Pedofil

Nedočkavě přelétla očima pár řádek. „…nemohl jsem dál, tak moc jsem Tě miloval,“ uhodilo ji do očí. Pocítila zklamání. S někým si mě spletl. Vždyť kolik mi vlastně tehdy bylo? Šest, sedm? To je přece nesmysl. Ale co potom to jméno!

„To je zase den,“ povzdychla si. Ráno jí vyklouzla z ruky plná sklenice rybízové marmelády a roztříštila se po celé kuchyni. Pak rozsypala velký pytel s granulemi pro psa. V práci to stálo za houby a navíc se po návratu domů pohádala s tchýní. Manžel vyrazil s kamarády na hory, ani pořádně neví, kde přesně lezou. Neposlouchala ho, když jí to říkal.

Když kontrolovala elektronickou poštu, uhodilo ji v přijatých zprávách do očí jeho jméno. Miroslav Zajíc. Byla z toho paf, vždyť se neviděli pomalu…to přece není možné, třicet let! Tenkrát se ztratil jako pára nad hrncem a ona jeho odchod dlouho smutně oplakávala. Chodila se ptát k jeho staré tetičce, jestli se nevrátil. Tetička byla na ni hodná, ale dozvěděla se od ní pouze to, že byl dlouho v nemocnici a pak odešel někam daleko. Potom umřela a s ní odešla i její poslední naděje. Už se nikdy nepotkali.

A teď od něj přijde email a evidentně si ji ve vzpomínkách spletl s někým jiným. Kolik mu může být? Tehdy studoval pedagogickou fakultu, muselo mu být něco málo přes dvacet. Takže padesátník? Pousmála se. V jejích vzpomínkách byl stále mladý usměvavý kluk. A tak hodný.

Rozhodla se uvařit si k dopisu kávu. Nikdy s nikým kávu nepila, jedině o samotě. Nejvyšší stupeň relaxace. Někdy si ke kávě vzala rozečtenou knihu, jindy ji pila při poslechu oblíbené hudby. Ale nikdy ji nepila ve společnosti dalšího člověka, ani manžela. Dnes byla neskutečně zvědavá na velmi dlouhé psaní od člověka, po kterém se jí celý život stýskalo a na kterého tak ráda vzpomínala. To si kávu zasloužilo.

Chystala si hrníček i vodu do konvice a vzpomínala.

Tehdy chodila do první třídy. Byla ze všech nejmenší a nejmladší. Ve školce bývala často nemocná a tak moc kamarádů neměla. Ve škole se držela hodně zpátky, schovávala se v lavici i o přestávce. Dětí i soudružky učitelky se trošku bála.

Jednoho dne k nim do třídy soudružka učitelka přivedla mladého usměvavého muže a oznámila jim, že všichni můžou chodit do Jiskřiček a tento pán ty Jiskřičky povede. On pak začal mluvit, co všechno spolu budou dělat a jaká to bude zábava.

A byla. Mirek, jak mu mohli říkat, byl velmi vynalézavý. Pokaždé se věnovali něčemu jinému. Nikdy nehráli na mrkanou, ani se neučili nic o socialismu. Bral je na krásné procházky k řece, poznávali kytky a dělali si z nich herbáře, naučil je pískat na trávu, za ošklivého počasí hráli divadlo, vyráběli z papíru, nebo si jen tak povídali. Nikdy se nestalo, že by na někoho neměl čas. Každého vždy vyslechl a pomohl.

Ale ona měla dojem, že nejvíce pomáhá a všímá si právě jí. Když šli na procházku, všechny děti se ho chtěly držet za ruku. Ona se k němu přes chumel dětí nikdy neprobojovala. Jednou prohlásil, že by se měli vystřídat všichni a ona směla jít s ním. Sám si ji vybral. Bylo to pro ni velké vyznamenání a cítila se moc důležitá.

Když vyráběli papírové růže, tak tu nejkrásnější, kterou vyrobil Mirek, dostala na památku zase ona. Možná proto, že se jí její vlastní kytka nepovedla a některé děti se jí vysmívaly. Mirek se jí přede všemi zastal a vysvětlil moc hezky, proč se nikomu nemají nikdy posmívat a věnoval jí svou kytičku.

