončení školy do Ameriky nepozve na návštěvu. Možná by tam s ním mohla zůstat až do listopadu, než se bude vracet.

Zavolali její jméno. Ještě polibek srdíčku a vešla odhodlaně do maturitní místnosti.

Vracela se z odpoledního vlaku. Nespěchala, vlastně šla pomalu docela záměrně. Nechtělo se jí domů. Byla utahaná a rozrušená z náročného dne. Přicházela k domu. Zahládla v okně máminu siluetu.

Otevřela unaveně branku a než ji zamkla, vchodové dveře se prudce rozletěly.

„Tak co?“ , nedočkavě a s obavami vyslovil otec. Vešla do domu.

„Jo, mám to. Jsem šikovná holka.“ Usmála se. Otec ji prudce objal a už u ní byla i uslzená matka. Dostala sprchu pus, pohlazení i objetí. Byla šťastná, že je tak potěšila. Maminka ji pustila ze sevření a pošeptala jí.

„Máš uvnitř překvapení. Jdi se podívat.“

Usměvavá zvědavě vešla do kuchyně a ztuhla v naprostém šoku. Oči ji začaly strašně pálit, nedokázala to ovládnout, po tvářích jí začaly kanout obrovské slzy. Naproti ní stál Libor.

„Dobré ráno, miláčku můj. Bože, jak ty jsi mi chyběla.“

Políbil ji na rty a přitiskl pevněji k sobě. Včera si dlouho povídali. Povídali a milovali se. Hodně si povídali a hodně se milovali. Byl šokovaný, že byl její první. Pak si zase povídali. Ujasnili si nahlas to, co oba už dávno věděli. Nemůžou bez sebe žít. Ta deset let stará přísaha je k sobě připoutala navěky.

Tehdy jejich dohodu, že chtějí být spolu v jednom pokojíčku, rodičům oznamovala ona. Dnes jejich rozhodnutí, že se na podzim vezmou, řekne on. Seznámí je s plánem, jak si přebudují horní parto, z jeho pokoje bude obývák, přístavbou vznikne prostor na kuchyň i dětský pokoj, ložnici budou mít tady. Všechny v Americe vydělané peníze ušetřil, má s čím začít.

Nikdy ji neopustí, bude ji pořád chránit, budou pořád spolu. Ten útěk do Ameriky nevyšel, doufal, že se mu podaří ji vypustit z hlavy. Ale svého rozhodnutí odjet začal litovat ihned, jak jej tehdy večer vyslovil. Myslel na ni každou vteřinu, snažil se svůj stesk po ní přehlušit usilovnou prací. Psal jí dlouhé dopisy a ty od ní četl stále dokola, umí slovo od slova zpaměti. Nedokázal tam bez ní zůstat celý rok. Rozhodl se, že jí překvapí. Napřed chtěl přiletět na její narozeniny. Ale nakonec přijel už o měsíc dřív.

Včera mu řekla, jak jeho odchodem trpěla. A jak jí to pomohlo pochopit, že láska není druhého vlastnit. Skutečná láska je druhému přát to nejlepší. A vědomí, že on si plní sen, ji pomáhalo přežít a zvládnout to. Počítala dny do jeho návratu a věděla, že až se někdy rozhodne odejít za jinou ženou, ji to nezlomí, protože to, co je mezi nimi, nikdy nikam nezmizí. Taky mu řekla, že dokázala odpustit svému biologickému otci, protože nebýt jeho odchodu, nikdy by Libora neměla. A za to je mu vděčná.

Včera se vyznali z toho, co už strašně dlouho cítili. Z velké nekonečné lásky a z touhy být spolu navždy.

Neví, jak na to budou reagovat rodiče. Vždy se jejich náklonnosti báli a snažili se jí zabránit. Neudělali ale přece nic špatného. Jen se mají rádi. Někdo toho pravého potká ve třiceti, někdo třeba i o deset let později, oni se potkali ještě jako děti. Žijí spolu už deset let, znají se tak důvěrně a důkladně, jak nikdo jiný ne a stojí celou dobu při sobě a bude to tak i nadále. Jeden bez druhého totiž být nemohou.