Zakázaná láska – Tchán

Potichounku se otevřely dveře a do ložnice vklouzla malá holčička a už šplhala do postele, aby si v maminčině náručí vydobyla pravidelné ranní pomazlení. Překvapením radostně vyjekla: „Dědo!“  Vedle maminky spal její milovaný dědeček.

Muž s leknutím otevřel oči a díval se do tváře malého andílka, který si spokojeně razil cestu skrz peřiny.  Holčička radostně výskala, takové krásné překvapení jí maminka s dědou přichystali, no není to skvělé se hned po ránu pomazlit s oběma naráz? Jindy, když chtěla za dědou, musela opatrně sejít ze schodů, utíkat přes celou chodbu až do kuchyně a dědu našla buď tam, nebo v obýváku. V jeho ložnici jej ráno nezastihla snad nikdy. Ale dnes ho má hned pro sebe a tak blízko.

„Co tady děláš, uličníku?“ řekl na oko zamračeně děda. Ale už si malou přitáhl k sobě a nechal se zasypávat malinkými dětskými pusinkami.

„Mám čuání,“ odpověděla bezelstně. Dědu to rozesmálo: „A to ses přišla vyčurat mamince do postele?“  Děvčátko se jenom culilo.

„Víš co, Apolenko? Opatrně, ať nevzbudíš maminku, se běž vyčurat a pak spolu potichoučku nachystáme snídani a doneseme ji mamince do postele jako veliké překvapení. A všichni se společně v posteli najíme. Co ty na to?“

Odpovědí mu bylo další radostné zavýsknutí.

Maminka ležela v posteli a předstírala spánek. Slyšela, jak muž a holčička vstali, pak zaslechla jak v kuchyni cinkaly talířky a hrníčky. Snažila se zklidnit a urovnat si myšlenky, ale moc se jí to nedařilo. Prožitá noc pro ni znamenala strašně moc, už nečekala, že se něco takového stane a to o čem nad ránem mluvili jí stále znělo v uších.

Ach Luboši, snad mi odpustíš. Snad nám odpustíš. Miluju tvého otce.  On miluje mě. Odpusť, prosím.

Ne, neměl si nás tady nechávat samotné. Víš, jak to bylo těžké? Dva roky pekla. Ta hrozná bolest nikdy nezmizí, víš? Budeš mě i Milošovi chybět celý život. Ta krutá rána se už zacelila, ale jizva mi zůstane napořád.  A občas se ještě ozývá, jako to dělají všechny jizvy. Ale my musíme žít dál. Už kvůli naší Apolence.

Setřela slzy, které jí stékaly po tvářích. Za dveřmi zaslechla tiché chichotání a když se rozrazily dveře, její obličej zalil velký úsměv.

Poprvé se potkali, když jí bylo šestnáct let.  Stála opřená o zábradlí u fotbalového hřiště, dívala se na točící se řetízkový kolotoč a byla hrozně naštvaná a zároveň jí bylo do breku. Byla domluvená se  dvěma nejlepšími kamarádkami, že půjdou spolu na pouť. Ale ony šly asi samy a na ni se vykašlaly. Samotnou ji to tam nebavilo a přemýšlela, jestli má jít domů a trucovat, nebo doufat, že někoho potká. A v tu chvíli k ní přistoupil mladý muž. Krásně se usmíval, měl ty nejkrásnější modré oči, jaké kdy viděla a když ji oslovil, vypadal trochu plaše a zároveň trochu uličnicky. Nikdy ho před tím neviděla a ani on ji neznal. Ukázalo se, že bydlí pět minut chůze od sebe. A to, že si sebe nikdy nevšimli bylo asi tím, že byl o něco starší. V září se chystal oslavit třiadvacet let.

Celé odpoledne prožili na pouti. Vyzkoušeli všechny kolotoče, vystřelil jí na střelnici papírové růže, odnášela si domů obrovskou kytici. Vypila s ním napůl své první pivo a když ji doprovázel domů, vyprosil si na ní, aby ji směl doprovodit na hodovou zábavu.

