Domácí násilí

„Musíš od něj okamžitě odejít,“ řekla důrazně Světlana. Její kamarádka však jen odmítavě zavrtěla hlavou: „Já ho mám ráda! A on mě!“ „Tak proč tě bije?“ řekla na to tiše Světlana.  

„Ale tak to není,“ vyhýbavě odpověděla se sklopenýma očima mladá žena.

„Jak to, že ne?“ vybouchla Světlana. „A co ty modřiny na rukách? A tady na stehně?“ poodhrnula kamarádce sukni. „Prostě nikdo, rozumíš, nikdo nemá právo ti ubližovat!“

Odpovědí jí bylo jen mlčení. Místností zněl pouze pravidelný tikot hodin. Světlana se dívala na svou přítelkyni a vztek v ní narůstal víc a víc. Jejího muže nikdy neměla ráda. Byl o dost starší, o více než pětadvacet let. Něco jí na něm vadilo od první chvíle. Když jí kamarádka oznámila, že spolu chodí, byla z toho paf. A jejich svatba ji doslova vyděsila. Nejen kvůli věkovému rozdílu. Hlavně kvůli jeho pověsti.

„Ale on je na mě hodný, moc hodný. A má mě moc rád. Nikdy mě nikdo tak nemiloval jako on. Jen…“ odmlčela se na chvilku žena. „Jen co?  Nikdy, znovu opakuju, nikdy neexistuje důvod k tomu, aby tě někdo zbil, Julie.“

Chtěla říct víc, ale klapl zámek. Světlana se automaticky narovnala a stiskla rty. Rozlétly se dveře a do místnosti vstoupil vysoký černovlasý muž.

„No ne, to je ale návštěva,“ zahlaholil. „Světlano, vítám vás,“ a už podával ženě ruku. Hned na to se otočil na Julii. Usmál se na ni, pohladil po vlasech a políbil. „Ahoj miláčku.“

Světlana šokovaně sledovala proměnu výrazu obličeje své přítelkyně. Ta se rozzářila a hned se nabídla, že partnerovi uvaří kávu. Ten ji opět letmo pohladil a řekl, ať se v klidu věnuje přítelkyni, že to zvládne sám.

Jako pes, pomyslela si trpce o své přítelkyni. Vypadá jako vděčný psík, kterému se vrátil páníček a jen tak mimoděk jej podrbal za uchem. Chtělo se jí zvracet. Ten úchylný parchant! Julie, proboha, vzpamatuj se!

Nemohla se na to dívat, musela pryč. Rychle se rozloučila a okamžitě odešla. Nechtěla si domýšlet, co se asi bude za zdmi malého domku odehrávat.

„Sluší ti to,“ řekl muž sedící u stolu a s přivřenýma očima sledoval svou mladou ženu. Potěšil ji. Usmála se na něj. Ještě chvilku ji sledoval, pak vstal, vzal jí z rukou talíř, který utírala a řekl jen jedno slovo: „Pojď.“

Věděla, co bude následovat. Odvedl ji do koupelny. Svlékl ji, poté ji umyl i utřel ručníkem. Nespěchal. Pak jí oblékl bílou pánskou košili, která visela na věšáku, zabalil ji do ní, ale nezapínal. Pak se rychle opláchl také, vzal ji do náruče a odnesl do ložnice.

Položil ji do postele. Ani se nepohnula. Díval se na ni. Nejprve jí zvedl ruce a položil nad hlavu. Poté trochu poodhrnul košili. Zavírala oči studem, cítila, jak si ji samolibě prohlíží. Studoval každý centimetr jejího těla. Věděla, co bude následovat teď. Roztáhl jí nohy a znovu si ji nestydatě prohlížel.

A pak si ji vzal. Bez jakéhokoli varování. Svíral jí ruce jak ve svěráku, nebral ohledy na to, že ji mohou jeho pohyby bolet. Nahlas vydechla, okamžitě jí jednou svou rukou zacpal ústa, tou druhou ji dál pevně držel zápěstí. Proti své vůli i proti jakékoli logice cítila, jak její vzrušení narůstá a blíží se k vrcholu. Kdyby nás tak viděla Světlana, napadlo ji náhle. Tohle by nikdy nepochopila.

Poprvé se spolu tímto trochu jiným způsobem milovali, když Miloš přišel domů z jakési oslavy trochu opilý. Nebyl opilý tak moc, aby nevěděl, co dělá, ale dost na to, aby ztratil všechny zábrany.