Svým zájmem a podporou jí zvyšoval sebevědomí, hodně jí pomohl, ačkoli si to sám asi ani neuvědomoval.

Uvelebila se do křesla, na stolek postavila vonící šálek a znovu se začetla do úvodu dopisu.

„Milá Ivanko,“ pousmála se. Nikdy jí jinak neřekl, jen Ivanko. Pokračovala ve čtení a úsměv jí pomalu tuhnul na rtech.

„…uviděl Tvou fotografii, hned jsem Tě poznal. Změnila jsi jen barvu vlasů, ale jinak jsi pořád stejná. Když jsem u fotky našel i kontakt na Tebe, chvíli jsem váhal, jestli Ti napsat. Ale dlužím Ti to. A potřebuju to i kvůli sobě…“

„…tenkrát jsem byl sám ze sebe v šoku, nechápal jsem, co se se mnou děje. To, že jsem se do Tebe zamiloval, jsem si dlouho odmítal připustit…“

„…miloval jsem Tě tak, jak už nikdy nikoho. Zdávalo se mi o Tobě. Snažil jsem se Ti být co nejvíc na blízku. Rvalo mi to srdce, když jsem viděl ty Tvoje vylekané a plaché oči. Když ses na mě usmála, byl jsem štěstím bez sebe. Tak moc jsem Tě toužil pohladit, ale víc než pohlazení po vlasech jsem si nedovolil. Trpěl jsem jako pes, ale kdykoli jsem mohl být s Tebou, byl jsem šťastný. Lekalo mě to a nevěděl jsem, co to znamená…“

Zalapala po dechu. Oči odtrhla od obrazovky a rukou si zakryla ústa. Zvýšil se jí tep. Nemohla uvěřit tomu, co právě čte. To si ji musel opravdu s někým splést, vždyť chodila teprve do první třídy! Bože, to ne. On je… To není možné. Vždyť byl tak hodný. Vždy se jí zastal, všechny děti ho milovaly. Byl jako oni. Uměl se smát bláznivým věcem, uměl pochopit jejich dětské problémy, nikdy nic nebagatelizoval. Byl jejich rádce a parťák v jednom. To bude omyl, uklidňovala se v duchu. S někým si mě spletl.

Znovu se začetla:

„…měl jsem doma Tvoje fotky. Pamatuješ na ten výlet do Zoo? Nikdy nezapomenu, jak ses bála toho poníka…“

Ano, bála se ho, když začal vyhazovat, to je pravda. Trochu plakala a on jí utřel oči, nabídl jablko a zbytek prohlídky ji držel za ruku. Zavřela oči. To není omyl. Mirek je… ne to je přece pitomost, okřikla se v duchu.

„…díval jsem se na tu jednu, kde máš ty svoje culíčky ozdobné červenými mašličkami, stydlivě se na ní usmíváš a najednou jsem si uvědomil, že mě na té fotce tvůj pohled neskutečně vzrušuje. Vylekalo mě to, hrozně, ale ta touha byla tak intenzivní, že jsem ji musel následovat. Celou tu dobu jsem Tě měl před očima. Promiň, že Ti to píšu takto na rovinu, ale musíš vědět všechno. Udělalo se mi ze mě špatně. Došlo mi, jak moc Tě miluju. Tak, jak žádnou ženu už nikdy milovat nedokážu. Nikdy bych Ti neublížil. Tak jsem raději ublížil sám sobě. Pokusil jsem se o sebevraždu….“

Nemohla číst dál. V hlavě měla chaos. Mirek je pedofil. Miloval ji pedofil. Zkoumala pocity. Je zhnusená? Zaskočilo ji, že není. Mirek mi přece nic zlého neudělal, říkala si. A udělal by? Tahle otázka jí v hlavě zasvítila jako velký otazník.

„…dokázal jsem mu to svěřit. Hrozně mi pomohl. Neodsoudil mě. Vysvětlil mi, co je pedofilie. Začal mě učit s tím žít. Díky jeho pomoci a přístupu mám svou orientaci plně pod kontrolou. Nebyl rád, když jsem začal učit, ale přestoupil jsem na jednu průmyslovku, kde se ani děvčata téměř nevyskytují a hlavně jsou už ve věku, který mě neoslovuje…“

Ulevilo se jí, když četla o té sebekontrole.

