Sňatek z rozumu

„Nejsi na svatbu z rozumu příliš mladá?“ Smutný pohled kamarádky jí byl jedinou odpovědí. „Týnečku, co blázníš, rozmysli si to ještě.“ Stará přezdívka z dětství vyloudila na posmutnělé tváři slabý úsměv i tichou odpověď: „Vezmu si ho.“

„Ale proč?“ nerozuměla dávná kamarádka. „Co když se ještě zamiluješ? Co když potkáš toho pravého?“

„A co když ne? Já už bych další zklamání neunesla. Viktor je moje jistota. Můj pevný bod ve vesmíru. O něj se můžu vždycky opřít. A Amálka ho zbožňuje. Takového tátu jí může většina dětí jen závidět.“

„Já si ale stejně myslím, že lidi by se měli brát, protože se milují a ne proto, že udělají dohodu,“ nešťastně nesouhlasila nevěstina kamarádka. „Máš se zamilovaností vznášet, musíš mít pomotanou hlavu a být přesvědčená, že je to ten jediný a pravý. Máš zářit, svítit.“

„Každý kvalitní vztah se pomalu ale jistě mění ze zamilovanosti do pevného přátelství. My jsme ti přátelé už teď. Tak proč by to měl být takový problém?“ bránila se Týna.

„Protože ti ještě nebylo ani pětadvacet a mluvíš jako stará panna,“ ostře odvětila její blízká přítelkyně. „Promiň, Týnečku. Já vím, že jsi to měla těžké. Ale proč sakra zrovna Viktor?“

Zacinkal malý zvoneček a v otevřených dveřích vesnického koloniálu se objevil světle modrý kočárek, který vezla mladá žena. Za pultem stál sám majitel, usměvavý sympatický muž neurčitého věku. Mohlo mu být mezi třiceti až čtyřiceti lety. Měl svalnaté paže, široký hrudník a ještě širší úsměv. Smály se i jeho zelenomodré oči.

Přivítal svou zákaznici a zvědavě nakouknul do kočárku na spící miminko.

„Tedy mladá paní, ta se vám povedla. Gratuluju.“

Mladá žena potěšeně poděkovala, ale muži neuniklo, že kdysi veselá a milá žena má zarudlé a smutné oči. Dokázal si domyslet, jak složité období právě prožívá. Svobodná matka, žijící v družstevní bytovce spolu s rodiči i mladší sestrou. Věděl, že oběma rodičům bylo její neplánované a osamocené těhotenství velmi proti srsti a uměl si představit, jakým pohledům i pomluvám musela mladá žena v posledních měsících čelit. Jakoby se u nich na vesnici zastavil čas. Klepny na vesnici byly, jsou a budou a některé dovedly být jedovatější než šíp s kurare.

Žena si uložila do košíku kočárku drobný nákup, ale s odchodem zaváhala. Pak se odhodlala k nesmělé otázce: „Pane Nejedlý, chtěla jsem se Vás jen zeptat… napadlo mě, že byste možná mohl vědět… Pane Nejedlý, nevíte, jestli by se tady nebo v okolí nedal sehnat levný podnájem?“ A upřela na něj oči plné naděje i strachu.

Tuto otázku nečekal. Zamyslel se.

„Asi to doma moc lehké není, viďte?“

Zavrtěla hlavou: „Znáte mámu.“ Začal se jí nepatrně lámat hlas.

„Sestra včera neudělala zkoušku z anatomie. Prý kvůli tomu, jak Amálka v noci pláče. Já jsem u ní pořád, ale ji trápí bříško, nepomůže ani chování, ani masírování bříška. Máma se na mě zlobí, že se neumím o malou postarat, neustále mi do všeho mluví a kritizuje. Táta mi nemůže odpustit, že jsem s Amálkou sama a včera mi dokonce vyčetl, že kvůli mně sestra nedostuduje. Víte, máme společný pokoj. Nedá se to už vydržet, toho napětí je už na mně moc“ rozplakala se naplno. „Promiňte,“ vysoukala ze sebe vzlykající.

