Deník

***Letní povídka pro Víkend MF DNES*** To léto jsem si začala psát deník. Erotický. Smyšlený deník plný fantazií. To léto bylo zvláštní i tím, že jsme se přestěhovali.

Když jsem poprvé viděla náš nový domov, moc nadšení to ve mně nevyvolalo. Starý domek podědila moje maminka po jedné paní, o kterou se poslední dva roky starala. Jelikož neměla žádné příbuzné, domek se zahrádkou odkázala mé mamince.

V těsném sousedství žil pouze poněkud svérázný muž středního věku. Ten den, kdy jsme se nastěhovali, stěhovalo se i u souseda. My tahali nábytek dovnitř, u něj se odnášely věci do auta. Bylo docela veselo. Dáma, která opouštěla našeho nového souseda, svůj odchod provázela hlasitým upozorňování na mužovy nekvality.

Moje máma byla na rozpacích, můj starší bratr měl na uších sluchátka s metalem, takže o ničem nevěděl. Já jsem se dobře bavila. Nešlo si nepovšimnout, jak na mě soused spiklenecky mrkl. Všimla si toho i jeho bývala družka a neopomněla mou mámu hlasitě varovat před tím, cituji: „vošoustem“.

Ale zpět k deníku. K jeho založení jsem se rozhodla v den mých devatenáctých narozenin. Erotických zkušeností jsem měla, pravda, velmi málo. Vlastně jen jednu. Necelé dva roky starou a poněkud nevydařenou, jelikož samotného aktu nakonec nebylo možné dosáhnout. Partner se sice pokusil o break, když použiju sportovní terminologii, ale koncovku nedotáhl a závěrem spáchal ještě hodně ošklivý faul, ze kterého jsem se nemohla dlouho vzpamatovat. Navštívila jsem dokonce svého lékaře, který mi naštěstí sdělil, že chyba není na straně mého těla, nýbrž v mládencově nezkušenosti a blbosti.

Ulevilo se mi, nicméně do nových dobrodružství jsem se nepouštěla. Rozhodla jsem se čekat na opravdovou lásku.

A abych si to čekání zkrátila, koupila jsem si k narozeninám krásný, ale skutečně krásný blok. A ještě ten večer jsem do něj zapsala první zápis. Hrozně jsem se u toho červenala. Nebrala jsem si servítky a popisovala přesně to, co se mi při určitých příležitostech hnalo hlavou. Do detailu. Překvapila jsem sama sebe. Jsem pěkné čuně. Ale romantické.

Deník jsem hlídala jako oko v hlavě, aby jej, nedej bože, nikdo nenašel. Při stěhování jsem jej měla v kabelce, spolu s doklady. V novém domově našel první útočiště pod polštářem. Za těch několik neděl, co uteklo od mých narozenin, se deník rozrostl o další vybájené příběhy. Nazvat tyto příběhy pikantními, je hodně slabý výraz pro to, co ve skutečnosti stránky ukrývají. A prasácké zase zní moc hrubě.

Jestli jste se někdy stěhovali, tak si umíte představit ten chaos, který tuto událost provází. Nakonec se po několika dnech povedlo jakžtakž domácnost zprovoznit. Bylo potřeba dodělat ještě několik maličkostí, které však vyžadovaly pevnou a hlavně schopnou mužskou ruku. Za tímto účelem matka odvážně oslovila nového souseda a požádala jej o přátelskou výpomoc. Chyba. Měla poslechnout důrazné varování, kterého se jí dostalo při stěhování.

A tak onoho srpnového dopoledne zazvonil zvonek. Byla jsem sama doma. Matka i bratr byli v práci, já byla v tu dobu jako čerstvá absolventka neudatelná, tudíž jako nezaměstnaná jsem plnila funkci hospodyně. Dostala jsem úkol postarat se o souseda, plnit mu všechna přání, co mu na očích uvidím a především uvařit pořádný oběd a souseda jím zasytit.

Svému úkolu jsem dostála. Soused se pustil do vrtání a bouchání a já v souladu s jeho rytmem mlátila do řízků a loupala brambory na kaši jako divá. Ladilo nám to pěkně. Když jsem se pustila do smažení, vrtání i bouchání v mém pokoji utichlo. Řekla jsem si, že už asi s nejhorším skončil a těšila jsem se z toho, že konečně slyším rádio.

Za půl hodiny jsem na souseda zahalekala, ať se jde najíst. Vyšel z mého pokoje a díval se na mě jako had, který si vyhlídl myš.

Při obědě mě neustále hypnotizoval pohledem, ale stále nic neříkal. Cítila jsem se nesvá. Asi mu to nechutná, napadalo mě. Nebo mám šmouhu na nose. Nebo ještě hůř, drobek na puse!

Dojedli jsme a když jsem odnášela talíř, zeptal se: „Chodíš s někým?“

Taková nehoráznost, co je mu po tom! Podívala jsem se na něj a doufala, že je v mém pohledu znát pohoršení nad jeho nevychovaností. Smál se mi do očí. Sprosťák.

„Tak chodíš?“ zopakoval.

„Ne,“ odsekla jsem a pustila vodu na nádobí.

Nic neodpověděl, zvedl se, v mém pokoji posbíral nářadí a šel vrtat do obýváku jakousi polici.