„…jednou za čas si chodím s panem doktorem popovídat, jsem rád, že se mám kde svěřit. Líbí se mi holčičky tak od těch pěti do osmi, devíti let. Nejvíc jsem miloval Tebe, ty ostatní holčičky, do kterých jsem se zakoukal, byly vždy až za Tebou. Nikdy, a to mi prosím věř, NIKDY jsem žádnému dítěti neublížil. Vím, že se o pedofilech píše především v souvislosti s případy, kdy někdo zneužije a ublíží dítěti. Já osobně bych u takové kauzy byl pro obnovu trestu smrti! Je to absolutně neomluvitelné! Většina pedofilů naštěstí své lásky zbožňuje na dálku, platonicky. Každý přece v životě prožil lásku k někomu, kdo mu jeho cit nemohl nikdy opětovat. Třeba můj kolega zoufale miluje naši krásnou mladou kolegyni. Už třetí rok. Beze šance, protože je šťastně vdaná. Je s ní rád, povídají si spolu, rád pro ni udělá jakoukoli laskavost, těší se z její blízkosti. Ale nikdy ji nehodlá znásilnit nebo si její city násilím hrubě vynucovat. A tak to mám i já. Když se zamiluji, nikdy nikdo nic nepozná a hlavně nikdy po nikom nic nechci. A v soukromí, v mých myšlenkách, mám svobody, kolik se mi zachce. Ale NIKDY svou fantazii nerealizuji, natolik mám v sobě soudnosti a rozumu….“

Pomalu se uklidňovala, tohle dávalo smysl. Má pravdu! Takovou nenaplněnou lásku zažila několikrát. Je to těžké, chtít někoho, kdo je neodstupný. Musí to být hrozně zraňující a frustrující. Jasné, že to lze řešit tím jediným bezpečným způsobem. Zamyslela se, jestli jí vadí, že nad její fotkou masturboval. Nedokázala se ve svých pocitech vyznat. Kdysi nafotila soukromě akty a manžel se jí po čase přiznal, že nad nimi občas masturboval. Tenkrát jí to lichotilo a byla pyšná, že se mu tak moc na těch fotkách líbila. Takže, jaký je v tom rozdíl? Tenkrát byla dítě. Ale nevěděla to a nijak ji tím nezranil. A teď? Udivila sama sebe. Teď taky ne.

„…čekám na výsledky histologie, už za tři dny bych měl vědět, jestli je to zhoubné, či ne. Kamarádka se věnuje kineziologii a psychologii a ona mi na ten můj nález řekla, aniž mé tajemství zná, že si za to můžu sám sebeobviňováním a nenávistí k sobě samotnému. Mám se naučit mít rád sám sebe. Ale já, Ivanko, nemůžu. Pořád vůči Tobě cítím pocit viny. Strašný. Když mi tetička vyprávěla, jak jsi mě hledala a chodila ses na mě ptát, bylo mi z toho špatně. Chtěl jsem za Tebou, obejmout Tě, ochránit tě, být Ti nablízku a pomáhat. Ale nemohl jsem, Ivanko, já se tenkrát sám sebe bál. Nevím, kolik času ještě mám. Netuším. Ale když na mě na těch stránkách nečekaně vykoukla Tvoje fotka, bral jsem to jako šanci, co mi osud najednou dal. Abych se Ti za všechno omluvil. Abych srovnal ten účet mezi námi. Vím, jak jsem Ti svým útěkem ublížil. Věděl jsem, jak mě máš ráda. S ohledem na to, co se u Vás doma dělo se tomu nedá divit. Ale já jsem Tvou důvěru ve mně a tvou touhu alespoň po nějaké lásce zneužil. Znesvětil jsem ji nad Tvou fotkou.  Omlouvám se Ti, Ivanko…“

