Zakázaná láska – Spiklenci

Zvědavé dětské oči sledovaly za záclonou stěhovací vůz, který zastavil před čtyřpatrovou bytovkou. Z auta vystoupil nejprve muž, který pomohl vystoupit asi desetiletému chlapci. Když kluk zvedl hlavu, zahlédl siluetu malé holčičky zamotané v bílé zácloně.

„Maminko! Už jsou tady,“ zavolala nedočkavě od okna. Její matka, hezká žena s velmi smutnýma očima, vymotala svou dcerku ze záclony a také pohlédla na ulici. Setkala se pro změnu s pohledem statného muže, který svého syna držel kolem ramen a něco mu říkal. Pozdravil ženu v okně pokynutím hlavy a usmál se. Opětovala mu pokynutí i úsměv.

„Andělko, slez z té židle a nebuď zvědavá, budeš brzo stará. A běž si porovnat hračky do pokojíčku. Máš tam pěkný zvěřinec.“

Holčička s povzdechem naposledy koukla z okna na kluka, který si zrovna rovnal v ruce jakousi krabici a sklouzla ze židle.

„A maminko, nevíš, jestli se mnou bude chtít ten chlapeček hrát?“

„Asi ne, vždyť je o hodně větší. A nezapomeň si ustlat. Ve školce si přece také po spaní stelete, ne?“

Holčička pokrčila nosík a odběhla z kuchyně do svého pokoje. Jedna jeho zeď sousedila přímo s pokojem bytu, který byl pár dní úplně prázdný a čekal na své nové obyvatele. Dnes se dočkal.

Celý den se z něj ozývalo rachocení, šoupání nábytku, vrtání do zdí a bouchání kladivem. Holčička to samou zvědavostí nemohla vydržet. Ani nechtěla jít ven, i když zrovna začal padat sníh, který zbožňovala. Minulý týden byla u zápisu a tam se jí ptali na roční období a když jim řekla, že má nejraději zimu, tak se trochu divili.

Byla se sebou moc spokojená, u zápisu se jí všechno povedlo a když jim ukázala, že už umí krásně číst, moc ji pochválili a řekli, že se na ni moc těší. Ona se do školy už taky moc těšila. Nemohla se dočkat. Ve školce ji to už vůbec nebavilo.

Když šla večer spát, přemýšlela, jak se asi ten kluk jmenuje a jestlipak má pokoj vedle toho jejího.

„Máš krásné sáňky,“ řekl kluk. Děvčátko se s leknutím na něj otočilo, přišel jako duch. Ale hned se na něj krásně usmálo. On se na ni usmíval taky.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí.

„Andělka,“ odpověděla trochu stydlivě.

„Jé, to je hezké jméno.“

„Po babičce, víš? Tak se jmenovala maminka mojí maminky. A jak se jmenuješ ty?“ byla zvědavá.

„Petr,“ řekl.

„Chceš pučit sáňky?“ nabídla Andělka Petrovi. „Můžeme jít tam ke kotelně, jak jsou ty hromady uhlí, můžeme se tam svést.“

„Tak jo, ukaž, povezu tě tam, chceš?“

Vzápětí bylo u tiché bytovky slyšet výskání a smích. Malý kopeček, který vznikl z haldy uhlí, byl svědkem počátku pevného přátelství. Kdyby tam s nimi někdo byl, vyslechl by po nějaké chvíli otevřený a zároveň smutný dialog:

„A ty nemáš maminku?“

„Mám, ale oni se rozvedli. Maminka bydlí s jiným pánem, kterého začala mít ráda.“

„A proč nebydlíš s ní?“

Pokrčení ramen: „Soud to tak řekl. Ale jezdím za ní každých čtrnáct dní na sobotu a neděli. A vaši se taky rozvedli?“

„Ne-e, mně tatínek umřel. A miminko, co měla maminka tehdy v bříšku nám umřelo smutkem taky,“ protáhla holčička pusinku do malé podkovičky.

„Ty si chudáček malá,“ pohladil ji kluk.

„Ty taky. Nemůžeš bydlet se svou maminkou, i když ji máš,“ oplatila pohlazení dívenka.

„Já nechci do školky, nechci, nechci, nechci a nechci!!!“ zuřila a vztekle plakala Andělka. „Petr má prázdniny a budeme jezdit na saních a stavět sněhuláka. Slíbil mi to.“

„Musím do práce, nemůžeš zůstat celý den sama doma,“ snažila se holčičce domluvit maminka.

