Tajemství jednoho léta

Každý máme tajemství. Ukrýváme ho před světem a dost možná i před těmi nejbližšími. Ale občas nás ovládne bolavá touha a snad i potřeba vykřičet jej do světa. Tak jako… říkejme jí třeba Elena. Příběh, který se dost možná stal před rovnými dvaceti lety…

   „Jsme dohodnuti, budu Vás čekat u vstupu do metra. Ne, že mi dáte košem,“ žertoval v telefonu hlas, z něhož se všem ženám podlamovaly nohy. Elena pro jistotu seděla pohodlně uvelebená v proutěném křesílku, jež bylo jediným svědkem dlouhých telefonních hovorů. Z jednoho a téhož čísla. Až na drobné výjimky ve stejnou dobu každý den. Ještě stále se jí stahoval žaludek nedočkavostí, když hlídala hodiny a s napětím čekala, zda dnes zase zavolá. Ještě stále se jí chvěla ruka nervozitou, když zvedala sluchátko šedivého aparátu.

  Na začátku toho všeho byl dopis. Později to bylo už několik dlouhých dopisů plných krásných slov. Poté mu na jeho naléhání poslala telefonní číslo. A od té doby volal. Denně. A před několika dny navrhl, aby se poprvé setkali. Měla za ním odjet do Prahy. A rovnou na celý víkend. Od pátku do neděle. Eleně se povedlo dohodnout s kamarádkou přespání u ní v pokoji na ubytovně. Kdo by kdy tušil, co provede jeden jediný dopis, napadlo ji již poněkolikáté.

   Když v dohodnutý den nasedla do vlaku, byla nezvykle nervózní. Aby se trochu zklidnila, pokoušela si v duchu přehrávat jeho hlas a útržky z jejich rozhovorů.

   „Ale budete strašně zklamaný. Nemáte ani tušení, jak vypadám. Nejsem tak hezká, jak asi doufáte. A navíc, dopisy a telefon klamou. Možná čekáte někoho zcela jiného.“

   „Elenko, vy si vážně myslíte, že vám věřím? Například z vašeho hlasu naprosto zřetelně cítím, že jste brunetka a vaše oči mají stejnou barvu, jako vaše dlouhé vlasy.“

   „Pane A…, chci říct, Jiří! Vždyť jsem vám toto do dopisu sama napsala! Že se nestydíte mě takhle balamutit.“

   Smích. Ten jeho nádherný sytý smích.

   „Po celý svůj herecký život jsem si v koutku duše přál alespoň jednou jedinkrát slyšet podobná slova, jež jste vyřkla. Váš postřeh, kdy jste přirovnala herce k prostředníkovi mezi autorem a divákem, byl neobyčejně trefný. Je v tom totiž, pro diváka nečekaný, kus zodpovědnosti. Protože je jen na herci, zda se mu podaří autorovy myšlenky a emoce předat v té správné intenzitě a s tou jedinou správnou, totiž srozumitelnou, naléhavostí. V každém poctivém herci při představení dřímá obava, zda si bude se svým publikem rozumět. Zda se naladí na stejnou vlnu a zda vůbec dokáže dotknout se alespoň jedné duše tam dole. V hledišti, jež je tím nejupřímnějším zrcadlem místa znamenající celý hercův svět.  A vy jste mě pohladila slovy, jimiž mě přesvědčujete, že se to podařilo…“

   Jeho písmo by poznala mezi tisíci. Lehce nakloněné doprava. Rozvážné a přitom rázné. Vzhledné, uspořádané, ale také přiměřeně rozmáchlé a svobodné. Žádné kudrlinky, ani pózy. Na ty si nepotrpěl ani na jevišti. Z jeho písma čiší sebevědomí i pokora. Elena byla ohromena, když jí odepsal. Musel takových dopisů dostávat stovky. Přesto byla vyvolená.

   Vlak vjížděl na pražské hlavní nádraží. Elena bleskurychle přejela rty růžovou rtěnkou, upravila neposlušnou ofinu a pročísla dlouhé vlasy. Ještě trochu parfému do výstřihu a na zápěstí. Cítila, jak jí vzrušením buší srdce. Slíbila, že bude mít na sobě něco bílého, aby ji poznal už zdálky. Ta sukně je moc krátká, zalitovala už poněkolikáté v duchu.

   On tam není! Takové zklamání nečekala. Do očí se jí nahnaly slzy. Stála u vchodu do metra, připadala si s tou svou cestovní taškou ztraceně. Možná se zpozdil, napadlo ji zvadle. Ale moc tomu nevěřila.

   „To jsem si mohl myslet. Řekl jsem u vstupu do metra a vy se postavíte k výstupu, Elenko,“ ozvalo se přímo za jejími zády sametovým barytonem.

   S jásavou úlevou se otočila. Jeho modré oči měly v sobě cosi chlapeckého. Zdálo se, že to co spatřil, jej velmi potěšilo.

   Nejprve ji vzal na oběd do tiché restaurace. Poté na procházku po staré Praze. Uměl poutavě vyprávět a tolik toho věděl. Když už se cítila trochu unavená, odvezl ji na ubytovnu. Ten den jej čekalo závěrečné představení. Elena v Národním divadle ještě nebyla. Odmítla Jiřího nabídku, aby ji večer do divadla odvezl taxík. Chtěla se projet Prahou a prohlédnout si ji z okénka tramvaje. Byla to pro ni velká vzácnost.

   Biletářce pak stačilo sdělit kouzelné heslo: „Jsem host pana Jiřího A.“ a dveře měla dokořán. Poslední představení před divadelními prázdninami se povedlo nad očekávání. Vzalo jí dech. Už chápala, co to znamená hrát v Národním.

