Adopce

„Ta holka nám zničila manželství! Pořád se jenom hádáme. Bojím se, že se kvůli ní rozvedeme,“ plakala žena. „Já ji nechtěla, já ne. To Radek pořád, že jí musíme pomoct. Chtěla jsem s ním mít dítě a on nechtěl kvůli synovi. A teď najednou přitáhne tu holku.“

„A proč jsi mu tenkrát nic neřekla?“ zeptala se postarší kolegyně.

„Nemohla jsem!“ vybouchla mladá žena. „Byl jak posedlý. Věděla jsem, že když mu budu odporovat, opustí mě. Absolutně nepřipouštěl jinou možnost. A já o něj nechtěla a nechci přijít. Nemůžu bez něj být.“

„A co Ráďa? Jak ten to vzal?“ zajímalo kolegyni.

„Tohle mě štve ze všeho nejvíc. Stál při tátovi od první chvíle, prý si vždycky přál mladší sestru. Víš, jak mi je? Chtěla jsem mít s Radkem vlastní dítě. Ještě před svatbou mi ale řekl, že dítě mít už nechce. Bál se, aby se Ráďa necítil odstrčený. Víš sama, jak špatně snášel rozvod Radka a Věry. Měl pocit viny, že Ráďovi zkazil dětství a nechtěl dopustit, aby se cítil sourozencem obraný o pozornost. Já to tenkrát obrečela. Dokonce jsem zvažovala, že se s Radkem rozejdu, ale nakonec jsem si říkala, že mi za to stojí a zvykla jsem si. A teď po pěti letech přišel s tím šíleným nápadem,“ dál plakala žena.

„Evo, uklidni se. Tohle ti nepomůže. Musíš si s Radkem promluvit,“ utěšovala ženu její kolegyně a kamarádka v jednom.

„O čem?“ hystericky vykřikla žena. „On se v ní jen vidí. Víš, že už spolu skoro dva měsíce nespíme? A víš proč? Protože se k nám do ložnice v noci nastěhuje ten malej vetřelec. Prý má ošklivé sny a tak s brekem přiběhne. Místo toho, aby ji odvedl zpět do jejího pokoje a tam ji uklidnil, tak ji nechá, aby si k němu vlezla pod peřinu. Holka si na to zvykla a chodí už každou noc. Když jsem ji chtěla odvést já, byla jsem za necitlivou mrchu.“

„Ale no tak Evo, uvědom si, co má ta holka za sebou. Nemůžeš jí vyčítat, že se v noci sama bojí. Buď ráda, že vám tak věří a přijde za vámi,“ snažila se o smířlivý tón její přítelkyně.

„Mluvíš jak Radek,“ odsekla Eva. „Pořád má pro ni milion omluv a na mě jen zvyšuje hlas. Jako bych za všechno mohla já.“

Rozbrečela se. Už nemohla. Od první chvíle, co k nim její muž přivedl tu hubenou málomluvnou dívku, pokoušela se o nemožné. Předstírala a přemáhala se, ale žádný cit k té dívce, na rozdíl od manžela a jeho syna, necítila. Oba o dívku pečovali jako o vzácnou kytku, Eva najednou překážela. Snažila se k holčičce najít alespoň nějaký vztah, ale nedařilo se jí to. Možná jí nedokázala porozumět, protože podvědomě ani nechtěla. Přibylo jí práce, doma už to nebylo jako dřív. Radek věnoval veškerou pozornost té dívce, na Evu mu už nezbýval čas a snad už ani chuť. Od prvního dne cítila, jak se mezi nimi vše mění. Byla na druhé koleji a nesla to hrozně těžce. I malý Ráďa u nich teď býval častěji než v minulosti.

Jeho matka bydlela blízko, měla pronajatý malý byt v nevelké bytovce na opačném konci ulice. Ráďovi zůstalo zázemí u táty v malém domku, u maminky dostal nový pokoj.  K tátovi chodíval, kdy měl chuť, byl to jeho domov. Už před těmi pěti lety si těžko zvykala na to, že jim do domácnosti z ničeho nic vtrhne kluk a zůstává tak dlouho, jak sám uzná za vhodné. Cestu k ní si hledal složitě a dodnes měla pocit, že ji spíš trpí, než že by ji bůhvíjak miloval. Byla pro něj jen teta.  Snažila se, moc, i když byla o deset let mladší než její manžel. Neměla ráda jeho první ženu Věru, stále na ni žárlila. Vadilo jí, že každé Vánoce tráví u nich. Zase ta jejich dohoda, aby Ráďa jejich rozchod snášel dobře. Oni tři byli spokojení, ale na Evu ohled nikdo nebral. Nikdo se jí neptal, jestli se jí to líbí, nebo by to chtěla jinak. Radek ji postavil před hotovou věc. A s tou holkou to bylo zrovna tak.