„To nic, neplakejte Justýnko, uvidíte, že se to vyřeší. Víte co? Přijďte zítra v poledne sem, ano?“ utěšoval ženu muž. „Bude vám to vyhovovat?“

Přikývla.

„Vy jste tak hodný, pane Nejedlý. Nezlobte se, že jsem tady udělala takovou scénu,“ omlouvala se.

„Scénu? Týnko, vy jste asi neznala mou bývalou ženu, že ne? To byste teprve viděla, jak má vypadat správná scéna,“ rozesmál se muž. „Nebojte se, něco vymyslíme, slibuju. Znám vaši maminku a umím si představit, jak to u vás musí vypadat,“ zvážněl. „Tak zítra!“

V pravé poledne se setkali před jeho obchodem. Právě zamykal, míval až do půl třetí polední pauzu.

„Mám pro vás dobrou zprávu,“ usmíval se.

Rozbušilo se jí srdce: „Vy opravdu o něčem víte? A nebude to moc drahé?“ obávala se.

Zavrtěl hlavou: „Nebude. Ale pojďte se napřed podívat. Pak se rozhodnete.“

Nešli moc daleko. Vlastně jen pár kroků. Odemkl velká zelená vrata domu sousedícího s koloniálem. Zaváhala.

„Pojďte, Týnko,“ popostrčil ji a ona i s kočárkem vklouzla dovnitř.

Přešli po nájezdové cestě podél domu a náhle se před nimi objevil prostorný dvorek a příjemná udržovaná zahrada. Pár záhonků s jahodami, nějaká ta zelenina, čtvero fóliových pařenišť, zelená krátce sekaná tráva a v pozadí několik ovocných stromů.

„Pojďte se podívat dovnitř,“ pozval ji muž dál. „Kočárek si nechte tady ve stínu u dveří, kdyby se malá probudila, uslyšíte ji.“

Poslechla jej a vešla váhavě do domu. Ačkoli byla polovina června a sluníčko se činilo, co to šlo, v domě byl příjemný chládek. V přízemí měl muž zastaralou, ale přesto hezkou kuchyň, od obývacího pokoje oddělenou jídelním stolem. Nábytek všude kolem byl zřetelně starší, ale pokoj působil útulně a poklidně. Z obývacího pokoje vedly dveře do malé místnosti, kterou muž využíval jako pracovnu.

V přízemí byla ještě toaleta a malá provizorní koupelna se sprchou, pračkou a košem na špinavé prádlo.

Pozval ji na prohlídku prvního patra. Byly v něm dva pokoje. Jeden z nich muž používal jako ložnici, druhý byl plný krabic a různého harampádí. V patře byla také velká koupelna s vanou a další toaleta.

„Podívejte, Týnko. Já si ložnici přestěhuju dolů. Vy si s malou zaberte tyhle dva pokoje. Těch krámů si nevšímejte, hodím je na půdu. Jak jste na tom s nábytkem?“

Mladá žena si držela ruku před ústy, nemohla uvěřit tomu, co slyší.

„Ale pane Nejedlý, to přece nejde. Já opravdu nemám tolik peněz, abych…“

Nenechal ji domluvit: „Kdo tady mluví o penězích? Já se ptám na nábytek!“

„Pane Nejedlý, vy jste tak hodný. Jenže, co tomu řeknou lidi? Já už takhle mám pověst hodně špatnou, aby vás to nepoškodilo v obchodě. To se opravdu nehodí, abych se s malou k vám nastěhovala. Budou si myslet, že je vaše. Fakt se to nehodí,“ skoro se rozplakala.

„Týnko, podívejte se. Mně je celkem jedno, co si lidi myslí. Můžou mi políbit šos.  Vám to pomůže, malá tady bude mít klid, budete mít k dispozici celou zahradu. Netvrďte mi, že to není pro dítě ideální. Peníze po vás nechci. Akorát kdybyste občas něco uvařila, budu za to moc rád.“

„Ale já ještě neumím zas až tak dobře vařit,“ špitla.

