Zakázaná láska – Maminka

Na lavičce, hned naproti orloji, seděli vedle sebe malá holčička a muž středního věku. Holčička lízala zmrzlinu a muž se k ní skláněl a něco jí říkal. Nemluvila. Reagovala jen pohybem hlavy. Z jiné lavičky, pár metrů od nich, je upřeně pozorovala mladá žena.

Děvčátku mohlo být nanejvýš pět let. Měla červené šatičky s vyšívanými růžičkami a i když se občas usmívala, vypadala stále velmi smutně. Muž z ní nespustil oči, neustále jí něco povídal a ona mu odpovídala buď pokývnutím, nebo zavrtěním hlavy.

Odbilo poledne. Orloj spustil. Muž si stoupl a holčičku si posadil na ramena. Ta hleděla na orloj s vykulenýma očima a nadšeně sledovala a poslouchala, jak olomoucký orloj vyhrává. Když zakokrhal kohout, muž ji zase sundal a opět se posadili na lavičku. Dívenka vypadala spokojeně a stále bojovala se zmrzlinou, která se jí už skoro roztekla.

Mladá žena, sedící opodál, holčičku stále sledovala. Chvilkami bojovala se slzami, které se jí vkrádaly do očí. Vždycky toužila mít takovou hezounkou dceru. Už je to osm měsíců, dva týdny a čtyři dny, co jí lékaři definitivně potvrdili, že nikdy nebude moci mít děti a zabili tak naději, že někdy uslyší z dětských úst to nejkrásnější oslovení - maminko. Je to už osm měsíců, dva týdny a tři dny, kdy jí manžel oznámil, že požádal o rozvod, protože v bezdětném manželství žít nechce.

Dívenka zachytila její pohled. Chvilinku se na sebe dívaly a žena se na malou holčičku usmála. V ten moment dívka ucukla hlavou a zabořila se muži do podpaží. Svou špinavou pusinku od zmrzliny si utřela do jeho košile. Žena strnula. Čekala, že muž vybuchne a holčičce růžový flek vytkne. Nestalo se tak. Muž holčičku v sobě přivinul a pohladil po hlavě. A podíval se po ženě. Ta jeho pohled nevydržela, sklopila zrak a přitom lehce zčervenala. Trochu studem, že tak okatě šmírovala jeho dítě a taky proto, že v tom jediném pohledu si uvědomila, jak ji ten muž zaujal.

Když našla odvahu zvednout oči, zjistila, že ji ta malá holčička v červených šatičkách sleduje. A dokonce se i maličko usmívala. Náhle se rozběhla proti ní a když už byla nadosah, najednou opackla a vpadla ženě přímo do náruče. Ta ji rychle zachytila, aby se malá nepotloukla a v tu chvíli ucítila, jak se jí po halence roztéká něco studeného a růžového. Jahodová zmrzlina i s kornoutkem.

Holčička už našla rovnováhu a když si uvědomila, co provedla, úplně ztuhla leknutím. Ve stejnou chvilku k nim doběhl muž a i on se tvářil polekaně. Mladá žena se podívala na svou halenku, vzala do ruky rozmáčklý kornout, podívala se na mužovu košili s růžovým flekem v podpaží a propukla v hlasitý smích. Pusinka začala cukat i malé slečně a smát se začal i muž.

Pozval obě dámy na novou porci zmrzliny. Přijaly. Zmrzlinu si šli sníst do parku. Mezi stromy byla schovaná houpačka a kolem dokola byla louka plná malých sluníček. Holčička rychle dojedla zmrzlinu a hnala se k houpačce. Chichotala se a létala až do oblak. Nebe bylo modré, jako bývá v Karibiku, jarní slunce hřálo se stejnou intenzitou jako v létě. Všude voněly rozkvetlé stromy a květiny. Muž a mladá žena si spolu sedli do trávy a začali si povídat. Holčička po chvíli seskočila z houpačky a běžela trhat pampelišky. Nosila je k ženě a ta začala automaticky vít věneček. Děvčátko svítilo jako ty pampelišky a nosilo další a další.

Ještě než měla žena věneček hotový, věděla už, že dívka není mužova dcera. Ve skutečnosti je jeho neteř. Před osmi měsíci jeho sestra i švagr zemřeli při tragické nehodě. Jejich dceru si vzal k sobě, aby nemusela do dětského domova. Sám je už přes rok rozvedený. Holčička ztrátu rodičů snášela velmi obtížně. Následkem traumatu ze ztráty přestala komunikovat s okolím. Dnes už je na tom o mnoho lépe. Sice stále nemluví, ale reaguje už alespoň pokývnutím hlavy, navazuje oční kontakt a dokonce se, sice vzácně, ale přesto směje.

A holčička, jakoby chtěla dokázat pravdivost mužových slov, přiběhla s posledními pampeliškami, přidřepla si k mladé ženě a s dychtivou nedočkavostí sledovala její ruce, jak dokončují věneček a po celou tu dobu se usmívala. A když jí žena věneček nasadila, rozesmála se nahlas. Točila se kolem dokola, červené šatičky se jen míhaly a její světlounké vlásky se jí rozlétly kolem hlavy a obličeje.

Žena zabloudila pohledem na muže a dívala se, jak se široce usmívá. V ten okamžik se muž otočil na ni. Tentokrát jeho pohledu neuhnula. Byla šťastná.

Z parku ji doprovodili k tramvaji. V jeden moment se jí zastavilo srdce. To tehdy, kdy se její ruky dotkla jiná, vklouzla jí do dlaně a pevně stiskla. Ta ručka byla maličká, teploučká a hebounká.  Pohlédla na dítě, které si vykračovalo velmi spokojeně a drželo se obou dospělých pevně za ruku. Musela rychle zamrkat, dohnaly ji slzy.