Ani nevnímala, jak jí z očí tečou slzy. Chtělo se jí zakřičet: „Ty jsi přece nic neudělal, nemáš se za co omlouvat! Naopak, díky Tobě jsem přežila to peklo s věčně opilým tátou. Za každou facku od něho mě čekalo u Tebe pohlazení a vlídný trpělivý úsměv. Táta na nás doma křičel, rozbíjel věci a bil nás, ty ses na mě usmíval, pomáhal jsi mi překonat strach a dával mi malé dárky. Každé to jablíčko, každá malá čokoláda měly pro mě cenu zlata! Tu malinkou kočičku, cos mi dal k narozeninám, mám dodnes. Stejně jako jizvu na čele, kterou mám na památku otcova přání k těm samým narozeninám, kdy mi hlavu rozsekl sponou od opasku.“

Brečela. Brečela hrozně moc. Ten, který nadělal skutečné škody a ublížil nenávratně několika lidem, si odžil život bez sebeobviňování a pocitu viny. A ten, který svou láskou rány hojil a dával po hrstech ten jediný lék, který jí dopomáhal přežít, ten se každý den užírá svým vlastním životem a trpí za každou svou myšlenku. MYŠLENKU! Myšlenka versus skutečné činy. Kdo byl horší? Kdo by měl více zpytovat svědomí? Měla v téhle odpovědi jasno.

V náhlém popudu prudce otevřela skříň, vytáhla starou krabici a chvíli se v ní přehrabovala. Pár nalezených fotek rychle oskenovala a přenesla do počítače.

Pak začala psát odpověď, posléze připojila fotky jako přílohu a klikla na tlačítko odeslat. Musela mu napsat ta slova: „Odpouštím Ti.“ Musela, aby pocítil úlevu. Připsala taky, jak jí pomohl a jak jí ukázal, že není pro všechny neviditelná, ale má i svou cenu. Z toho poznání koneckonců těží celý život a za to je mu vděčná. A snad se neurazí za těch pár fotek, co mu posílá, třeba mu udělají radost, pousmála se nad formulací.

Bylo to několik fotek z jejího dětství. Na třech je úplně nahatá, byli tehdy u vody. Na další líže zmrzlinu. Snad ho potěší i ty další. Smí si s nimi dělat, co chce a bude ráda, když je využije, napsala mu.

Taky připsala, ať se brzy ozve. Nejlépe s dobrými zprávami. Protože by ráda jejich přátelství obnovila.

Manželovi nic neřekne. Nemusí vědět vše. Nepochopil by to. Měl hodně radikální jednostranné vidění světa. Poslední dobou mu raději neříká více věcí, takže se to ztratí. Pousmála se. Koho by to tehdy napadlo, že ten dětmi i rodiči oblíbený vedoucí jisker je pedofil. Stáli by za ním i teď? Jako tenkrát, kdy ho chtěla skupinová vedoucí odvolat, protože děti včas nenaučil slib a rodiče se do ní na třídní schůzce nevybíravě pustili? Pochybovala. Stačí jedno slovo a lidem spadnou na oči klapky, jaké nosí závodní koně. Nezajímá je nic. Mají jen svou, občas velmi zkreslenou pravdu a černobíle odsuzují něco, co může nakonec být úplně jinak.

Manžel se jejího otce zastával, tvrdíval, že alkoholismus je nemoc: „Nemůže za to, pochop to!“ Nad pokusy vyprávět, co jim opilý otec dělal, vždy mávl rukou a nezapomněl dodat: „Nepřeháněj, prosím tě.“ On ho nezažil. Táta stihnul umřít, než se seznámili.

Pro Mirka by tolik velkorysosti neměl. I když ani on za to nemůže a na rozdíl od otce si všechno uvědomuje a celý život něco pro to dělá.  Nedokázala by mu ten rozdíl vysvětlit. Nebo spíš, nechtěl by ten rozdíl pochopit. Bylo jí smutno. Věděla, jaké to je, být na vše sám. Nemít řešení a jen to prostě nějak vydržet. Snad Mirka nabídka přátelství potěší a přijme ji. Bude skvělé mít ho zpět ve svém životě. Bude mu pomáhat. Má co vracet.

Příběh je smyšlený, jakákoli shoda jmen i událostí je čistě náhodná.