„No tak se na mě budete zaučovat,“ už se zase smál muž.

„Podívejte, znám vaši matku. Umím si představit to peklo, co doma máte. Nezlobte se na mě, Týnko, neměl bych vám to říkat, ale vypadáte strašně.“

Zrudla.

„Podívejte se na sebe. Pytle pod očima, skoro ani přes ně není vidět, jakou máte barvu očí, strašně jste zhubla. Jste celá povadlá a bez energie. Ještě chvilku a sesypete se. Myslete na tu malou. Má jenom vás. A uvědomte si, v jakém prostředí ta malá žije, obě si zasloužíte trochu klidu. Když už se bojíte rozhodnout kvůli sobě, udělejte to alespoň pro ni. “

Hleděla do země.

„Tak co, jak jste na tom s tím nábytkem?“

„Mám akorát postel, komodu na věci pro Amálku, postýlku a možná si budu moct vzít i jednu skříň,“ upřela na něj vyhaslé oči.

„To jsem si mohl myslet. Něco vymyslím. Kdy se nastěhujete, zítra?“

Než stačila zareagovat, ozvalo se slabé kňourání. Amálka byla vzhůru.

Seběhla za ní a podala si ji z kočárku, aby ji pochovala. Holčička ještě chvilku vrněla, ale pak se začala zvědavě dívat kolem sebe. Muž se k ní naklonil a začal na ni mluvit. Sledovala jej s vyvalenýma očima a snaživě otevřela pusinku. Vypadala, jako by se muže pokoušela napodobit. A pak se to stalo. Dívala se na muže a její malá ústa se začala roztahovat do velkého bezzubého úsměvu. Ženě se zatajil dech. Do té doby se Amálka usmívala jen na ni a vždy jen o samotě. Její matka jí kvůli tomu strašila, že to není normální, prý je určitě opožděná, protože ve dvou měsících se má dítě už dávno smát. Nevěřila jí, že se Amálka směje, když to sama nikdy neviděla.

A dnes obdařila tím svým nádherným úsměvem muže, který jim oběma nezištně nabídl pomocnou ruku. Má věřit na osud a jeho znamení? Amálka se nepřestávala usmívat a žena zvolna dozrávala k rozhodnutí.

„Už spinká,“ usmívala se žena a posadila se do křesla. „Já tomu nerozumím, usne téměř hned a v noci se vzbudí akorát, když má hlad.“

Muž se zasmál: „Já se taky v noci budím jedině hlady. Včera jsem například dorazil tu tvoji skvělou sekanou a jak se mi pak spalo.“

„A já si pořád říkám, že se mi Amálka tak rozjedla. No bodejť, odkoukala to od tebe. Jak tě vidí jíst, hned otevírá pusu,“ smála se s ním.

„Celá po mě,“ rozplýval se muž. Pak zvážněl: „Dnes jsem potkal tvou mámu. Dělala, že mě nevidí. Skoro si odplivla, když mě míjela.“

„To mě mrzí,“ posmutněla žena.

„Pořád věřím, že to dobře dopadne. Tvůj otec už za tebou chodí.“

„Tajně,“ podotkla.

„Ale chodí.“

„Řekla bych, že je máti přesvědčená, že jsi otec Amálky a zlobí se, že ti to tak dlouho trvalo,“ povzdechla si.

Muž se na chvíli odmlčel.

„Ty Týnko, já vím, že mi po tom nic není a že je to jen tvoje soukromá věc. Ale proč se o Amálku nezajímá její biologický otec?“

Do odpovědi se jí moc nechtělo.

„Je to tak banální a pitomý příběh, že kdyby v tom nebyla Amálečka, tak by to bylo snad i k smíchu. Sraz třídy ze základky po sedmi letech. Vzpomínky, trocha alkoholu, pak se tančilo. Petr se mi líbil snad od třetí třídy. Byla jsem do něj cvok. Celou pubertu. Na srazu se ke mně měl, mě se podlomila kolena a udělala jsem něco, co jsem nikdy před tím neudělala. Strávila jsem s ním noc. Bez ochrany.“

Napila se čaje a zabalila do chlupaté deky. Už se citelně ochladilo, možná by mohli začít navečer zatápět.