Dnes je jí třicet a je unavená a zoufalá. Už třetí měsíc se netěší z práce domů. Budou Vánoce. Včera se jí Radek zeptal, co má pro Lidušku pod stromeček. Nemá nic. Další hádka. Tichoučká, aby náhodou děti něco nezaslechly. Toužila po intimnostech. On, kterému na milostných prožitcích vždy tolik záleželo,  se náhle bez nich obejde. Vždy jim to v tomhle směru až nadstandardně klapalo a nyní jejich milostný život skomírá. A on si toho snad ani nevšiml. Hlavně, že může v noci utěšovat ubrečenou holku a potichu jí zpívat na uklidněnou. A že Eva v těch chvílích tiše pláče do polštáře, to už neslyší.

Z rádia zněla veselá písnička, ve které cinkaly rolničky. U kuchyňské linky stála osmiletá dívka. Před sebou měla dřevěný vál, kolem sebe bílo, jakoby nasněžilo, vedle válu stála zašpiněná váha, o ni opřený sešit v zelených tvrdých deskách a kolem dokola rozhozené sáčky s moukou a cukrem, skořápky od vajíček a obal od másla. Do rytmu melodie soustředěně tlačila drobnými dlaněmi do podivné hroudy, která velmi vzdáleně připomínala těsto a snažila se, aby ta hromádka začala vypadat jako  ta správná hmota na linecké. Chtěla překvapit tetu. Ze svých tajných pokladů vyhrabala maminčinu kuchařku a našla si recept. Maminčino cukroví bylo nejlepší na světě. Maminka jí ho už nikdy neupeče, ale ona tetě ukáže, jakou dobrotu maminka připravovala. Každý rok mamince pomáhala s pečením, milovala vykrajování, loni už směla sama vyvalovat. Letos to musí dokázat sama. Teta bude mít radost, že nemusí to těžké těsto dělat sama, je to děsná fuška to mačkat. Strašně se těšila, co na to teta se strejdou řeknou. Byla tak zabraná do práce, že přeslechla klapnutí zámku i dveří.

Písničku přerušil hlasitý výkřik: „Liduno, proboha! Co to děláš?“

Vyděšeně se otočila za hlasem. Spatřila tetu Evu, celou rudou v obličeji.

„Ty ses zbláznila! Tak já se tady jako idiot honím, tahám se s nákupy a ty to takhle všechno vyplýtváš na hraní? Chtěla jsem večer dělat první těsto. Můžeš mi laskavě prozradit, z čeho, když jsi mi všechno sebrala? Víš, kolik to stojí?“

Dívka se při křiku celá schoulila do sebe a zděšeně pozorovala rozběsněnou tetu. Oči se jí rozšiřovaly údivem, když teta během hubování vzala vál s těstem a vysypala její pracný výtvor do koše. Chytla památeční kuchařku, psanou maminčinou rukou a mrskla ji po dívce. Sešit s maminčinými recepty dopadl na zem. Dívka začala brečet.

„Neřvi, nemáš proč,“ okřikla ji rozzlobená žena. „A aby sis pamatovala, Liduno, že se jídlem neplýtvá, s cukrovím máš utrum. To, co jsem musela vyhodit, bylo přesně to množství, které jsi mohla o Vánocích sníst. Takže letos cukroví pro tebe nebude existovat. Máš ho tam v koši.“

Dívka nevěřila tomu, co slyší. Pomalu si podala sešit po mamince, se slzami v očích zjistila, že se uvolnila vazba. Otočila se nešťastně na tetu. Ta se už na ni nedívala. Stála opřená o linku a stále zuřila.

„A ten bordel po tobě budu muset uklízet zase já, že? Zmiz mi z očí. A nezapomeň si zase postěžovat strejdovi, jak jsem na tebe zlá,“ skoro už křičela Eva.

Dívka se sklopenou hlavou tiše za sebou zavřela dveře a rozběhla se do svého pokojíčku. Celá se třásla na těle. Věděla, že strejda dnes přijde až po zprávách. Převlékla se do pyžama, rozestlala si postel a schovala se pod peřinu. Plakala. Plakala tak dlouho, dokud vyčerpáním neusnula.