Tenkrát se pohádali. Byla na něj drzá. Hodně drzá. Tehdy ji ale neuhodil, i když na to měl téměř právo. Chytil ji zezadu za vlasy a přitáhl si její obličej ke svému. Něco jí říkal, vyhrožoval. A ona se vyděsila. Přála si, aby jí dal facku a tím to všechno skončilo. Jenže jak byl bez jakýchkoli zábran, dotáhl ji k posteli, povalil ji a přivázal ji za ruce k pelesti. Velmi hrubě z ní strhal oblečení a když se bránila, byla bita. Oči mu svítily tak, jak to nikdy nezažila. Přerývaně dýchal, byl jako pod vlivem nějaké drogy. Stejně nesmlouvavě se s ní začal milovat. A ona, nemohla tomu sama věřit, hlasitě sténala, ne bolestí, ale obrovskou rozkoší.

Když bylo po všem, oba  vystřízlivěli. On ji opatrně rozvázal, ale odmítal se jí podívat do očí. Ona si obličej studem raději zakryla. Nepoznávala sama sebe. Styděla se za sebe, za své pocity i za to neuvěřitelné uspokojení, které v ní ještě doznívalo.

Poprvé v životě se jí zeptal, jestli jí neublížil. Zavrtěla hlavou. Pochopil? Pochopil a ulevilo se mu. Udělali dohodu. Ne vždy, ale někdy. Jen, když budou chtít oba. Pak jí šeptal dlouhé vyznání. Byla šťastná, když jí řekl, jak ji miluje a co pro něj znamená. Patří k sobě.

Teď, když už Miloš tvrdě spal, Julie přemýšlela o dnešní Světlanině návštěvě. Prý mám odejít, pomyslela si. Ale proč bych to dělala? Jen pro pár modřin? Modřin z lásky?

Miloše miluju. Je to první člověk v mém životě, pro kterého tolik znamenám. Má mě rád. Stojím mu za to, aby se mnou byl.  Světlana nemá ani tušení, jaké to je, být na světě neviditelná. Nezažila pocit, kdy je někomu na obtíž.

Julie se otočila na bok. V hlavě jí začínala rezonovat vzpomínka na dětství. Byli na první pohled dokonalá rodina. Pečující a milující matka, pozorný a skvělý otec. Ostatní jí záviděli a říkali, ty se máš, ty máš tak prima tátu.

Holky jí hodně záviděly staršího bratra. Nikdy s ním neměla důvěrný vztah. Ne, že by si nerozuměli. On se s ní prostě vůbec nebavil. Obtěžovala ho jen tím, že byla. Pak měla o pět let mladší sestru. Měla ji moc ráda. Ale jen co se narodila, udělala z Julie neviditelnou bytost. Julie měla celé dětství dojem, že je adoptovaná. Nikdo na ni neměl nikdy čas, nikoho nezajímalo, co říká. Ve škole se učila hůř, než sourozenci. Neuměla ani hezky kreslit, ani pěkně psát, matematika jí dělala potíže. Chybovala v gramatice i v přírodních vědách. Měla z otcových řečí občas dojem, že by byl raději za jinou dceru. Lepší, hezčí, chytřejší, snaživější či schopnější. Snažila se napodobovat mladší sestru, aby získala stejnou pozornost jako ona, ale okřikovali ji, ať se nerozmazluje. Pak se pokoušela zoufale napodobovat svého úspěšného bratra. Řečí, mimikou, gesty, chováním. Byla akorát směšná. A nic tím nezískala. Pouze neschopnost přijmout svou ženskost.

Doma bývávalo pěkné dusno. Rodiče se nikdy nehádali, to ne.

 Ale otec třeba shodil talíř i s jídlem ze stolu tak, až se rozbil na tisíc kousků a to jen kvůli tomu, že si chtěli pustit v televizi hudební pořad, on to nechtěl dovolit a děti si dovolily zaprosit. Musela pak ty střepy vybírat z koberce a poté jej pečlivě vyčistit, aby tam nezůstala jediná špínečka.

Nebo prošel skrz matku i Julii, když dělal, že je nevidí a to jen pro poznámku: „Nemůžeš, prosím tě, té holce to kolo konečně opravit?“ Víc než naražená ruka bolela ta povýšenecká ignorace.

Nebylo ani trochu hezké slýchávat v noci matčin dusivý pláč. V noci se z bytu vůbec stávalo strašidelné místo. Schovávala se pod peřinu a zacpávala si uši, když slyšela zvířecí zvuky z ložnice.