„Petr je taky sám doma.“

„Ale on už je velký, chodí do páté třídy! Do školky půjdeš a basta.“

„A nepudu a nepudu a nepudu a nepudu!!!“ vztekala se jindy roztomilá holčička.

„Andělo, nezlob mě!“ zvýšila hlas maminka. „Mám ti dát na zadek?“

„Petře, pomóc,“ rozbrečela se Andělka na celé kolo.

„A dost. Okamžitě nech toho divadla, obuj si kozačky a jdeme. Nebo nepůjdeš odpoledne ven.“

Holčička uraženě posmrkovala a když s maminkou vyšli z bytu na chodbu, uviděla ve dveřích druhého bytu stát Petra se svým otcem. Maminka ji okamžitě napomenula: „Jak se říká?“ a ona se zářivě usmála a pozdravila: „Ahoj Petře!“ a dostala pohlavek. Hned tedy doplnila: „Dobrý den.“

Rodiče se také pozdravili a Petr využil situace a zeptal se, jestli může jít pro Andělku do školky po obědě, aby si spolu mohli hrát. Andělka začala radostně poskakovat. Dostalo se jim zamítavého ne, jelikož rodiče nevěřili, že by spolu bez dozoru neprovedli v bytě nějakou hloupost. Urazili se oba, Andělka i Petr a rodiče si vyměnili pobavené úsměvy.

Večer se už Petrův otec nesmál. Vypadal velmi ustaraně, když zvonil na svou sousedku. Otevřela mu se stejně ustaraným výrazem. Požádal, jestli nemá náhodou něco pro kluka na teplotu. Jak se stěhovali, někam založil lékárničku a teď ji nemůže najít a kluk hicuje jako kamna. Odběhla do kuchyně a během mžiku se vracela s léky. Její Andělka má taky hodně vysokou horečku, asi spolu někdy nastydli. A protože muž přesně nevěděl, kde má dětská lékařka ordinaci, domluvili se na ráno, že tam zajdou společně.

Ráno se setkali na chodbě, obě děti byly pobledlé, vyčerpané a oba dusil ošklivý kašel a třásla jimi zimnice. Jeden druhého se chytli za ruku a velmi pomalu se vydali na cestu k lékaři.

Do ordinace šli společně, Andělka se odmítla Petra pustit a spustila v čekárně cirkus. Paní doktorka děti prohlédla a předepsala jim antibiotika, u obou upozornila na  hrozící zápal plic.

Maminka Andělky nabídla, že Petr může stonat u nich, aby si tatínek nemusel brát v práci volno, což vyvolalo obrovské nadšení u obou dětí.

Hned jak dorazili domů, tatínek přestěhoval Petrovi do vedlejšího bytu nějaké knihy a oblíbené hry, maminka rozestlala manželské postele u sebe v ložnici a uložila tam obě stonající děti. Než uvařila dětem čaje a tatínek se vrátil z lékárny, obě děti vyčerpáním usnuly stulené obličeji k sobě a pevně se přitom držely za ruce.

Následující dny probíhaly velmi pokojně. Hned první noc si Petrův táta rozestlal na gauči, protože obě děti bojovaly s vysokou horečkou a dostávaly zábaly a s Andělčinou mámou se střídali u jejich lůžek. Přes den bylo dětem lépe a tak si spolu hrály, četly, nebo jen tak povídaly. Odpoledne dorazil tatínek , který nikdy neopomenul dětem přivést nějakou maličkost, pastelky holčičce, čtení klukovi, nějakou sladkost, jednou jim přivezl dokonce novou společenskou hru, kterou si všichni čtyři společně zahráli.

Rodiče neměli ani tušení, že se jim děti za zády smluvily. Udělaly super tajnou dohodu, kterou zpečetily pokrevním bratrstvím. Píchly se pod peřinou špendlíkem do prstu, přitiskly si  poraněná místa na sebe a poté odpřísáhly věrnost. Domluvily se, že pro svou věc udělají vše a nepoleví, dokud se jim nepodaří dosáhnout kýženého cíle.

Děti zase netušily, že rodiče nevědomky jejich velké přání začínají pomalu a velmi zvolna naplňovat.

Když se oba uzdravili, loučení bylo velmi bolestné. A protože se stýskalo nejen dětem, dveře obou domácností byly všem členům obou rodin otevřené dokořán.