Zaspala příchod strejdy i dlouhou hádku. Zaspala i to, že ji strejda přišel zkontrolovat a srovnal jí odkopanou deku. Zdál se jí krásný sen. V tom snu byla zase s maminkou a tatínkem, seděli spolu u nich v kuchyni a hráli člověče nezlob se. Svítilo sluníčko a maminka s tatínkem se krásně usmívali. Jako kdysi, než zahynuli v autě po srážce s kamionem. Když se v noci probudila, znovu se rozplakala. Tak moc si přála, aby sen byla skutečnost, nebo aby se z něj už nikdy neprobudila. Toužila, aby ji strejda objal a zase zapíval tu krásnou písničku o holoubkovi. Ale po tom, co se dnes stalo, nenašla odvahu do ložnice zajít. Další dlouhý usedavý pláč ji pomohl k neklidnému spánku.

„Liduško,“ zaslechla z polospánku tichý a příjemný mužský hlas. „Liduško, na, vezmi si to a pořádně ten prášek zapij.“ Otevřela oči. U postele seděl ustaraný strejda a podával jí tabletku.

„Máš trošku teplotu,“ dodal na vysvětlenou. Rychle spolkla nabízený prášek a hltavě jej zapila a hned se zase položila zpět na polštář. Cítila se unavená.

„Dnes do školy nepůjdeš, už jsem tě omluvil. Spinkej. Když budeš něco potřebovat, nechám otevřené dveře, abys mě mohla zavolat.“

Chytla ho za ruku a zavřela oči. Usnula téměř v zápětí.

„Věro, dáš si kafe?“ zeptal se své bývalé ženy. Přikývla.

„Nezlob se, že tě otravuju, vím, že nemá Eva ráda, když sem chodím,“ omluvně se zatvářila štíhlá tmavovláska.

Zavrtěl hlavou: „Všechno je to špatně, Věro. Úplně špatně.“

„Když ty jsi byl vždycky palice dubová, s tebou to nikdy nebylo lehké,“ usmála se žena.

Oplatil jí úsměv: „Ale ty jsi to se mnou docela uměla. Cukr?“

Přikývla.

„Ale proč jsem vlastně přišla. Alena mi půjčila na svátky chalupu. Jedou do Špindlu, tak mi nabídla, abych vzala Ráďu ven na vzduch. Napadlo mě, že bych vzala i Lidušku. Je bledá jako stěna, na horách jí bude dobře. Ráďa by bez ní stejně nechtěl jet a ve třech nám bude veseleji. Co ty na to?“

Muž si přejel oběma rukama po tváři. Zadíval se na svou bývalou ženu. Byla pořád moc hezká, i když jí kolem očí i úst přibyly vrásky. Měla pěkný hřejivý úsměv a klidné oči vyzařovaly vyrovnanost i pohodu. To, co mu poslední dobou tak palčivě chybělo.

„Věro, proč jsi tehdy odešla? Byl jsem fakt tak nesnesitelný?“ zeptal se tiše.

Usmála se: „Ale ne. Jen jsi byl hluchý a slepý. Měl jsi pořád pocit, že ti něco uteče. Já vím, že k životu potřebuješ neustále něco dělat, ale bylo toho už moc. Tenkrát jsem si myslela, že je pro tebe důležitější spousta věcí, než já.  Byla jsem osamělá. A jednou mi došlo, že když se postavím na vlastní nohy, budu sice dál osamělá, ale budu mít svou hrdost a hlavně svobodu. Nebudu závislá na tvém čase, na tvých rozhodnutích. Tak strašně jsi mě rozčiloval, když si najednou zavolal, ať jedeme na výlet sami, že nestíháš. To si neumíš vůbec představit,“ zasmála se Věra.

Muž se jen smutně pousmál. Míchal si horkou kávu. Měl ji rád hořkou. Hořkou jako pocit, který se v něm usadil před pár týdny.

„Tak co, pustíš Lidušku s námi?“ zeptala se žena.

„To víš, že ano. Možná se za vámi přijedu podívat, myslím, že se mi po děckách bude stýskat.“

„Sám?“ tiše pronesla žena a dívala se do svého hrníčku, jako by v něm chtěla přečíst blízkou budoucnost.

„Asi… Věro,“ pronesl naléhavě a pak jakoby si to rozmyslel a odmlčel se.

V tom vrzly dveře a v nich stála malá Lidka.

„Jé, této Věro, ahoj,“ vítala se hned s návštěvou.