Při každém nedorozumění, po každém konfliktu, pokaždé museli ona i její sourozenci za otcem do ložnice  a prosit, i když vina nebyla na jejich straně, o odpuštění. Poníženě a dlouze. A poté si vyslechnout hromadu výčitek a velkomyslné odpuštění.

Nebo když se maminka vrátila v sedm večer třeba z povinné oslavy MDŽ. Odcházela z takových akcí vždy první, nikdo jiný se k ní nikdy nepřipojil. Přesto ji doma vítalo dusno. Děti musely jít okamžitě spát. Večerníček, nevečerníček.

A v noci zase ten pláč a zvuky…

Světlano, kamarádko moje milovaná, ty jsi asi nikdy nechtěla utíkat z domu, viď? Takže jsi nemohla zažít hádku, ve které by si ve třinácti prohlásila, že utečeš z domu, protože se to už nedá vydržet. A nemusela si vést tak strašně ponižující dialog se svým otcem:

„Tak ty chceš utéct? A kam bys asi tak utekla?“

„To je jedno, třeba k tetě do Prahy.“

„Jo? A jak se tam asi tak dostaneš?“

„No jak, vlakem, přece!

“Aha.  A kde chceš vzít peníze na vlak?“

„Mám v kasičce přece našetřené svoje peníze.“

„Cože tam máš?“ zařval otec. „Cože tam máš??? Svoje co? Peníze??? Jaké svoje peníze?“

„No kapesné a k narozeninám a za vysvědčení,“ zněla už nejistá odpověď.

Řev: „Ale to nejsou žádné tvoje peníze. To jsou NAŠE peníze. My jsme je s maminkou vydělali a my jsme ti je půjčili. A jen my máme právo určit, jak a jestli vůbec budeš smět ty peníze použít. A já ti je teď zabavuji, protože za blbosti se utrácet nebudou! Takže už nemáš žádné peníze! A buď tak laskavá a vytáhni z té tašky to oblečení.“

„Ale to je moje oblečení, můžu si s tím dělat, co chci,“ plačtivě z posledních vzdorujících sil reagovala dospívající dívka.

A zase posměšný výraz: „Nic tady kolem dokola není tvoje. Vůbec nic. Ani knížky, ani hračky, naprosto vůbec nic není tvoje. Nevydělala sis ještě ani korunu, nemáš nic!  VŮBEC NIC! Tohle oblečení jsme ti koupili s maminkou za námi vydělané peníze. Takže my určujeme, co se s tím oblečením stane. A jestli budeš ještě v podobných scénách pokračovat, může se stát, že ti nejen žádné nové věci už nikdy nekoupíme, ale tyhle hadry vyhodím vlastnoručně do popelnice!“

A vytrhl jí z ruky oblíbené triko.

„Ne, tati, prosím tě, ne!“ pokusila se s pláčem o tričko přetahovat dívka. Marně. Už ho nikdy neviděla.

Julie si utírá z tváří slzy. Ještě dnes si palčivě vybavuje tu bezmoc, jakou tenkrát prožívala.

Tehdy se rozhodla zabít. Už žádný pláč, zoufalá beznaděj a osamění.

Druhý den, když přišla ze školy, byla sama doma. Měla za úkol umýt a utřít nádobí. Když utírala velký červený nůž, kterým se porcovalo maso, napadlo jí, že by mohl být všemu hned teď konec.

Utěrku zahodila na zem a vzala nůž do obou rukou. Pečlivě si jej prohlížela. Byl velký a byl ostrý. Rozepnula si knoflíčky u blůzky a přitiskla špičku nože na svou ještě skoro dětskou hruď. Bušilo jí hrozně srdce a třásly ruce. Co se asi stane, až umřu? Bude vůbec někdo brečet? Bude vůbec někdo smutný, že tu už nejsem? Všimne si toho vůbec někdo? Co když nikomu nebudu chybět?? Jedna otázka za druhou. V hlavě jí hučelo jako v úlu.

Doma to nikdo nepostřehne, někomu se možná uleví. Brácha bude rád, že má víc místa ve skříni a že ho nikdo neotravuje. Ségra bude asi trochu smutná, ale vezme si všechny moje hračky a knihy a bude spokojená. Otec bude rozhodně hrát divadlo, ale ve skutečnosti se mu uleví, že má jednoho lempla z krku a máma? Té to bude asi taky víceméně jedno. Hlavně, že to nepotkalo bráchu, nebo ségru.