„Po té noci jsem byla zamilovaná snad ještě víc, než tehdy v pubertě. Ale on se už neozval. Po dvou týdnech mi spolužačka řekla, že odjel s kamarády do Ameriky. A tam se asi po měsíci oženil s holkou, se kterou chodil už přes dva roky. Já o ní nevěděla, předpokládám, že ona o naší společné noci také ne. V tu dobu jsem už tušila, že jsem těhotná.“

„A on o Amálce ví?“

„Ne.“

„Proč jsi mu nedala vědět?“ nerozuměl muž.

„Viktore, já na něj neměla a vlastně ani teď nemám adresu. Nevím, jak se s ním spojit. Je to tak lepší. Nemůže mi ji vzít, kdyby mu přeskočilo,“ pronesla tiše.

„Ale Týnko, je to její otec, má na ni právo,“ ohradil se muž.

„Není to její otec!“ vzdorovitě vykřikla.

„Je, Týnečko, je. I když není v rodném listě. A jednou se tě na něj Amálka zeptá,“ pomalu řekl muž.

„Ale malou mi nevezmeš, to teda ne!“ zvedl hlas muž a zavrávoral. Jeho chůze byla stejně nejistá a chatrná jako jeho artikulace.

„Pojď si lehnout,“ chlácholila muže žena a snažila se jej dostat do jeho pokoje. Vysmekl se jí: „Žádnej čurák mi nebude brát moji malou holčičku! Rozbiju mu hubu!“

„Pšššt, ať ji nevzbudíš. Plakala by,“ snažila se muže ztišit.

Mávl rukou a téměř upadl. Pomohla mu do postele. Muž si ještě pořád něco mumlal pod nos a pak náhle začal chrápat.

Potichu se vrátila do svého pokoje a tam se pod peřinou rozplakala.

„Ahoj, to jsem já,“ mluvila tiše do telefonu. Muž otevřel oči a zaposlouchal se do hovoru, který mu rval srdce.

„Nezlob se, nemůžu dnes přijet... Fakt to nejde. Viktorovi bylo celou noc zle, asi něco snědl… Já vím, ale nemůžu ho tady nechat samotného…Jsi normální? Nemůžu mu v tomhle stavu nechat Amálku. Absolutně ne! Víš jak…Ne, neblázni. Fakt to nejde. Promiň, já jsem se taky těšila. Já vím, že to měla být naše první společná noc…promiň.“

Ticho. Muž zvřel oči. Hlava mu třeštila, žaludek se mu houpal, jako by měl mořskou nemoc. Takhle zle mu snad ještě nebylo. Není zvyklý pít, ale události posledních dnů byly příčinou, že se pokusil v noci utišit v sobě všechny myšlenky a pocity, kterým dominoval strach. Vzal si na pomoc alkohol. Špatná volba. Nic si nepamatoval. Bál se, co říkal a dělal. Styděl se. Zároveň ale cítil satisfakci, že překazil tu schůzku. Styděl se za to, ale nemohl si pomoci.

„Tejdo, kuk!“ do pokoje nakoukla malá rozcuchaná hlavička. Než stačil odpovědět, zatáhla ji maminka zpět: „Nechej strejdu, musí odpočívat. Bolelo ho v noci bříško a dnes mu ještě není dobře. Musí hajat.“

„A ploto poblinkal a polulal čelou koupelnu?“ chápavě pronesla dvouletá dívenka. „Dám mu méďu. Uždlavuje bžíško,“ a znovu se vecpala do mužova pokoje. „Na tejdo, méďa.“

Muži se udělalo ještě hůř. Hanbou se propadal. Taková strašná ostuda. A Justýna po něm musela ten hnus uklízet. Zatoužil být neviditelný.

„Amálko, nech strejdu spinkat,“ vešla za nimi žena.

„Týnko promiň, já se tak strašně stydím,“ ztěžka vyslovil muž.