Večerem se protančili, užili si šílené noční jízdy na kolotočích a když odcházeli po půnoci domů, drželi se za ruce.  Svůj úplně první polibek dostala od něj, na schodech jejich domu. Loučení jim trvalo dlouho, nechtělo se jim být jeden bez druhého.

Od toho dne z nich byl neoddělitelný pár. Zbytek léta trávili u vody, na malých výletech po okolí a když pršelo, došlo na první návštěvy v jejich domovech i na první bližší fyzické sbližování. Nespěchal na ni, respektoval jí určené hranice, které se pomaloučku posouvaly dál a dál. Silvestr toho roku byl pro oba nezapomenutelný, tehdy poprvé spolu prožili noc.

Chodili spolu, jak se u nich na dědině říkalo, na vážno, v okolí se očekávalo, že se určitě vezmou a oni si pomalu společnou budoucnost taky začali plánovat. Když měla po maturitě, povedlo se jí najít obratem práci a začali pracovat na splnění svých snů. Když v devatenácti neplánovaně otěhotněla, byli sice trochu zaskočení, ale miminko bylo oboustranně hodně chtěné a proto i svatba, která se brzy konala, byla sice malá, ale o to víc krásná a veselá. Rodiče obou byli nejprve jejím těhotenstvím také hodně zaskočeni, oba dva si museli vyslechnout slova o tom, že zbytečně spěchají a že mají celý život před sebou.  Ale i tak jim nezištně podali pomocnou ruku. A hned po svatbě se začalo s velkým budováním a předěláváním a výsledkem byl krásný byt v prvním patře rodinného domku Lubošových rodičů.

Přízemí patřilo jeho otci a nevlastní matce. Ze společné chodby vedly schody do patra, kde si mladí vybudovali malinkou ložnici, budoucí dětský pokoj a obývák, který nechali spojený s kuchyní. Největší radost měli z nové koupelny a toalety, nemuseli už běhat nahoru a dolů.

Když se jim na jaře narodila Apolenka, byla to obrovská událost pro celou rodinu. Tehdy nikdo netušil, že už je čeká jen rok a půl společného štěstí.

Tiše cvakly dveře, kočárek se spícím batoletem nechala na chodbě, nechtěla holčičku budit. Svlékla si bundu a přezula se. Venku bylo nepříjemně. Poprchávalo, foukal studený vítr, podzim byl nečekaně studený. Byla ráda, že už jsou v teple. Už si museli i přitopit. Dveře k Lubošovým rodičům byly otevřené, nakoukla dovnitř, aby je pozdravila. U stolu seděl jen tchán. Obličej měl zabořený do dlaní a na její ahoj se ani neohlédl.

Zůstala stát na prahu, žaludek se jí zhoupl. Něco se stalo. Konečně se tchán pohnul. Pomalu, hodně pomalu se zvedl a otočil se k ní. Vyděsil ji. Jeho obličej byl úplně bledý, celý mokrý a oči nepřirozeně zarudlé. Podlomily se jí nohy. Držela se zárubně dveří a snad ani nedýchala. Tchán mezitím došel k ní, pevně ji uchopil za ramena a donutil ji přesunout se ke stolu a posadit se. Sedl si naproti ní.

Měla pocit, že se zastavil čas, v hlavě jí hučelo a srdce bušilo jako o závod. Vzal ji za ruce. Z očí mu tekly slzy a celý se chvěl. Když pak řekl, že jeho žena a Luboš se vybourali a ani jeden to nepřežil, nebyla překvapená. Jen na něj hleděla a pořád si opakovala, že to musí být jen nějaký omyl. Pak se na něj usmála, pohladila ho a úplně v klidu mu to řekla. Že je to určitě jen nějaký omyl, brzy uvidí, určitě se jenom spletli.

Nespletli. Definitivně jí to došlo v krematoriu. Seděla na lavici, držela se Miloše křečovitě za ruku a zírala na ty dvě rakve. V jedné odpočívala Apolenčina babička. Babička, která napletla hromadu svetrů, čepiček, rukavic i šatiček  různé velikosti, až se jí smáli, že díky ní bude mít Apolenka o svetříky vystaráno až k maturitě. Žena, která svého manžela podržela v těch nejtěžších chvílích, žena, která uměla s noblesou přejít několik manželových přešlapů, žena, která dokázala nevlastního syna milovat, jako by byl její vlastní. Žena, která jí nebyla jen tchyní, ale i druhou matkou.