Tohle poznání ji rozplakalo. Zkusila na nůž trochu zatlačit. Štíplo to a na hrudníku se objevila malá ranka, ze které zvolna vytékal tenký pramínek krve. Udělám to, rozhodla se.

Náhle zaváhala. Kam mám přesně bodnout? Co když nůž sjede po žebru? Nemohla si vzpomenout, kde je přesně srdce, nerada by si nožem prorazila plíci a minula srdce. Bolelo by to a určitě by neumřela  a měla by z toho pak jen problémy. Níž jít nechtěla, možná kdyby si probodala břicho, tak by při trošce štěstí možná vykrvácela. Ale o tu bolest, která by však mohla být zbytečná, nestála.

Zhroutila se k zemi. Ani zabít se nedovede. Táta má pravdu. Je neschopný lempl. Lempl a zbabělec.

Večer se otec vrátil z práce. Ignoroval ji. Jako by nebyla. Zavřel jí dveře před nosem, až se bouchla do hlavy. Když si začala napouštět vodu do vany na koupání a odskočila si na záchod, otec kohoutek zastavil, vytáhl špunt z vany a demonstrativně hulákal na ostatní, ať laskavě zbůhdarma nepouští vodu, stojí to moc peněz. Když se ozvala, že se šla přece koupat, ani o ni nezavadil pohledem. Neexistovala. Nebyla.

Máma ji pak prosila, ať se mu jde omluvit. Nechtěla, ale musela. Nevěděla proč, ale matka na tom trvala.  Aby byl zase na chvíli klid.

Když se omluvila, otec jí dal dlouhou přednášku o tom, jak je nevděčná a ničeho si neváží a že je mu hanba a hlavně jak hrozně ho ranilo, když včera vykládala, že ho udá policajtům. Hleděla na něj, protože netušila o čem mluví. Tvrdil jí, že to opravdu řekla, připadala si jako v Jiříkově vidění. Nic takového nikdy nevyslovila a on jí to teď vyčítá. Nevděčná dcera versus velkorysý odpouštějící otec. Na tričko se raději nezeptala, nenašla odvahu. Čerstvá rána na hrudníku ji pálila, stejně jako oči, které chtěly zase plakat.

Takových dnů bylo tisíc. Mnoho tisíců. A každý z nich se zarýval do dětské duše tak jako ten červený nůž do dívčiny kůže.

„Julinko, ty pláčeš?“ ozval se ochraptělý mužský hlas. A hned ucítila, jak ji k sobě tiskne pevná mužská paže. „Co se děje?“

Zavrtěla hlavou.

„Špatný sen?“

Otočila se k němu a obličej zabořila do jeho podpaží. Rozplakala se naplno. Jen ji hladil a konejšil.

Žena se začala zvolna uklidňovat. Miloš. Její spása. Její vyvolený. Věděla, že se ho někdy lidé bojí. Je velký. Je silný. Je autoritativní. Je cholerik. Umí řvát tak, až se otřásají okenní tabulky. Ale je emotivní. A empatický.

Nikdy ji neuhodil. Tedy, ne tak, jak si Světlana myslí, pousmála se v duchu. A i když se někdy nepohodnou a řve u toho na ni, kupodivu se jej nikdy nebojí. Umí se jí omluvit. Nikdy se k ničemu nevrací, dokáže události uzavřít hned na místě. Nikdy jí nic nevyčítal. Neignoroval ji. Nechtěl ji měnit, bral ji se vším, co k ní patří i s její minulostí. Chránil ji. Dával jí vše, co jí celý život chybělo a toužila po tom. Měla jeho lásku i úctu. Směla být jeho malá holčička, když chtěla a potřebovala. Směla být jeho panenkou. Nemusela nic předstírat, přijímal ji se všemi jejími částmi osobnosti. I s těmi temnými a nehezkými. Vracela mu to plnou měrou. Byla mu oddaná a odevzdaná.

Přemýšlí, jak kamarádce vysvětlit, že těch pár modřin na rukou i nohou nic neznamená. Jsou to modřiny z lásky. Asi nepochopitelné a pro mnohé odsouzeníhodné a zvrhlé. Ale ty jizvy na duši, ty rány v srdci, ty jsou milionkrát horší. I proto, že nejsou vidět. A nikdo o nich neměl a dosud nemá ani zdání…