Naháč od jezírka

To jezírko bylo pečlivě ukryté mezi rákosím a hustými stromy. Cestou, co k němu vedla, málokdy někdo chodil. Na jeho břehu se usídlila popelavá volavka. Nad hladinou se honily barevné vážky. Nikdo z nich netušil, čeho budou zakrátko svědky…

   Tou cestou k jezírku kráčel muž středního věku. Chodil na toto klidné místo často, za odpočinkem i za lovem. Volavku i zmíněné vážky již lapil. Nosil svou zbraň ukrytou v černém batohu. Byl to malý obřad, když opatrně připevňoval objektiv na fotoaparát. Nechodil nikdy sám. Společnost mu dělal jeho pes.

   Muž si toto klidné a liduprázdné místo oblíbil. Poslouchal, jak šumí les a zpívají ptáci a hlavně se kolem sebe díval. A vše co objevil, zvěčnil svou zbraní z batohu. Také moc rád pozoroval svého psa, jak se vášnivě vrhá do vody a loví napadané klacky. V horkém dni, jako byl tento, s potěšením do vody vlezl také. Jen tak. Svobodně, bez zábran a šatů.

   Tento horký den ale mělo být všechno jinak. Tuto zapomenutou cestu náhodně objevila začínající bruslařka. I ona hledala místo, kde ji nikdo neuvidí. Kde se nikdo neušklíbne nad jejím stylem jízdy, pády a neschopností zastavit. Vjela na tu cestu náhodou, asfalt za zatáčkou nečekaně skončil a ona neobratně pokračovala po zapomenuté stezce. Vynořilo se před ní jezírko stejně nečekaně, jako ten ďolík, díky kterému si už po tisící narazila zadek. Rozmrzelá a bolavá pajdala trávou k malé betonové hrázce.

   Pokusila se v bruslích si sednout. Další pád. Tvrdý na betonu. Málem spadla do vody. Tiše zaklela. Sundala si batoh, poté brusle a ponožky a pak už jen s viditelnou rozkoší ponořila nohy do studené vody.

   V tu chvíli se příšerně lekla. Až teprve teď si všimla, že přímo naproti na ni trčí z jezírka mužská hlava. Zíral na ni stejně vyděšený muž.

  Leknutí umocnilo přátelské dloubnutí. Jakási příšerně mokrá a vesele oddychující příšera ji přišla pozdravit. Nezaječela. Jen zalapala do dechu.

   „Dobré ránko,“ ozvalo se z vody. Vytřeštila oči ještě víc. Bylo půl páté odpoledne. Blázen, možná i úchyl! Očima zabloudila kolem dokola a spatřila hromádku oblečení, na jejímž vrcholu ležely bílé trenýrky. Bláznům se nesmí odporovat, vzpomněla si.

   „Dobrý den, teda ráno,“ vykoktala v odpovědi na pozdrav. Muž se dal do hlasitého smíchu. Byl to příjemný smích. Takový smích blázni nemívají. Spíš dobrosrdeční lidé. Pohlédla na rozměry trenýrek. Ano, velcí lidé bývají dobrosrdeční, ale to pořád neznamená, že nemůže být úchyl.

   Znovu do ní dloubl natěšený pes.

   „Nech toho, Rudo,“ napomenul ho muž. „Nebojte se, je hodný a přátelský.“

   „Mně to nevadí, já mám psy ráda,“ uvolnila se trochu a pohladila psa. Zamával oháňkou a spokojeně zachrochtal.

   „Mám s sebou rohlík se šunkou, můžu mu dát?“ zeptala se muže.

   „Určitě. Rohlík a šunka je jeho oblíbená svačina,“ usměvavě svolil. Stále šlapal vodu.

   Vybalila svačinu, kousek ulomila a podala rozzářenému psovi. Náhle ji napadlo:

   „Nechcete taky? Mám ještě jeden.“

   Zatvářil se stejně nadšeně jako jeho věrný přítel.