Upřeně sledovala druhou rakev, věděla, že v ní leží tělo jejího muže. Byl tam tak sám. Tichý a nehybný. V tu chvíli jí konečně došlo, že se už nikdy nevrátí. Že už je skutečně konec a čas říct sbohem. Propukla v pláč. Luboši! Chtělo se jí křičet. Snažila se ovládat. Miloš jí drtil ruku. jako by ji měla ve svěráku. Cítila, jak se ovládá a jak je to pro něj těžké. V duchu se zastyděla. On ztratil mnohem víc. Ztratil ženu, tak jak ona muže. Ale navíc přišel o syna! Kdyby ji někdo připravil o Apolenku, zemřela by žalem během několika dní. Ale Miloš je tak silný. Trpí, ale přesto jí je oporou. Pomáhá jí přežít. Oba se upnuli na Apolenku, ta je oba drží, aby s nezhroutili úplně.

Hudba, nějaká slova. Nevnímá je. Ruší ji. Chce se rozloučit v duchu sama. Poslední chvíle s Lubošem, proč nám je nedopřejí? Ozval se divný zvuk. Vyděšeně sledovala, jak se rakve daly do pohybu. Přestala vnímat. Miloš ji podpírá, to je jediné co z okolí přijímá. Luboš! Je pryč! Je tam sám. Není mu zima? Oni mi ho spálí. Konec. Tma.

Těch několik následujících týdnů si moc nepamatuje. Fungovala jako robot. Spoustu úsměvů a lásky pro dítě. Snaha o funkční domácnost a trocha vaření pro malou. Tchán se naučil chodit k nim nahoru. Hned jak dorazí z práce. Oba se nutí do toho, aby Apolenka nestrádala jejich žalem. Musí se prokousat hordou papírování. Pojistky, sirotčí důchod, pohřebné, zřízení hrobu, uložení uren. Její rodiče pomáhají ze všech sil. Penězi, drobnostmi pro malou i hlídáním. Nutí ji zajít si pro léky na uklidnění, které neustále odmítá. Večer, když Apolenka spí, dusí se pláčem, kterým dostává z těla tu nejhorší bolest. Její tchán je na tom podobně. Nejhorší jsou momenty, kdy se malá ptá na tátu. Pohádka o nebíčku a andělíčcích pomáhá vysvětlit tatínkovu a babiččinu nepřítomnost. Čím víckrát to říká, tím lépe jí to jde.  Musí si na to přivyknout. Na samotu, na prázdnotu. Na to, že má teď v občance v jednadvaceti letech jako rodinný stav uvedeno slovo vdova.

V prosinci se s Milošem snaží domluvit na Vánocích. Shodli se, že je Apolence udělají pokud možno co nejkrásnější. Jakoby jim to vlilo živou vodu do žil. Mají nějaký cíl a moc jim na tom záleží. Shání dárky, stromeček, ona se pokouší vybírat z hromady receptů a upéct to nejlepší cukroví. Pozvali její rodiče a dohodli se, že se ten den smutnit nesmí. Udělal se seznam zakázaných vět, které ten den nesmí zaznít. Snažili se, aby tento den byl stejně krásný, jako v jiných rodinách.

Povedlo se jim to jen napůl, ale Apolenka jim od rána vydatně pomáhala, její bezprostřednost, nadšení a štěstí je všechny motivovalo, nevzdat to.

Větší úspěch zaznamenali na jaře, při oslavě Apolenčiných druhých narozenin. A od toho dne cítili, že mají zase pevnou půdu pod nohama. Vrcholem bylo, když jim byly vyplaceny pojistky po zesnulých. Velkou část uložili, ale spontánně se rozhodli zakoupit letecký zájezd k moři. Udělali si, i s jejich milovanou holčičkou, čtrnáctidenní dovolenou. Ten pobyt v jiné zemi a jiném prostředí byl očisťující. Moře jakoby smývalo bolest a urychlovalo hojení. Apolenka byla v sedmém nebi. Kyblíček a lopatičku nechtěla pustit z ruky, písečná pláž byla pro ni ztělesněním ráje. Ve vodě řádila tak vydatně, až jí děda a  maminka přestávali stačit.