„Ahoj Liduško, doufám, že nebudeš stonat. Protože se tě chci zeptat, jestli bys nechtěla se mnou a Ráďou vyrazit na hory. Jeli bysme hned po Ježíšku a můžeme tam klidně být až do Nového roku. Chtěla bys?“

Holčička se nejprve rozzářila, ale během momentu povadla. Sklopila hlavu a vypadalo to, že se dá do pláče.

„Víš, teto Věro, to nejde.“

„A proč? Neumíš lyžovat? To přece nevadí,“ povzbudivě se usmívala teta.

Dívka se slzami v očích zavrtěla hlavou. S pohledem sklopeným k zemi potichu vysvětlovala: „Já tady totiž, teto, přes Vánoce nebudu.“

Oba dospělí se na sebe znepokojeně podívali.

„Jak nebudeš?“ položil dívce muž otázku.

„No přece, jak teta Eva říkala, že o Vánocích mají být všichni se svou rodinou. Tak já musím jet na Vánoce k té tetě, co se stará o babičku. Vy budete spolu a já se svou rodinou,“ zlomil se dívce hlas a zavzlykala.

Nepostřehla, jak oba dospělí vytřeštili oči a muži se nahrnula krev do obličeje. Jeho bývalá žena rychle položila svou dlaň na jeho rameno a zavrtěla hlavou. Muž vydechl.

Věra se zvedla a šla k plačící holčičce. Objala ji a řekla: „Liduško, to bude nějaké nedorozumění. Teta to asi myslela tak, že kdybys chtěla o Vánocích navštívit babičku a tetu, tak by se nikdo nezlobil.“

„To ne, teto. Teta Eva říkala, že tam zavolá a domluví to. Dárky pro Ráďu, strejdu a tebe vám mám dát, až se vrátím,“ smutně oponovala.

„Liduško, teta to určitě popletla,“ promluvil muž, který se jen stěží ovládal. „Copak bych si tady na Vánoce bez tebe počal? A co Ráďa? Vždyť se těší, jak spolu budete zdobit stromeček.“

Dívka zvedla oči a vděčně se na oba dívala. Bouchly dveře. Radek mladší se vrátil ze školy. Pozdravil se s rodiči a už Lidušku táhl za ruku zpět do jejího pokojíčku. Přinesl jí překvapení, po cestě ze školy jí koupil malou čokoládu.

Muž se pomalu uklidňoval.

„Věro, mohly by být děcka dnes přes noc u tebe? Zítra je stejně sobota.“

Pochopila. A rozuměla.

„Změnil ses. Jsi jiný, než tehdy.“

Zvedl překvapeně obočí.

Jen se usmála a zvedla se: „Jdu říct dětem, aby se připravily.“

„A strejdo, víš že umí teta Věra udělat palačinky ve tvaru zvířátka? Chtěla jsem ti jednu schovat, ale bohužel jsme je všechny snědly, nezlobíš se?“ nezastavila pusu malá cácorka.

„Tak se ti u  tety líbilo?“ zeptal se, když se konečně dostal ke slovu muž s velkými kruhy pod očima od nevyspání.

„No. Hodně!“

„Tati, kde je teta Eva?“ zeptal se rozhlížející se kluk. Něco se změnilo. Ale nemohl přijít na to co.

Muž se zhluboka nadechl.

„Děcka, pojďte si sednout do obýváku. Musím Vám něco říct. Teta a já jsme se včera večer domluvili, že bude pro všechny nejlepší, když se od nás odstěhuje.“

Obě děti vytřeštily oči. 

„Strejdo, kvůli mně?“ vyděšeně se ptala dívenka.

Muž rozhodně zavrtěl hlavou: „To ne, Liduško. V žádném případě za to nemůžeš. To si prosím tě pamatuj. To jenom já a teta jsme si už nerozuměli.“

„A nebudu muset do dětského domova?“ zeptala se třesoucím hlasem. V tu chvíli ji chytil za ruku kluk sedící po její levici.

„Tak to teda ne. My tě nedáme, viď tati?“

„To víš, že tě nedáme, Liduško. Zůstaneš u nás už napořád. Co bysme si bez tebe počali,“ řekl muž a objal obě děti.

