Vím, jak vám je. Odchod psích parťáků jsme prožili už čtyřikrát, pokaždé to bolelo. Nejlepší "náplastí" pro nás byl nový přírůstek. Držím palce

Přeji hodně síly unést ty ztráty.Také jsem za život prolila hodně slz, vykopala několik hrobečků a hrobů, ale přece jen ta zvířata mají oproti úmrtí lidí jednu výhodu: už druhý den můžete dát lásku jinému chlupáči, který částečně (i když nikdy ne úplně) zaplní tu bolavou díru ve Vaší duši. Já to tak udělala a nelituji, že jsem místo proplakaných dnů musela věnovat plnou pozornost útulkovému divočákovi, maskovanému za německého ovčáka. Pravda, stesk po předchozím kamarádovi nezmizel ani po letech, stal se mou součástí.

Nám přejel beagla náklaďák, když mu bylo sedm let. Byl zázrak, že se sedmičky dožil, protože neustále, jen co jsem ho v revíru pustil z vodítka, zdrhal. Pak jsem hodinu, dvě v revíru trnul, zda se v pořádku vrátí, nebo ho něco na silnicích, přes které musel, přejede. Jednou se ztratil na pět dní, ale pak ho viděl známý běhat po poli a tak jsme ho našli. Zdálo se mi, že k jeho nevůli. Nakonec ho to potkalo a my vydrželi se koukat na prázdnou voliéru jen dva dny a ten třetí ji už obsadil bavorský barvář. Opak beagla. Kdekoli si hlídá svého páníčka, abych se mu nedej Bože, neztratil. Dokážu pochopit tyhle pocity a to s těmi našimi nejsme až postelově sblíženi. Jen má dovoleno každý večer lehnout před večeří na hodku na gauč vedle manželky.

Omlouvám se, ale pokud jste věděli předem, jaké má Váš pes útěkové spády, tak byla od Vás veliká nezodpovědnost pouštět ho na volno někde v lese. Mohl zavinit někde na silnici nehodu, při které mohli umírat lidé. "páníčky" jako jste podle všeho Vy, nikdy nepochopím...