Když se vrátili domů, byli všichni opálení, veselí a spokojení. Téhle velké změny na nich si všiml každý, kdo je v těch dnech potkal.

Během následujících měsíců se jejich životy srovnaly do nového řádu. Společně zvládli nejen den Lubošových nedožitých narozenin, ale také i první výročí tragické nehody. Přiblížily se k další Vánoce, které tentokrát museli slavit sami, její rodiče skolila chřipka. Zvládli je a večer, když unavená Apolenka konečně usnula, vypili spolu po skleničce vína a povídali si až do hodně pozdních hodin. V podobném duchu se poté večery pravidelně opakovaly, někdy zůstal Miloš nahoře po večeři i na televizi a párkrát se mu povedlo u filmu tvrdě usnout. Když se probral, zjistil, že má pod hlavou polštářek, je přikrytý dekou a má dokonce nachystaný budík, aby nezaspal do práce.

S oslavou třetích narozenin bylo také spojeno hledání práce pro maminku a zařizování školky. A stal se malý zázrak, protože díky Milošově přímluvě získala pro Apolenku místo ve školce, ale taky i práci jako hospodářka ve školní jídelně.

Čas utíkal jako splašený, léto přelétlo ani nevěděli jak, bylo nabité výlety, cákáním v zahradním bazénku a další dovolenou u moře. Překlenuli i druhé výročí úmrtí jejich nejbližších a i když jejich bolest v srdci zůstávala dál, dokázali se s ní smířit, přijmout ji jako svou součást. Jak říkala Milošovi, žijeme teď jiný život. Ne lepší, ne horší, prostě jiný. Měl tu větu rád. Vystihovala to, co cítil i on sám.

Vánoce ťukaly na dveře. Měly být už jejich třetí, co žijí ten nový život. První, co Apolenčina maminka chodí do práce. Měla toho hodně, Miloš se jí snažil pomáhat, co mu síly stačily. Vděčně jeho pomoc přijímala a uvědomovala si, jak výjimečný muž Miloš je. Obdivovala jeho vnitřní sílu, jeho odhodlání. Líbilo se jí, že je stále dobře naladěný, zbožňovala jeho smysl pro humor a milovala jeho hlasitý smích. Byl hodně sečtělý, uměl Apolence vždy věci tak pěkně vysvětlit. Věděla, že byl v minulosti trochu víc výbušný, souviselo to s jeho živočišnou povahou. Dělal vše naplno. Dnes už byl vyrovnaný a klidný, ale když se mu v očích objevili malí rarášci, stále nevěděla, co čekat, protože jeho smysl pro humor byl zničující. Líbilo se jí, když se usmíval, jak se mu kolem očí udělá vějířek vrásek. Byl to pořád pohledný chlap, i když už překročil padesátku. Udivovalo ji, že ještě téměř nešedivěl, měl stále husté tmavé vlasy. Byl pevný jako skála, vyřazovala z něj přirozená autorita, málokdo se mu odvážil postavit, byl rozený vůdce. Když jej před lety zvolili do obecního zastupitelstva a stal se místostarostou, tehdy za jeho působení se v obci udála spousta změn, dokázal tak, že je muž nejen slova, ale i činu.