„To nic, to se stane,“ usmála se žena.

„To nič, tejdo, to še štane,“ utěšovala jej Amálka.

„Amálko, pojď, uvaříme strejdovi čaj z pampeliškového kořene,“ řekla pomstychtivě. Muž se zašklebil.

„Ten je na rozbouřený žaludek nejlepší. Dělám slepičí vývar, dáš si pak trochu, viď? A přinesu ti prášek na tu bolavou hlavu.“

Pocítil obrovský vděk a obdiv k té drobné ženě. Ani slovo výčitky, ani jediný zlý pohled.

„Týnko, prosím tě, vyváděl jsem moc? Neříkal jsem něco blbého?“ zeptal se, když mu donesla slíbený prášek.

„Neboj, nic zvláštního se nestalo,“ zalhala.

„Rozešel se se mnou,“ brečela a po tvářích jí stékala maskara a oční stíny.

Objal ji, ale ona se mu vysmekla: „Nemůže prý se mnou nikdy spát, protože mám na břiše jizvy po těhotenství a vytahaná prsa. Prý bych musela napřed na plastiku, abych se před ním vůbec mohla svlíct. Styděl se za mě. Normálně se za mně styděl, musela jsem být pořád po krk ve vodě a z bazénu jsem musela jít celá zabalená do ručníku.“

Pevně ji znovu stiskl: „Je to hňup, nebreč, kvůli takovému volovi nesmíš brečet. Nestojí ani za jednu slzičku.“

„Viktore, to se nedá vydržet. To tak bolí. Já myslela, že mě má rád. A víš co mi ještě řekl? Že se ti diví, jak si mě vydržuješ. Když takhle vypadám. Strašně žárlí a pak se mi takhle mstí.“

„Rozbiju mu hubu. A ty už na to nemysli. A jestli ti ještě jednou zavolá, zvednu to já a to se bude panáček divit,“ procedil mezi zuby Viktor. „Týnko, neplač, proboha! Jsi krásná ženská! Já to musím vědět, v plavkách jsem tě viděl nesčetněkrát. Ten blbeček to řekl jen proto, aby tě zranil. A povedlo se mu to.  Vylil si na tobě svou vlastní neschopnost a komplexy. Dovedeš si představit, jakou hrůzu by provedl s Amálkou? Buď ráda, že to tak dopadlo. Mně se nelíbil hned, slizoun jeden,“ zuřil muž, ale nepřestával mladou uplakanou ženu hladit po vlasech.

Nechala se utěšovat. Věděla, že má Viktor pravdu. Ve všem. Zlobila se sama na sebe, že neposlechla instinkt a nechala se pobláznit pocitem, že o ni někdo stojí. Tak toužila být si s někým blízká, být něčí partnerka. Mít kompletní rodinu. A muže, o kterého se dá opřít v každé situaci a nehodí ji při prvním průšvihu přes palubu. Tak po tom prahla, až přehlédla, že mladík v nablýskaném autě tohle nikdy nedokáže. Nechtěla si přiznat, že se ji snaží shazovat a citově vydírat, až teprve dnes, po tom výstupu plném ponižování a urážek, navíc před tolika lidmi, dokázala pohlédnout pravdě do očí.

Druhý den Viktor přivezl obrovskou bednu. A ještě týž večer zakoupený bazén postavil a začal plnit vodou. Následující dny se z jejich dvorku ozýval jekot, pištění, smích, cákání a halekání. Po týdnu mladá žena ani nevzdechla po tom, že by se měla v plavkách nějak ostýchat a veškerý smutek byl ten tam.

A jeden z dalších teplých večerů, když už unavená Amálka tvrdě spala, požádal Viktor Justýnu o rozhovor.

„Týnko, hodně jsem o všem přemýšlel. Když jsem si představil, že by se o Amálku začal starat někdo jiný a já už ji nikdy neviděl… Týnko, já vím, že nemám na Amálku žádné právo, ale za ty dva roky, co jsme spolu sis musela všimnout, že ji mám rád jako by byla moje vlastní. Týnko, prosím tě, nech mě zapsat do Amálčina rodného listu.“

Muž nervózně poposedl a pokračoval: „Ať se stane cokoli, bude Amálka zabezpečená. A budu se s ní moct legálně vídat, když by si se rozhodla třeba někdy odejít,“ dodal tiše.