„Zbláznila ses? Tahat se s rozvedeným chlapem s nenormálním němým děckem?“ hlasitě pronesla matka. Bylo na ní zřetelně vidět, jak je na svou dceru nazlobená.

„Zpackala sis první manželství a už se ženeš do dalšího nesmyslného vztahu?“ pokračovala. Míchala si vztekle kávu s takovou vehemencí, až jí káva vystříkla na ubrus.

Její dcera strnule hleděla upřeně na stůl, nehtem si do ubrusu kreslila jakési vzory. Nikdy své matce o svých potížích s otěhotněním neříkala. Místo toho pět let poslouchala, že by už taky měli mít dítě a jak je sobecká, že se ještě o dítě nepokusili. Nedokázala jí svěřit, jak každý měsíc zoufale pláče, nevyprávěla jí o sérii vyšetření a ani o konečném verdiktu lékařů. Nikdy ji nedokázala popsat tu hroznou bolest, která ji vždy ochromila, když míjela nějaký kočárek, nebo potkala těhotnou ženu. Styděla se za tu strašnou nenávistnou závist, která ji vždy zaplavila, když nějaká kolegyně v práci zářivě oznamovala své těhotenství. Tajila před ní i své slzy, které se jí vždy vehnaly do očí, kdykoli míjela dětské hřiště. Když se před  rokem v novinách psalo o ženě, která v zoufalství unesla kočárek s miminkem a vydávala ho za své, byla zaskočená sama sebou, protože cítila s tou nešťastnou ženou a litovala ji.

Trvalo jí dlouho, než se smířila se svou bolestí a přijala ji jako nezvratný fakt. Byla na to sama. Zoufale sama. Jako pokaždé v životě, když se něco stalo.

Poslouchala matčiny výčitky a říkala si, proč je matce její nový vztah tolik proti srsti. Proč jí tolik vadí rozvedený muž s malým dítětem, které notabene není jeho, ale je adoptované. A že nemluví? A že je v péči lékaře přes dětskou dušičku? Vždyť by to mělo být spíš hodno obdivu, že se i přesto s takovou láskou o tu maličkou stará.

Proč  matka říká, že si z ní Michal dělá služku a že chce na ni hodit starost o malou a ona je tak pitomá, že to nevidí? Proč to říká tak zle?  Ano, o Lilinku se stará. Ale stará se ráda. Naučila se s ní komunikovat tak, aby malá mohla pohybem hlavy odpovídat ano či ne. Těší ji, když si spolu hrají nebo třeba kreslí, miluje chvilky, když se malá chce mazlit, ničí ji, když děvčátko stůně, raduje se z toho, že už se směje víc a víc. A poprvé v životě není na nic sama. Michal je jí vždy na blízku. Podporuje ji, vyslechne ji.  Zná její největší bolest. A nevadí mu, že mu nikdy neporodí dítě. Chce ji takovou, jaká je. A miluje ji za to, jak přirozeně přilnula k Lilince a Lilinka k ní.

Bylo jí z toho všeho smutno. Je jí devětadvacet, má už něco za sebou. Umí už poznat, co ve svém životě chce. A Michal s Lilinkou v něm rozhodně své místo mají. Michalovi bude příští rok čtyřicet, svoje už v životě také zažil a ona se poprvé ve vztahu cítí tak příjemně žensky a sama sebou. Lilinka je tolik roztomilé a hodné děvčátko. Cítí se s nimi šťastná, našla své místo v životě.

Večery dřív nenáviděla, dnes jsou její nejmilejší částí dne. Před spaním čte Lilince pohádku, nebo si ji sama vymýšlí. Malá ji u toho drží za ruku. Pak si dají pusinku na dobrou noc. To je ta nejsladší pusa, jakou kdy dostala.

Poté mají čas, ona a Michal, jen pro sebe. Nepromarňují jej. Vše plyne tak samozřejmě, od první chvilky, už celého půl roku. Michal ji včera požádal o ruku a ona řekla ano. Když to oznámili Lilince, měla velikou radost.

Ale dnes, po tom co jí matka řekla, se cítila pod psa. Představovala si, jak ty dva s ní seznámí. Jak malá  její matku okouzlí a ta si ji taky zamiluje. Že jí bude chtít být babičkou. Těšila se, jak Michal svou přátelskou a veselou povahou její mámě poví, že by si chtěl její dceru vzít, protože ji miluje a potkal v ní ženu, po jaké vždy toužil. Dnes už věděla, že takhle jejich první setkání neproběhne. A je otázkou, zda vůbec proběhne.

Měla pocit, že dostala ultimátum. Buď matka nebo Michal s Lilinkou. Původní rodina versus nová rodina. Do prčic, proč to prostě nemůže být jen rodina? Věděla však, že pokud bude muset na tuto otázku jednou odpovědět, přijde o mámu.

Náhle jí zazvonil mobil. Volal Michal. Byl velmi rozrušený. Je s Lilinkou v nemocnici! Asi si zlomila ruku. Spadla z kola. V telefonu zaslechla Lilinčin pláč. Vyděšeně zavěsila, rozloučila se spěšně se zaskočenou matkou a běžela na autobus.

Do čekárny chirurgické ambulance doběhla celá zadýchaná ve chvíli, kdy Michal plačící děvčátko odváděl ze sádrovny. V sádře měla celé levé předloktí. Když ji Lilinka zahlédla, vyškubla se Michalovi a rozběhla se jí naproti. A ještě než mladá žena stihla stisknout holčičku v náručí, rozezněl se chodbou jasný, pláčem rozechvělý hlásek: „Maminko! Maminko moje!“