Miloš věděl, že to jeho snacha má těžké. Líbilo se mu, jak se dceři od první chvilinky naplno věnovala. A po té tragedii se snažila, aby na malou ta hrůza dolehla co nejméně a aby si z toho odnesla co nejmenší poranění na duši. Věděl, že přes den bojuje sama se sebou a v noci ten boj prohrává. Slyšel ji plakat a ničilo mu to jeho už tak rozervané srdce ještě víc. Její odhodlání se nenechat tou tragedii převálcovat mu imponovalo. Byl udiven samozřejmostí s jakou se ho ujala. Automaticky mu začala vařit, prát, žehlit, uklízet. Byl rád, že jí to může oplatit alespoň finanční podporou, pomocí s malou i v domácnosti. Byla zvláštní. Cítil k ní náklonnost už od prvního setkání. Měla v sobě jakousi pokoru a bezelstnost, bylo mu to sympatické. Byl rád, že si jeho syn vybral takovou ženu. A i když byla mladičká, byla vždy jiná než její vrstevnice. Jakoby ji život dopředu připravoval na to, aby obstála v takové těžké zkoušce. Dnes z ní byla nádherná mladá žena, s upřímnýma očima, které uměly hladit a konejšit. Byla z ní hrdá a skvělá máma, za kterou se muži na ulici otáčeli. Byla krásná. Tak krásná. Měla v sobě obrovskou dávku ženskosti, v její přítomnosti roztával jak led položený na rozpálenou plotýnku. Dávala mu pocítit, že je stále silný schopný muž.

Před časem spolu probírali mimo jiné i to, že by si měla najít někoho k sobě. Bránila se. Sice se smála, ale bránila se byť jen myšlence, že by jí do života měl vstoupit někdo jiný. Na jednu stranu ho někde uvnitř zahřálo, že se ještě nebude muset dělit, ale na druhou mu bylo smutno z toho, že taková krásná žena zůstává sama. Ona mu to obratem vrátila a zlobila ho tím, že mu podá inzerát. Prý za vdovcem se  baby jen pohrnou. Žertovala, aby udělal konkurs a ženy zkoušel po všech stranách – jestli umí vařit, péct, plést pro malou, prý musí vyhovovat nám všem. Nasmáli se, představovali si ty nejabsurdnější momenty, jak by takový konkurs, případně soužití s někým novým, mohlo vypadat.

Přesto i on cítil, že do tohoto domu už žádnou jinou ženu nechce. Uvědomil si, že to co má teď, mu plně vyhovuje a měnit to nohodlá.

Jeden z dalších večerů spolu seděli v kuchyni. Popíjeli grog, slepovali marmeládou cukroví a polevou jej zdobili. Miloš vybral cukroví ve tvaru koně a nazdobil jej na střídačku citronovou a čokoládovou polevou tak, až vznikla zebra. Smála se tak, až jí  vytryskly slzy z očí. Zebra jako vánoční cukroví. Apolenka zešílí nadšením. Podal si dalšího a pobaveně si ji prohlížel. Nejkrásnější je, když se směje, uvědomil si. A výraz jeho obličeje zvážněl. Díval se jí do očí. Ona se pořád usmívala a jeho pohled mu opětovala. Taky trošku zvážněla. Seděli a dívali se jeden druhému do očí. Nevěděli si s tím rady.

Později, až už měli vše hotovo a uklizeno, se měli rozloučit. Nějak se jim do toho nechtělo. Přesto si dali dobrou noc a on odešel dolů. Když se sprchovala, přistihla se u toho, že je jí to líto. Snažila se zabrzdit v sobě ten pocit, který v ní čím dál více narůstal. Potlačovala v sobě přiznání, že snad k Milošovi něco cítí. Zakončila očistu proudem ledové vody, aby se vzpamatovala a pak už jen zkontrolovala Apolenku a vklouzla do své postele se snahou rychle usnout. Ale to se jí nedařilo. Slyšela, jak Miloš dole vypnul sprchu, jak otevírá a zavírá dveře, dokonce jak zavrzala dvířka od lednice, asi se šel napít. A pak už bylo ticho.  Převracela se v posteli a vší silou se bránila slzám.

Dokola si opakovala: „Jsem blbá, já jsem tak blbá. Proč jenom jsem tak pitomá? Přejde to. Určitě to přejde. Za pár dní nebo týdnů se budu sama sobě smát, jak jsem byla pitomá.“ Nepomáhalo to.

Náhle zaslechla na schodech tiché kroky. Srdce se jí málem zastavilo. Miloš! Sedla si na posteli a upřeně sledovala kliku, jestli se pohne.