   Nechtěl vylézt, když neměl ty plavky. Všimla si, jak zrudnul v obličeji a uhnul očima. On se stydí! Potěšilo ji to. A tak ho nechala připlavat blíž a krmila ho z hrázky jako labutě.

   Zahřmělo. Pes sebou cukl, bruslařka také.

  „Myslíte, že bude bouřka?“ zeptala se znepokojeně.

  „Koukněte za sebe na ten mrak, měli bychom asi jít,“ ozvalo se z jezírka. Zaváhala. Ta blížící se bouřka ji děsila. Trochu se styděla, že se bojí jako malá holka.

   „Obujte se a pomalu běžte napřed, dohoním vás,“ pobídl ji. Než zastrčila brusle do batohu a nazula si boty, muž odplaval ke břehu, kde měl své věci. Odvrátila oči a zvedla se k odchodu.

  „Býváte tu často?“ zeptala se a trochu sebou při dalším zahřmění cukla.

  „Ano,“ odpověděl. „Nemám to daleko, autem je to chvilka.“

  Jezírko už měli za zády. Pes běžel před nimi. Vítr se pomalu zvedal a vzduch byl těžký a hutný.

   „Nemám moc rád veřejná koupaliště. Vlastně se jezdím koupat jen sem. Navíc sem můžu vzít Rudu,“ dodal ještě.

   „Líbí se mi tu, mám ráda les,“ usmála se na něj. „Vůbec nelituji, že jsem sem víceméně zabloudila.“

   „Jste tu autem?“ zajímal se muž.

   „Ne, pěšky. Nemám auto,“ odpověděla a znovu sebou cukla.

   „Pěšky? Kde bydlíte?“

   Řekla mu to. I to, že na novém místě žije teprve druhý týden. Začala nový život. Má nové bydlení a od zítřka i novou práci v realitní kanceláři. Usmíval se.

   Začalo pršet. Naštěstí už byli kousek od jeho auta. Jeho nabídku, že ji hodí domů, přijala s vděčností.

   V autě našla odvahu se zeptat, proč řekl to dobré ránko. Jestli se jen přeřekl, nebo se jí tak lekl. Hlasitě se rozesmál. Vysvětlil jí, že ho baví sledovat reakce druhých. Proto při loučení v pondělí přeje: „Tak nashle a pěkný víkend.“ Většina lidí se na něj dívá jako na cvoka a přitom sami vypadají zmateně a vykolejeně. Jako ona dnes. Má to ale jednu vadu. Třeba v práci si už na to všichni zvykli a spíš by jim přišlo divné, kdyby to neřekl. Chce to vymyslet něco nového.

     Při loučení pak řekl: „Tak zítra nashle.“ Přikývla, a i když věděla, že je to určitě zase nějaká hra se slovy, vyklouzlo z ní: „Budu se těšit.“

   V pondělí ráno nastoupila do vysněné práce. Vždy si přála v tomto oboru pracovat, ale teprve až teď si dokázala svůj sen splnit. Nový šéf byl mladší než ona. Určitě umí jezdit na těch kolečkových mrchách, blesklo jí hlavou a v duchu si pohladila tu největší modřinu na zadku.

    Šéf ji nejprve představil všem přítomným kolegům a pak už ji pomalu zasvěcoval do tajů nové práce. Neměla ani čas jít na oběd, musela si vystačit jen se zapomenutou čokoládovou tyčinkou, kterou našla v kabelce.

   „Á, pan kolega dorazil,“ zareagoval radostně na hlas z recepce zničehonic šéf. „Pojďte, představím vás našemu nejlepšímu makléři. Myslím, že on vás prací doslova zavalí,“ usmíval se nadšeně. Otevřely se dveře a místností zaznělo naháčovo zvučné:

   „Dobré ránko!“

Autor fotografie: Michal Štosel