Zavrtěla hlavou: „Viktore, neblázni. Já bych ti přece nikdy Amálku neodepřela. Hlavně kvůli ní. Ona tě zbožňuje, od malinka se v tobě vidí.“

„Prosím, Týnko. Popřemýšlej o tom. Moc bych o to stál. A ještě jednu věc jsem ti chtěl navrhnout,“ ztišil úplně hlas.

„Týnko, nechtěla by sis mě vzít?“

Zalapala po dechu.

„Já vím, já vím. Nic by se pro nás nezměnilo, neboj. Všechno by bylo při starém. Ale mohli bychom mít všichni stejné jméno, Amálka by měla kompletní rodinu. Ty by si měla alespoň nějakou finanční jistotu. Kdyby se cokoli stalo, bylo by tohle všechno tady tvoje…ne nepřerušuj mě! A kdyby se, nedej bože, něco stalo tobě, mohl bych se o Amálku postarat a nemusel by to řešit soud. Má to spoustu praktických výhod, vždyť já ani nemůžu sám s Amálkou k doktorce.  Nic teď neříkej, v klidu si to promysli. A taky chci, abys věděla, že i když bys všechno odmítla, nic se mezi námi nezmění.“

Sám té poslední větě nevěřil. Ale říct ji musel.

Mladá žena se na něj nedívala, měla oči sklopené, takže nedokázal poznat, co si myslí.

„Viktore, já si to musím pořádně promyslet. Co když potkáš ženu, se kterou budeš chtít být? Co my pak?“

„Týnko, ale tohle se může stát i v normálním manželství. A já nemám v úmyslu hledat jinde. Mám tě moc rád a Amálku taky.“

„A sex?“ zeptala se na rovinu.

Pokrčil rameny a usmál se: „Tak jako do teď.“

Úsměv mu oplatila: „Tak dobře, já si to nechám projít hlavou a zítra ti odpovím.“ Zvedla se a bez jediného otočení či slova na pozdrav odešla z místnosti.

Stoupala po schodech velmi zvolna, s každým krokem jako by se  utvrzovala v rozhodnutí. V polovině schodiště se zarazila, pak se prudce otočila a seběhla dolů

„Viktore,“ vstoupila rázně do obývacího pokoje. Muž ještě stála seděl na tom samém místě, kde jej před chvíli opustila. Otočil se na ni.

„Viktore, vezmu si tě. A chci, abys byl Amálčin tatínek.“

Svatba byla malá, ale věděla o ní celá obec. Nejšťastnější byla Amálka, protože mohla jít za družičku a dostala za tímto účelem naprosto úžasné princeznovské šatičky, ve kterých odmítla běhat a dokonce i jíst, aby si je nezašpinila. Když jí řekli, že od teď pro ni Viktor není strejda, ale tatínek, přijala to se stoickým klidem, až tím všechny zaskočila. Lakonicky pronesla: „Ale to já vím dávno, že je tejda můj táta,“ a tím pro ni bylo tohle téma uzavřeno.

Další dny ubíhaly poklidně, jeden jako druhý. Přešlo dlouhé léto, až náhle, ze dne na den, udeřil chladný podzim. Se vším, co k němu patří. Déšť, mlhy, plískanice, spadané listí, nepříjemný vítr. A v jeden takový den v domku se zelenými vraty zazvonil zvonek. Amálka se zrovna probudila po odpoledním spaní a byla protivná a nevrlá. Mladá žena běžela otevřít, myslela si, že je to pošťačka. Nebyla. Za vraty stála její kamarádka a tvářila se vyděšeně: „Týnečku, muže máš doma?“

„Ne, jel autobusem do města na finančák, proč?“

„V kolik?“

„No tím v jednu, proč?“ zeptala se žena znepokojeně. Dívala se na vyděšenou kamarádku, která nevěděla, jak má začít.