Přehouplo se jaro a sluníčko přineslo s sebou něco hřejivého a nového. Maminka se poslední týdny krásně usmívala, její oči už nebyly vůbec smutné, ale svítily a smály se. Tatínek byl veselý a neustále žertoval. Jen jednou za čtrnáct dní se patrem rozezníval usedavý pláč, to když Petr odjížděl za svou maminkou. V ty dny měla Andělka smutek na duši, ale strejda, jak už Petrovu tátovi říkala, ji dokázal z jejího stýskání vytrhnout nějakou zajímavou zábavou. Jednou ji vzal do Zoo, jindy byli střílet ze vzduchovky na terč, nebo ji učil jezdit na kole.

V tyto dny také zůstával v jejich bytě přes noc a Andělku moc těšilo ráno vklouznout k oběma pod peřinu. A když se Petr vrátil, čekaly na něj oblíbené buchty a rozjařená Andělka. A nikdy nepřišel s prázdnou. Po jeho pokrevní sestře se mu taky stýskalo, a tak ji po návratu hýčkal žvýkačkami, bonbóny a samolepkami.

Přišel konec školního roku, Petr si domů donesl samé jedničky a Andělka se ten den byla rozloučit ve školce. Už se tam nikdy nevrátí. První týden v červenci oslavila šesté narozeniny a dostala dárek nejkrásnější. Aktovku s penálem a deskami na písmenka. A veliký dort. A od Petra nádherné plnící pero.

Měly to být krásné prázdniny, jediné co všechny strašilo, byl Petrův odjezd k moři, kam měl jet se svou mámou, ale Andělce naplánovali pobyt u prarodičů z otcovy strany, kam ráda jezdila. Tak doufali, že to všechno dobře dopadne a zbytek léta si užijí společně.

Ale nestalo se tak.

Druhý den po oslavě narozenin našla maminka ve schránce dopis. Po jeho přečtení se rozplakala. Plakala tak moc, že ani nepostřehla, že ji někdo svírá v náručí a snaží se ji uklidnit. Nevnímala uklidňující hlas, ani zoufalý telefonát, kterým byla přivolána lékařská pohotovost. Vyděšená Andělka a vylekaný Petr se choulili v koutku a čekali.

Maminka dostala injekci na uklidnění a tatínek doporučení co a jak dělat a kdy znovu volat. Když maminka usnula, otevřel dopis, kterým to vše začalo.

Měl problém jej dočíst do konce. Zvedl se mu žaludek. Cítil nenávist a zlost. Vztek jím cloumal tak, až se mu třásly ruce. Dopis byl velmi krutý, zlý, zraňující a výhružný.

Nadával adresátce do děvek a cour, která se neštítí pošpinit pověst zesnulého manžela tím, že se tahá s rozvedeným mužem. A nestydí se do toho zatahovat i nevinné dítě a manipulovat jím. Byla obviněna také z toho, že dítě, o které po manželově smrti přišla, zcela jistě nebylo jeho. Coura byla, je a bude a kdoví, jak to s tím potratem toho parchanta bylo. Dopis z ní činil nezodpovědnou promiskuitní ženu, bez špetky morálky, která si nezaslouží vychovávat dítě. Pisatelé tedy podali na odboru sociální péče udání, že jí nepřísluší právo mít v péči Andělku, protože se o ni špatně stará, tahá si do bytu chlapy a ještě ji nechává o samotě s cizím starším klukem, který na ni má špatný vliv. Zároveň podali žádost na soud o svěření děvčátka do jejich péče. Podepsáni Anděličini milovaní dědeček s babičkou.

Místo vysněných prázdnin nastalo peklo. Nejprve je navštívili ze sociální péče. Mluvili i s Andělkou, která byla vylekaná z toho, co se děje. Navíc v těch dnech Petr odjížděl k moři a několikatýdenní odloučení ji ničilo. Přišel další dopis, velmi podobného znění, tentokrát do maminčina zaměstnání.

Pracovnice ze sociálního odboru marně a zdlouhavě matku uklidňovaly, že má právo na soukromý život, že je z jejich pohledu obvinění naprosto nesmyslné a že se klidně může bránit žalobou za pomluvu.

A když už to konečně začalo vypadat nadějně, přišla podpásovka toho nejhoršího kalibru.

To letní dopoledne si Andělka hrála před domem. Na trávníku měla rozloženou deku, na ní panenku miminko a nějaké oblečky. A také spoustu nádobíčka, ve kterém usilovně pro miminko cosi vařila.