Vešel, téměř se nezastavil, dosedl na postel a bez jediného slova si přitáhl oběma dlaněmi její obličej ke svému a políbil ji. Tento dlouhý a vášnivý polibek byl jen počátek všeho, co se mělo v příštích chvílích odehrát. Nemluvili, jen se sebe dotýkali. Hýčkali svá hladová těla, těšili z každého milimetru odhalené kůže. Zrychlený dech doprovázel jejich něžnosti. Milovali se nedočkavě, vášnivě, ale zároveň i trpělivě a důkladně. Když společně dospěli k vyvrcholení, tiše vykřikla a svá ústa zabořila do jeho ramene.

Když se později v posteli drželi za ruce, řekla mu: „Bylo to krásné. Tak krásné, jako nikdy v životě.“

Otočila hlavu k němu a usmívala se. Tvářil se náramně spokojeně.

„To bude tím dlouhým abstinováním,“ zatvářil se zkušeně a koutky úst mu lehce zacukaly. „To víš, když necháš zahálet zdravé tělo, které je navíc po hříchu neskutečně krásné…“ pokračoval a pravou rukou jí lehounce a pomalu pohladil po břiše a nechal ji nebezpečně stoupat výš a výš.

Zasmála se, chytla jeho nenechavou ruku, aby ji zastavila a řekla:

„Na tom něco bude. Takže bych měla v tom celibátu zase nějakou dobu pokračovat, ne?“

Podívala se na něj a rozesmála se. Jeho výraz hovořil za vše. Tolik zklamání, smutku a zděšení v jednom ji pobavilo. Přitáhla si jeho hlavu k sobě a do ucha mu pošeptala:

„To byl jen vtip. A netvař se tak vyděšeně.“ A hladila ho jako malého kluka po vlasech a pořád se usmívala.

„Vezmeš si mě?“ zeptal se.

„Vezmu,“ odpověděla.

Chvíli se jeden na druhého beze slov dívali.

„Já to ale myslím vážně.“

„Já taky.“

Políbil ji.

„Stejně už teď žijeme jako manželé. A ode dnešní noci máme vztah se vším všudy,“ řekla.

Prohlížel si ji. Bylo to tak přirozené. Má pravdu. Jsou jako manželé. Uvědomil si to už dávno. Jen měli oddělené ložnice. Sledoval, jak se jí mění výraz v obličeji. Náhle byla vážná a snad i vylekaná.

„Jak to řekneme Apolence?“ vydechla.

Zavřel oči, sakra, to ho netrklo.

„Neměla bych zajít k dětské psycholožce a zeptat se, jak se takové věci malým dětem říkají? Nechci aby měla zmatek v tom, jestli si její děda, nebo táta. Stejně ti už párkrát táto řekla.“

Málem se rozplakala.

„Zajdeme tam hned v pondělí. Neboj, to zvládneme. Ale jestli si myslíš, že by to Apolence ublížilo, tak se tomu přizpůsobíme.“

Pohladila ho tváři a zavrtěla hlavou: „Kdepak, tohle musíme vyřešit. Zvládli jsme horší věci. Apolence to pěkně povíme, vždyť i pro ni je důležité mít milující rodinu, musí vidět, jak fungují vztahy mezi ženou a mužem. Připravíme ji jen na to, že je naše situace jiná, než v druhých rodinách. Má tě moc ráda. Jen jí chci udělat pořádek v tom, jak ti má říkat a jak tě má brát, aby v tom neměla zmatek, až bude starší. Půjdeš tam se mnou, viď ?“ zaprosila.

Přikývl.

„Chudák malá, ta ale dostala do života podivně rozdané karty,“ pronesl.

Usmála se na něj a políbila.

„S tebou je to vše hned snesitelnější. I ty pitomě rozdané karty umíš hezky porovnat a najít v nich trumf a bodovat s nimi. Miloši, ty jsi pro mě i Apolenku náš anděl strážný!“

Miluji ji, uvědomil si zřetelně a nepopiratelně.

„Miluju tě,“ řekl jí.

„Miluju tě,“ odpověděla a v očích měla nekonečnou něhu a oddanost.