Odpoledne, ještě než kdokoli přišel, bez jediného slova vypadl. Konečně, ulevilo se mi. Cítila jsem se s ním trochu divně. Nebudu lhát, nevypadal špatně. Mám ráda tenhle typ mužů. Takové ty, co se s ničím nepářou. Trochu mi připomínal herce, co hrál v Profesionálech Doyla. Akorát nebyl tak kudrnatý. Vlasy měl rovné, krátce střižené. Ale jinak byl celý on. Ty oči a ty rty!

Ale co to jeho chování? Co to mělo znamenat?

Pochopila jsem už večer. Když jsem si před spaním natřepávala polštář, přehlédla jsem deník a ten mi spadl na zem. Vyčníval z něj nějaký papír.

Automaticky jsem deník zvedla, otevřela a papír vytáhla.

Bylo na něm napsáno: „Hledal jsem tě celý život. Na každé jedné stránce plníš moje dávné touhy. Co s tím budeme dělat?“

Chtělo se mi omdlít. Tak strašně jsem se styděla. Když si představím, co všechno si teď o mě soused musí myslet! On to četl! Zná každé zákoutí mé fantazie. Můj zvrhlý slovník, se kterým odvážně popisuju (nejen) své tělo. Ví o mně víc, než kdokoli na této planetě. Tak proto to ticho. A proto ta otázka.

Proti mé vůli a všemu co jsem teď cítila, mě zalechtalo v podbřišku. Nebudu lhát, ten chlap se mi líbí. I tou svou neomaleností a drzostí. Představa, že by se něco z toho, co je v deníku, mohlo odehrát v reálu, mi rozbušila srdce.

Celou noc jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a přemýšlela nad tím, co se bude dál. Zaplavoval mě příšerný stud, když jsem si uvědomila, jaké povídání v deníku soused našel. Ale ke studu přibývaly pocity jako zvědavost, nedočkavost, vzrušení a strach.

Ráno jsem byla jak praštěná něčím těžkým do hlavy. Pokusila jsem se probrat dlouhou sprchou. Venku bylo pod mrakem. Na koupání to tedy dnes nebude. Vlastně mi to nevadilo. Po probdělé noci mě to ani nelákalo.

Uvařila jsem si šálek horké čokolády a k ní jsem si naložila milovaný koblížek. S meruňkovou marmeládou.

Nebyla jsem ani v půlce hodování a zazvonil zvonek.Naštvaně jsem se zvedla, prsty jsem měla celé ulepené, tak jsem je po cestě poctivě olizovala. Na chvíli mnou projela naděje, že mi pošťačka nese výsledek z pohovoru, třeba se konečně dozvím, že jsem přijata.

Natěšená jsem otevřela a jako by do mě udeřil hrom. Soused.

On usměvavý a já s prsty v puse.

„Můžu dál?“ zeptal se a ani nečekal na odpověď a rovnou vešel.

Nezmohla jsem se ani na pozdrav.

Poslušně jsem za ním capala a přemýšlela, jak z téhle šlamastyky ven. Hlavou mi blesklo, ještěže mám ty krásné krajkové kalhotky. Pohoršila jsem se sama nad sebou.

„V klidu si to dojez,“ prohodil, když v kuchyni zahlédl mou nedojedenou snídani.

„Taky jsi nemohla v noci spát?“ zeptal se ve chvíli, kdy jsem si usrkla čokolády. Zaskočilo mi. Rozkašlala jsem se jako tuberák a v duchu jsem si říkala, že jsem se opravdu uvedla. Napřed prsty v puse, teď ten kašel. A to se snažím nemyslet na to, že mám na sobě staré tílko a naprosto nemožné kraťasy, které vznikly ustřižením nohavic z děravých tepláků.

Počkal, až dokašlu. Pak vstal a dotlačil mě do mého pokoje. Suverénně sáhnul pod polštář, vytáhl deník a řekl:

„Všechno co tady píšeš, nosím většinu života v hlavě. Nikdy jsem ale nepotkal ženu, která by toužila po tom samém, co já. Proto jsem se nikdy neoženil. Pořád jsem hledal a hledám. A teď jsi tady ty. A tak se tě ptám narovinu. Chceš to se mnou zkusit?“

V mé hlavě se rozezněly zvony a bily na poplach. Co se to děje? Já beznadějná romantička a ryze sexuální vztah? Navíc nemám žádné zkušenosti…což by nevadilo, jelikož jedna z mých toužebných představ je… Ne, to teď musím nechat plavat. V žádném případě. Nikdy s takovým návrhem nemůžu souhlasit. Je to nemorální, zvrhlé a neodpovídá to mé povaze.

„Já…já, nevím. Asi jo,“ slyším se říkat. Jsem schizofrenik, nebo co? Je mi na omdlení a nejraději bych si za ten souhlas nafackovala.

Na víc nečekal. Hodil mě do postele. Zkušeně mi stáhl ty odporné šortky i staré tílko. Ležela jsem před ním jen v těch krásných krajkových kalhotkách. Byla jsem z té rychlosti v šoku.

Naklonil se ke mě a náhle zařval: „ Ségra! Nechrápej! Už jsme tady. A nemysli si, že se budeš flákat.  Ty krabice se do baráku samy neodnesou. Hele, vedle se taky stěhuje, vypadá to, že ta baba je pěkně naštvaná a soused se jejím odchodem dobře baví. Tak slyšíš, ségra? Nespi furt. Proboha, co to máš v té kabelce, taháš v ní snad cihly?“