Ani nepostřehla, že kousek od ní zastavilo auto a vystoupily z něj dvě osoby. Dědeček a babička.

Andělka do té doby neměla ani tušení, co její mamince udělali. Ta se ji snažila před jejich zlobou uchránit. A tak když k ní přišli, měla z jejich návštěvy velkou radost. Ta poněkud opadla, když jí oznámili, že si pro ni přijeli a že od teď bude bydlet s nimi. Protože mamince soud zakázal ji vychovávat. Kvůli tomu chlapovi, co se s ním slízá. Ať se stará o toho jeho kluka. Ale ona, Andělka si zaslouží něco lepšího a protože je stejně celý tatínek, tak patří k nim a ne té děvce.

Andělka byla z toho k smrti vyděšená a když jí řekli, že si musí hned nastoupit do auta, tak odmítla a pokusila se utéct. V tu chvíli ji muž chytil a snažil se ji násilím odnést. Začala strašně křičet. Křičela strachy a hrůzou, nikdy tak strašně nevolala o pomoc, jako teď. Křičela, ječela, házela sebou, dokonce i kousala a za to dostala silnou facku. Mezitím z domu vylétl Petrův otec a hned po něm její maminka. Holčička ten příšerný nátlak emocí nevydržela a náhle její tělíčko zvláčnělo, že vypadalo jako tělo hadrové panenky. Upadla do bezvědomí.

Naštěstí neviděla a neslyšela, co se dál stalo. Neviděla, jak se o ni přetahují, neslyšela maminku plakat a křičet hlasem, při kterém běhal mráz po zádech. Neslyšela, jak padají hrozná obvinění a příšerná slova. Nebyla u toho, jak přijela sanitka i policie. Nevěděla, že ji napojili na přístroje a nabodali do tenounkých ručiček jehly ke kapačkám. Nevěděla nic. Její tělo bylo k její duši milosrdné.

Když se konečně v nemocnici probrala, držela ji za jednu ruku máma, za druhou strejda. Oba byli úplně bílí, měli velké kruhy pod rudýma očima, ale na Andělku se oba krásně usmívali. Držela se jich, jako klíště a nepustila, ani když upadla do přerývaného spánku.

Ten den, kdy ji propustili z nemocnice, nádherně svítilo slunce. Andělka se loučila se všemi hodnými sestřičkami i s naoko ubručeným panem primářem a usmívala se jako to zářivé pozdně letní sluníčko. Za pár dní jde poprvé do školy a je šťastná, že to stihla.

Držela se za ruku chvíli Petra, chvíli maminky i strejdy, nemohla si vybrat. Nakonec to rozhodl strejda a vzal Andělku do náruče. Odnesl ji k autu a pak jeli a jeli a jeli, až zastavili před hezkým domečkem s modrými vraty, modrými parapety a modrým drátěným plůtkem pod okny.

Jejich nový společný domov.

Po tom hrůzostrašném incidentu, kdy to s Andělkou vypadalo hodně špatně, se maminka sesypala. Veškeré věci kolem vyšetřování události řešil Petrův táta. Maminku pevně podržel a v okamžiku, kdy se Andělčin stav začal zlepšovat, dohodli se na radikální změně. Měnili a měnili, až se jim podařilo za jejich dva byty získat tenhle domek. Je to docela jiná obec, v jiném kraji, co nejdál od Andělčiných prarodičů. Novou adresu znala pouze Petrova matka, která jim shodou okolností domek pomohla sehnat, protože kousíček odtud mají s novým manželem chalupu. Během stěhování a zařizování se všichni nějak dokázali semknout, celá ta hrůza všechny stmelila, i když to ještě před časem považovali za nemožné. Petrovi vše opatrně vysvětlili, byl z toho jak opařený. Vydatně pomáhal se stěhováním a hlavně se zařizováním pokojíčku pro Andělku. Byl rád, že bude mít blíž svou maminku, která slíbila, že na další dovolenou vezmou Andělku určitě sebou a taky, že bude vždy, i s maminkou a Petrovým tátou,  na chalupě vítaná.

Zítra se koná maličká svatba. Od zítřka budou mít všichni čtyři stejné příjmení. Na matrice mají již vše zařízeno, takže až půjdou Andělka a Petr 1. září do nové školy, budou už oficiálně bratr a sestra.

Tak jak si to oba usilovně přáli a jak si to tenkrát v zimě pod peřinou slíbili.