„Mluv, co se stalo!“

„ Týnko, Týnečku, stalo se neštěstí. Ten autobus měl nehodu.“

Mladá žena zbledla a zavrávorala.

„Týnečku, prý jsou tam tři muži mrtví a hromada zraněných.“

Odpovědí jí bylo podivné zavytí, stihla kamarádku zachytit, aby neomdlela.

„Musíme někam zavolat,“ koktala. „Ale kam?“

Kamarádka ji pevně podepřela a vedla domů. Tam už stála ve dceřích vylekaná Amálka, kterou její matka jediným prudkým pohybem přitáhla k sobě a silně stiskla.

„Pane doktore, hledám pana Nejedlého, byl v tom autobuse. Prý je tu u vás,“ vyhrkla uplakaná a vylekaná žena. „Prosím vás, je tady? Je živý? Proboha, ať je živý! Jsem jeho manželka.“

Ženě se podlomila kolena a svezla se na podlahu.

„Paní Nejedlá, no tak vzpamatujte se. Váš muž je v pořádku. Sestro, pojďte mi pomoct!“ zvolal lékař a pokusil se mladou, téměř bezvládnou, ženu zvednout.

„Říkali, že nežije. Nelžete mi? Prosím, řekněte mi pravdu,“ prosila v slzách.

„Uklidněte se, paní Nejedlá, váš manžel je živý. Jen mu dokončují převaz ruky, měl ji pořezanou od skla, bylo tam něco k šití. Ale hned jak bude hotový, může domů,“ příjemným hlasem na ni pomalu hovořil lékař.

„Ale vy byste potřebovala něco na uklidnění,“ s úsměvem řekla sestřička a podala ženě kabelku, která jí před tím upadla na zem.

„Prosím vás a jste si tím jistý? Opravdu žije?“ úpěnlivě prosila očima žena.

„Týnko!“

Otočila se za hlasem. Stál tam, levou ruku měl zafačovanou, na tváři několik odřenin a nějaké modřiny, džíny na nohou byly celé špinavé, ale usmíval se a žil!

„Viktore! Viktore!“ chtěla se za ním rozběhnout, ale nohy ji neposlouchaly. Po tvářích jí stékaly slzy a ta obrovská úleva, která se dostavila, byla tak sladká!

Pomalu došel k ní a sevřel ji v náručí.

„Viktore,“  šeptala stále dokola jeho jméno a jeho obličej pokrývala drobnými polibky, něžnými a hojivými. Dotkla se i jeho rtů a tehdy jí polibek opětoval.

„Týnečku, ty záříš! Děje se něco?“ spiklenecky se zeptala kamarádka, když spolu v kuchyni zdobily chlebíčky. „Vypadáš, jako by ses vznášela metr nad zemí.“

Odpovědi se nedočkala, pouze širokého a spokojeného úsměvu. Z obýváku se ozval smích: „…a Týnka se pak ještě primáře ptala, jestli si je opravdu jistý, že nemám nějaké vnitřní zranění, jestli by mě neměl vidět raději nějaký opravdový doktor.“

Opět výbuch smíchu.

„Ty si tak vymýšlíš,“ ozvalo se vesele z kuchyně. „Chlebíčky jsou hotové!“

A už nesla spolu s přítelkyní plné tácy a skoro jakoby místo chůze tančila. Položila podnos na stůl, vybídla hosty, aby se neostýchali a přisedla si ke svému muži, který ji objal kolem ramen.

„Teto, nejez fult a poď si hlát!“ vyzvala Amálka maminčinu kamarádku.

„Mám novej pokojíček! A maminka s tatínkem mají taky novej pokojíček, hned vedle toho mojeho. Mají tam takovou velikánskou postel a já na ní dělám kotlmelce! Chceš se podívat?“ nabídla rozjařená holčička.

Kamarádka se podívala na svou zářící přítelkyni a jejího spokojeného muže. Pousmála se. Tak tohle je ten sňatek z rozumu?