   Pak poseděla u kávy v divadelní kavárně a už si ji Jiří vyzvedával. Odvezl ji zpět na ubytovnu a loučili se, byť na pár hodin, velmi neradi.

   Sobotu zasvětili procházce průhonickým parkem. Tady ji poprvé políbil. Točila se jim oběma hlava. Drželi se za ruce jako studenti a nevynechali jedinou příležitost, aby se znovu políbili. Sobota uplynula závratnou rychlostí a nenáviděná neděle s sebou přinesla překvapivě bolavé loučení. Doprovodil ji až k vlaku. Nedbal na to, že je vidí ostatní lidé. Objímal Elenu, líbal na rozloučenou a vyprosil si na ní slib dalšího brzkého shledání.

   Nevydržel dlouho čekat. Již ve čtvrtek se nedočkavě rozjel přes celou republiku. Zavolal jí z budky, která stála hned vedle domu, kde Elena žila se svými rodiči. Když o chvíli později zazvonil u dveří, bylo jeho překvapení dokonalé.

   Tehdy se spolu sblížili jako muž a žena.

   Toto horké léto bylo zasvěceno lásce. Lásce a milování, Jiřímu a Eleně. Vídali se, jak to jen bylo možné. Měli pro sebe v Praze malý byt, zapůjčený známým. Elena začala uvažovat, že přeruší studium na vyšší škole a odejde za Jiřím do Prahy. Chvíle, kdy nemohli být spolu, trávili psaním dlouhých a romantických dopisů. Jiřího účet za telefon dosahoval astronomických výšin. Z jejich společných chvil vzniklo i několik soukromých fotografií, které Jiří sám vyvolával. Na jedné sérii fotografií je Elena zachycena bezprostředně po milování. Jiří popadl fotoaparát a fotil. Bylo tam vše. Jiří měl tyto fotky nejraději. A Elena zbožňovala fotografii Jiřího, jak sedí na židli jen v džínách, v ruce nezbytnou cigaretu a usmívá se. V duchu jakoby slyšela jeho hlas: „Milenko moje…“

   Neřešili minulost. Ani budoucnost. Užívali jeden druhého jen pro tuto chvíli. Elena neměla ani tušení, že se Jiří chystá podstoupit závažnou operaci. Netušila, že se nad jeho životem stáhnul temný mrak.

   Jen v jedné slabé chvilce Jiří podlehl obavám:

   „Milenko moje, jsem bídák, padouch, sobec a marnivec. Připoutal jsem si tě k sobě, nalhával jsem si, že z lásky. Ale láska je odraz našeho nejlepšího já a touhy chtít pro toho druhého jen to dobré. A u mě zvítězila sobeckost. Neumím bez tebe být. Neumím a nechci. Milenko moje, odpusť.“

   „Ale Jurášku, ty jsi přece pro mě to nejlepší,“ oslovila jej Elena úmyslně jménem, jímž vždy důstojného Jiřího škádlila.

  „Ba ne, Milenko, nejsem. Jsem stařec a nemohu ti nabídnout nic, než to co máme teď,“ upíral na ni smutné oči.

   „Jurášku,“ zašeptala tiše. „Jsem vděčná za každou vteřinu, co mohu být s tebou. Nezajímá mě, co bylo. Nemusím vědět, co bude. Jsme teď a tady. To je důležité. I kdybys mi teď řekl, že vše končí, budu šťastná. Ty chvíle, co jsem směla být s tebou, zůstanou provždy těmi nejhezčími v mém životě. Je to můj tajný poklad. Naučils mě milovat. Naučils mě být Ženou. Ukázal jsi mi svět, jaký jsem doposud neznala. Dal jsi mi víc, než si umíš představit. Jen se bojím, že už nikdy nikdo nebude lepší než ty.“

   „Milenko,“ objal ji prudce a přemáhal pláč.

  Ztratil odvahu jí říct, že musí do nemocnice. Večer před operací v předtuše napsal Eleně dopis. Druhý den požádal primáře, aby dopis schoval u sebe. A pokud by vše dopadlo špatně, ať jej odešle.

   Operace se zdařila. Třetí den došlo ke komplikacím a Jiří zemřel.

   Elena se o jeho smrti dozvěděla z rozhlasového vysílání. Zhroutila se. O týden později jí přišel poslední dopis od Jiřího. Četla jej jako v horečce. Naučila se ty řádky nazpaměť, jako malou modlitbičku, jež ji udržela při životě.

   Čas trpělivě hojil ránu, přesto trvalo dlouho, než dokázala nepřepínat televizi, kdykoli se na obrazovce objevil Jiří. Velmi dlouhou dobu se vyhýbala i rozhlasovým hrám, či četbě na pokračování. Tam všude Jiří byl.

  Až přišel den, kdy se konečně dokázala znovu začíst do jeho dopisů, či prohlédnout si ty vzácné fotografie, které jí po Jiřím zbyly.

  Tajemství fialové složky, uložené pečlivě na dně krabice plné dalších fotografií a milých vzpomínek, ještě nikdo neobjevil. Jen jednou za čas, když je Elena sama doma, uvaří si kávu způsobem, který ji Jiří kdysi naučil. Poté obřadně usedne do starého proutěného křesla a otevře složku. Vykoukne na ni usměvavý uvolněně sedící muž, od pasu nahoru nahý, s cigaretou v ruce. A ona má opět pocit, že slyší říkat ten typický nezaměnitelný hlas: „Milenko moje…“