V tu jedinou krátkou chvilku došel k překvapujícímu poznání. Velkou část svého života hledal něco, co by mu dalo pocit smysluplného uspokojení a  naplnění a stále se mu to nedařilo najít. Pořád ho celý život něco nutilo do nových a nových činností, ale ten správný pocit se nedostavoval. Až teď. V tuhle chvíli. Měl někoho, kdo ho potřeboval. Kdo bez něj nemohl existovat. Náhle si připadal důležitý a potřebný. Víc než kdy jindy. Věděl, že nezklame. Konečně mohl veškerou energii věnovat jedné jediné věci. Vše dávalo smysl. Divil se, že mu to tak dlouho unikalo. Syn byl pro něj vždy na prvním místě, ale on byl, jak to Věra říkala, hluchý a slepý? Tak proto si nevšiml, že to, co hledá, má přímo před sebou? Až s příchodem Lidušky, která tak palčivě potřebovala pozornost a lásku, se mu otevřely oči. Že by to bylo tím? Že by potřeboval dávat mnohem víc, než v minulosti dával?

Včera večer bylo vyřčeno mnoho slov. Některá z nich už nejde nikdy vrátit zpět. Zazněla na obou stranách. Nakonec to byla Eva, kdo první vyslovil slovo rozvod. Dostal ultimátum, buď já, nebo ta holka. Neváhal ani vteřinu. Hodila po něm vázu. Byl rád, že jsou děti u Věry.

Objímal oba dva a cítil obrovskou sílu. Našel sám sebe. Svou jistotu a svůj cíl.

EPILOG 

Po deseti letech.

„Tatínku, tatínečku můj zlatej, ty jsi ale táák hodnej tatínek, nejlepší na světě,“ lísala se kráska k prošedivělému muži v křesle. Muž se zatvářil polichoceně a z gauče se ozvalo pobavené: „Kolik, potřebuješ, Lidunko?“

„Teda mami, ty jsi hrozná,“ pobouřeně se na ženu otočila dívka. „Viď, tati?“ lísala se dál k muži.

„Tak povídej, Liduško, copak se děje,“ usmíval se muž.

„Víš, tatínku, Jolana bude slavit osmnáctiny u nich na chatě a všichni tam budou přes noc. A tak jsem si, tatínečku, říkala, že by bylo moc fajn, jet tam taky.“

Tatínek s úsměvem odvětil: „Liduško moje zlatá, milovaná, na to zapomeň.“

„Tatí,“ zamračila se dívka. „Proooč?“

„Znáš pravidla.“

„Hm, no jo.“

„Jsi ještě hodně mladá. Nestojím o to, aby tě nějakej dacan někde na oslavě zbouchnul.“

„Tati! Radku!“ ozvalo se ženské unisono.

„No když už mluvíme o tom zbouchnutí,“ ozval se od kuchyňského stolu výrazný mužský hlas. „Asi bych vám měl něco říct.“

„Ráďo?“ polekaně se na něj otočila matka. Tři páry vytřeštěných oči sledovaly vysokého mladíka, který vcházel do obývacího pokoje.

„No, co, Bobina do toho vlítla, ani neví jak. Otázkou je, co teď s tím.“

O maminku se pokoušel mrákoty. Otec zahromoval: „No co asi, požádáš ji o ruku a vezmete se!“

„Bobinu?“ vyvalil oči mladík.

„A vůbec jaká Bobina, vždyť jsi ještě před nedávnem básnil o Monice?“

Mladý muž neochotně přiznal: „No my už s Monikou spolu nejsme.“

„Bože, ty jsi vůl! Jak můžeš být tak nezodpovědný. Věro, slyšíš ho?“ lamentoval otec.

První se vzpamatovala maminka: „Přiveď v neděli tu Bobinu na oběd. Představíš nás. A pak se uvidí. Bydlet byste mohli v nejhorším zatím tady.“

„Mami, ale já Bobinu na raději nepřivedu, sežrala by na co by přišla,“ uculoval se mladík.

„Jak to mluvíš,“ zařval otec. Lidka těkala očima z jednoho na druhého.

„Ale dyť je to pravda, ona je děsně nenažraná. Kamila mi minule líčila, že okousala na zahradě všechny maliny a pak z nich zvracela celé odpoledne.“

„Těhotenské nevolnosti jsou v počátku normální. Kdo je zase Kamila?“ začala se v líčení ztrácet matka.

„Kamila? S tou teď chodím,“ vysvětlil Ráďa.

„A co Bobina? A vaše nenarozené dítě?“ zařval pateticky otec.

„No Bobina je Kamilina fenka. Zbouchl ji ten náš blb Ikar.“

„Tak můžu na tu chatu?“ využila momentu překvapení Lidka.

„Ne!“ zařvali otec i matka zaráz.

„To víš, ségra, stačí Bobina,“ zasmál se málem ženich.